Aktuálně.cz: Cyklus České televize Třída 8. A ukazuje, co se skrývá pod kobercem českého školství

Publikujeme glosu Heleny Zikmundové, která vyšla 20.11. na zpravodajském webu Aktualne.cz pod názvem Vyučovat Brno aneb Kdo zachrání osmou A (ZDE). Věnuje se novému cyklu České televize Třída 8. A a upozorňuje na to, že hlavním problémem, na který pořad poukazuje, není těžko zvladatelné chování dětí ve třídě, ale segregace v našem školství, která podobné problémy generuje. Komentář Tomáše Feřteka, který vyšel na webu týdeníku Respekt, najdete ZDE.

Ve čtvrtek 13. listopadu vyšel na blogu Amnesty International článek upozorňující na to, že české školství je pořád z velké části rasově segregované. Píše se v něm mimo jiné o ostravské škole, která začátkem letošního roku odmítla deset romských dětí, protože se ředitel podle vlastních slov obával nálepky “romská škola”.

Ten případ ilustruje několik konkrétních rysů většího problému. Být Rom je v české společnosti stigma. Být asociován s Romy je v české společnosti stigma. A obava spolu s neochotou jakkoli slevit z vlastního pohodlí dávají vzniknout sebenaplňujícímu se proroctví: Jakmile se ve škole objeví větší počet dětí ze sociálního okraje, kterým chybí určité návyky a potřebovaly by pomoc, “slušní lidé” preventivně přehlásí svoje potomky jinam, až ve škole převáží děti vyžadující speciální pozornost a výuka se stane sotva zvladatelnou. “Romské školy” nevytvářejí Romové, ale hlavně bílí rodiče, kteří mají strach z romských škol.

Ptáčata v pubertě

Spojení “romská škola” zaznívá jako stížnost i v pořadu České televize Třída 8.A, který aktuálně běží každý čtvrtek večer na ČT1. Do problémové školní třídy plné nesoustředěných puberťáků tady přicházejí tři učitelé z jiných škol, ochotní zkusit každý svým způsobem přimět děti k učení. Pořad někde mezi dokumentem a reality show vychází z úspěšného švédského vzoru Class Of, ale v jednom podstatném ohledu se od něj liší. Ve Švédsku nevládne ve školství bezděčná rasová segregace, zatímco na českých školách, jako je tahle na Náměstí 28. října v Brně, jde o realitu, o jejíž nepřijatelnosti se sice ví, ale přesto realitou zůstává. “Osmec” je prostě romská škola.

Za pořadem stojí jako kreativní producentka Kamila Zlatušková, která už před pár lety pro ČT natočila povedený cyklus Ptáčata o mladších dětech v podobně izolovaném prostředí. Třída 8.A stejně jako Ptáčata ukazuje dvě skupiny, které to u nás mají těžké: na jedné straně děti žijící na sociálním okraji, na druhé straně zástupce náročné, finančně podhodnocené učitelské profese. V tomto případě mají být hlavními hrdiny ti druzí.

Prvních několik dílů Třídy 8.A uvádí nové učitele na scénu jako úspěšné kantory ochotné pokusit se o malou revoluci, propagační materiály dokonce slibují progresivní pedagogické metody. Skutečnost je však střízlivější.

Mladý matematikář Petr vlastně žádnou systematickou metodu nemá, jeho logické hry jsou nastaveny hlavně pro děti, které mají rády logické hry. Osmáci z Osmecu na ně nejsou zvyklí, nikdy se zřejmě s podobným zadáním nesetkali, nechápou je a matematikář si jejich reakci překládá jako neschopnost. V debatě s ostatními učiteli ale právě on nečekaně vystihne podstatu věci – pokud tu existují programy pro integraci, kde je té integraci konec?

O něco větší úspěch zaznamenává češtinářka Dagmar, mladá učitelka, která se klukům líbí a holkám hned při první hodině slibuje možné konexe v modelingu (etická rozporuplnost je zřejmě pod rozlišovací úrovní).

Nejstarší z trojice, dějepisář Ivan, má být odborník na zážitkovou pedagogiku, ovšem jeho představy o zážitcích jsou tak trochu Svojsík říznutý Společností mrtvých básníků. Současné puberťáky to oslovuje spíš jen letmo.

Frustrace bez sebereflexe

Třída 8.A ukazuje různé podoby stejné učitelské frustrace, které občas chybí sebereflexe. “Já sama učím romské žáky od roku 1990, a kdybych věděla, jak na to, budu první,” pronese například ředitelka školy při poradě. Ví, že v jejích třídách běžně sedí děti, se kterými není tak těžké pracovat (ostatně říkají to stávající i noví učitelé a v pořadu to vidíme), a přesto jako by si svou generalizaci neuvědomovala. Zní to jako automatismus, kantorská průpovídka, tendence interpretovat svou zkušenost a dát jí jednoduchý, srozumitelný smysl.

Její slova jsou bohužel jedno z tisíců malých “nic”, která společně umoří šanci na zlepšení. Děti ze sociálního ghetta často nemají motivaci a vzory, nestarají se o zítřek, protože v zadlužených rodinách se naučily žít dneškem.

Aby se ze své situace vyšvihly nahoru, musely by vyvinout úsilí, o jakém se ostatním ani nezdá – ve svém nízkém věku odhadnout, který dospělý jim ukazuje perspektivnější cestu, soustředit se na něco tak abstraktního, jako je dlouhodobá budoucnost, a nenechat se odradit tím, že se k nim většina bude chovat jako k podřadným. Učitelé ve Třídě 8.A si s tím příliš nevědí rady, i přes svoji dobrou vůli mají trochu problém se vymanit ze starých způsobů uvažování a školský systém jim zjevně není skoro žádnou oporou.

Pro milovníky poslušnosti

Divákům, kteří jsou toho názoru, že v žácích je potřeba vypěstovat hlavně poslušnost, bych doporučila pro srovnání ještě jeden zahraniční pořad. V roce 2011 vysílala britská televizní stanice Channel 4 dokumentární sérii o chodu jedné velké školy Educating Essex (od té doby vzniklo ještě Educating Yorkshire a Educating the East End).

I když se program nesoustředil na obzvlášť problémovou školu, bylo v něm k vidění prakticky všechno, co se dá pozorovat v 8.A – křik, pobíhání po třídě, nesoustředěnost, nezájem… I v Essexu měly občas starší děti problém se čtením, řešily se dokonce vážnější průšvihy jako těhotenství, i tady si zaměstnanci někdy zoufali, ale celková atmosféra byla jiná. Učitelé se zdáli mít lepší představu o tom, co a proč dělají, měli zjevně jinou průpravu i mnohem lepší zázemí a byli tím pádem schopni nabídnout účinnější podporu dětem.

Třída 8.A je ve srovnání s tím hlavně dokumentem o jednom velkém špatně fungujícím systému, na který doplácejí ti v terénu. Jednoduššímu divákovi ale bohužel pravděpodobně poslouží spíš jako další argument pro nenávist vůči lidem, jejichž problémy jsou mu lhostejné.