10 tipů, jak posunout vpřed (nejen) finské školství

Publikujeme překlad analýzy problémů finského školství, kterou do jednoduchých bodů sepsal Tommi Laitio, ředitel odboru mládeže ve finských Helsinkách. Věříme, že v lecčems může být inpirativní i pro české prostředí a české učitele. Komentáře k úvodním bodům analýzy dodal Bob Kartous (EDUin). Text v původním znění najdete ZDE.

Učitelé ve Finsku jsou vnímáni zároveň jako problém i řešení vývoje škol ve Finsku. „Neříkejte někomu, kdo se topí, aby plaval rychleji,“ říká Tommi Laitio, ředitel odboru mládeže ve finských Helsinkách. „Školy stále zůstávají osamocenými ostrovy. Učitelé si zaslouží více.“

Finské základní vzdělávání nezachráníme tím, že budeme klást větší tlak na individuální učitele. Spolupráce a sdílení odpovědnosti se studenty jsou správnými cestami kupředu. Před pár týdny jsem na blogu publikoval seznam 10 předností a 10 problémů finského základního vzdělávání. Toto jsou problémy, k nimž jsem dospěl po diskusích s experty:

1. Přechod mezi 6 a 7 třídou (v českém systému odpovídá přechodu mezi 5. třídou a víceletým gymnáziem).
2. Mladí lidé nemají rádi školu (učení) (to platí i pro děti v ČR, jenže jejich výsledky vzdělávání jsou o poznání horší než ty finských školáků).
3. Posledních 10 % žáků selhává ve výsledcích vzdělávání (problémem českého vzdělávacího systému je, že selhává větší procento žáků).
4. Mladí lidé si ve věci svých dovedností nedůvěřují.
5. Mladí lidé považují školu za nezábavné místo (platí i v ČR).
6. Digitální prostředí zaostává (platí i v ČR a pravděpodobně mnohem více).
7. Škola není rozvíjena jako komunita (obec) (platí i v ČR).
8. Role pohlaví jsou spíše potvrzovány.
9. Většina dalšího vzdělávání pedagogů je z pedagogického hlediska zastaralá (zajímavý poznatek, u českých učitelů je spíše problémem jejich vlastní pedagogický přístup).
10. Učitelé pracují sami (v ČR totožné).

Tommio Laitio, zdroj: linkedIn

Finská vláda nedávno smetla ze stolu sociálně demokratický návrh na prodloužení povinného vzdělávání do 17 let věku. Rozumím proč. Řešení by mělo být založeno na zvýšeném zapojení, na možnosti říct svůj názor, na možnosti výběru a pocitu společné věci, ne požadavkem, aby ten, kdo se topí, plaval rychleji.

Vzhledem k tomu, že je kurikulum základního vzdělávání v současnosti revidováno a diskuse ve školách nabývají na varu, rozhodl jsem se sdílet některé z myšlenek, jak řešit deset výše uvedených problémů.

Finským učitelům rozhodně nezávidím. Jsou označováni za původce všeho dobrého i zlého zároveň. Mají být problémem i jeho řešením. Diskuse o škole jsou v mnohém ovlivňovány vzpomínkami dospělých na jejich vlastní školní léta, nikoliv fakty a výzkumem. Učitelé pociťují těžko překonatelné obtíže, slyší-li na všechny problémy naší společnosti stejnou odpověď: školy by se tím měly zabývat.

Myslím si, že následujících deset návrhů by finským školám v mnohém prospělo, a to bez potřeby opustit jejich základní principy všeobecnosti a rovnosti. Většina z nich spočívá ve změně uvažování o pedagogice, nikoliv v přidávání peněz do systému. Vím, že se řada z těchto věcí na řadě škol děje. Měli bychom se však soustředit na obrázek celého systému, tedy na to, aby se z nich staly standardy učení.

Řešení

1)      Postavte studenty do role mentorů mladších spolužáků

Student, který zápolí s učením, jednoduše končí v krutém kruhu negativní zpětné vazby. Je vcelku pochopitelné, že skončíte jako někdo, kdo vyvolává problémy a jedná bezohledně, jste-li odsouzeni k tomu být pozadu. Podle profesorky Jacquelynne Eccles (UC Irvine) školy obecně ignorují potřebu studentů po souvztažnosti a důležitosti. Experimenty ukazují vysoce pozitivní výsledky, je-li na selhávající studenty přesunuta odpovědnost pomáhat mladším studentům. Snaha sedmáků posiluje pocit důležitosti, pokud reálně přispějí k učení druháků. Experimenty ukazují, že takové programy prospívají oběma skupinám žáků. Je to něco, co při práci s mladými lidmi používáme roky: nejefektivnější způsob k řešení problémů s chováním je dát odpovědnost.

2)      Učitelé musí rozumět chování žáků ve skupině

Řada profesionálů mi řekla, že potřebujeme důraznou reformu toho, jak rozvíjíme dovednosti našich učitelů. Mají-li tito lidé být průkopníky nové pedagogiky, je nepochopitelné, probíhá-li další vzdělávání tak často formou sobotních masových lekcí pro 200 učitelů. Jak vůbec můžeme předpokládat nějakou změnu, pokud ke vzdělávání učitelů přistupujeme tímto způsobem?

V současnosti studuji v eMBA programu na Aalto University. Doposud nejefektivnějším kurz byl ten o chování skupiny. Interaktivní cvičení nám ukázalo, jak se my, zkušení lídři, dopouštíme stejných chyb, když pod tlakem času a bez jasných instrukcí vyvoláváme ve třídě soutěživost.

Většina našich učitelů v 7. až 9. třídě má magisterský titul z oboru, který učí. V tomto věku procházejí teenageři pravděpodobně nejsložitějším obdobím svého života. Měli bychom investovat do schopnosti učitelů číst a řídit skupinu, předpokládáme-li, že budou schopni vytvořit podnětné učební prostředí. Nemělo by to být jednodenní školení v sociální psychologii, měl by to být reálný experiment zaměřený na skupinové chování, následovaný workshopem, v němž budou učitelé společně hledat cesty pro problémy, které vyvstaly. To je pole, na němž mohou učitelé spolupracovat s dalšími profesionály, jako jsou lidé pracující s mládeží.

3)      Vraťme se ke struktuře třídy

Teenager si zaslouží mít pocit komunity a minimálně jednoho dospělého učitele, který zná jeho zájmy, problémy a jméno. Nevím, zda je dobrým řešením pro žáky v 7. – 9. třídě stavět je před mnoho možností k výběru. Zvlášť ti žáci, kteří nemají jasnou představu o své budoucnosti, potřebují pocítit, že jsou součástí komunity. Potřebují vědět, že jsou lidé, kterým na nich záleží a kteří je chtějí vidět prospívat.

4)      Přinesme do škol participativní rozhodování

Pro finské školy je velmi typické, že se vše točí jen kolem učitelů. Zúčastnil jsem se mnoha seminářů, kde student nebyl brán jako aktivní a kompetentní strana vzdělávání. Je to pozůstatek traumatu vyvolaného u některých lidí „politizací“ ze 70. let 20. století. Potřebujeme ve školách silněji podpořit rozvoj demokratického chování.

Na helsinském odboru mládeže dva roky testujeme model tzv. participativního rozpočtu (participative budgeting, proces demokratického rozhodování o využití společných prostředků). Organizujeme festivaly, na nichž studenti nejprve sdílejí svá přání a obavy. Následují workshopy, kde menší skupiny teenagerů přemýšlejí o řešeních zmíněných témat. Návrhy procházejí dalším vývojem a volbami ve školách. Podle výsledků pak odbor mládeže vykonává svou práci. Podobným způsobem lze postupovat i v rozhodování o školním prostředí. Potřebujeme model, v němž vyjednávání a spoluúčast převládají nad represí a reprezentací. Reprezentativní modely obvykle upřednostňují studenti, kteří už získali větší míru sebedůvěry. Školy by měly být líhněmi finské demokracie postavené na spoluúčasti a spolurozhodování.

5)      Více učení založeného na konkrétních fenoménech

Reálný svět není rozdělen na svět přírodních a humanitních věd. Ani na svět geografie a svět umění. Otázky jako demokracie, klimatické změny, Evropa, internet nebo lesy nelze omezovat na jeden předmět. Modem operandi by pro školy mělo být učení na základě konkrétních fenoménů, formovaného ve spolupráci několika učitelů. To může přinést pozitivní změny. Jak „cool“ může být kombinovat biologii s tělovýchovou? Jak zajímavé může být kombinovat výuku o demokracii s uměním, dějepisem, matematikou? Učení tak může být zábavnější, může otevírat možnosti pro spolupráci s profesionály mimo školy a podstatně prohlubovat celostní pohled na svět.

6)      Každá třída by měla mít celoroční projekt

Projekty jsou v pohodě. Vytvářejí prostředí k tomu, aby různí studenti mohli využívat různých dovedností. Učí trpělivosti. Učí spolupráci. Umožňují kombinovat různé předměty. Projektem přitom může být cokoliv od stavby robota přes programování k přípravě muzikálu.

7)      Sbírejte a využívejte zpětnou vazbu od žáků

Je ohromující vidět ve srovnání zemí OECD, že finští učitelé sbírají tak málo zpětné vazby. Není překvapením, že se učitelé cítí být osamoceni a pod stresem, když jejich nadřízení nemají žádné nástroje pomáhající jim v rozvoji. Studenti si také zaslouží právo podílet se na rozvoji jejich vlastního vzdělávacího prostředí. Zpětná vazba by neměla být prostředkem vnitřního soutěžení, ale rozvoje.

8)      Přeneste do škol myšlenku služby a povinnosti prostřednictvím komunitních projektů.

Zpět k prvnímu bodu: ignorujeme potřebu důležitosti, souvztažnosti. Empatii a dobrovolnictví lze učit jedině tak, že poskytnete příležitost zkusit si to. Dozvědět se, co se vám líbí a co máte rádi, můžete jedině tak, že si to vyzkoušíte. Všichni studenti si zaslouží navázat mezigenerační vztahy, bez ohledu na to, zda jejich prarodiče žijí. Všichni studenti si zaslouží učit se o povinnostech ve vztahu ke komunitám, v nichž žijí. Školy by měly učit o rozdílu mezi občanem a konzumentem.

9)      Neplaťme učitele za hodinu, ale za měsíc.

Škola potřebuje být rozvíjena jako komunita. To znamená, že profesionálové ve vzdělávání potřebují čas na budování vztahů a potřebují cítit odpovědnost i za to, co se děje na chodbách a o přestávkách. Jak ale můžeme od učitelů očekávat, že budou plánovat svou výuku společně, když je platíme od hodiny?

10)  Vytvořme meziškolní programy pro mentoring učitelů.

Školy jsou stále osamocenými ostrovy. Učitelé si zaslouží více. Mentoring by byl skvělý způsob jak „opylovat“, přenášet zkušenosti. Mentoring by měl být postaven na rovném partnerství. Starší učitelé mohou sdílet své zkušenosti a poznatky, které získali během své práce. Mladí učitelé zase mohou sdílet své poznatky z aktuálního vývoje pedagogiky nebo o využívání volně dostupných digitálních nástrojů a materiálů, použitelných ve vyučování.

Tommi Laitio je ředitelem odboru mládeže při Helsinském magistrátu (Finsko) a někdejší prezident Národní studentské unie.