Časopis Respekt. Michael Pettis: Čínští studenti jsou nejlepšími absolventy testů na světě

Přinášíme část rozhovoru s Michaelem Pettisem, který vyučuje o finančních trzích na Pekingské univerzitě a píše odborníky sledovaný blog China Financial Markets (Čínské finanční trhy). Rozhovor vyšel pod názvem Mladá elita v Číně se dramaticky mění 15.9. v časopise Respekt, kde jej také najdete v plném znění (ZDE). Rozhovor s Michaelem Pettisem vedl Tomáš Lindner.

Přednášíte na Pekingské univerzitě, předtím, jak jste zmínil, jste deset let učil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jak se liší studenti obou elitních univerzit?

V Americe je zhruba deset elitních univerzit, zatímco v Číně jsou jen dvě a každý se na ně chce dostat. Tsinghua, kde jsem přednášel ve svých čínských začátcích, a Pekingská univerzita, kde učím teď. Čína má 1,2 miliardy obyvatel, a tak si asi umíte představit, že tyhle školy mají nejtěžší přijímací zkoušky na světě. Přijetí studenta závisí na jediném testu. Zdejší studenti jsou nepochybně nejlepšími absolventy testů na světě a jsou opravdu velmi inteligentní.

Potíž je v jisté omezenosti jejich vzdělání. Na Kolumbijské univerzitě najdete různé typy mladých lidí, včetně nekonvenčních géniů, opravdu velmi zvláštních a současně inteligentních mladíků. Také narazíte na studenty, u kterých máte dlouho podezření, že vlastně tak chytří nejsou – oni přitom vzdělaní a chytří jsou, jen jejich inteligence nezapadá do vašich šablon. Takové svérázné osobnosti na Pekingské univerzitě nenajdete, neprojdou nastavením přijímacích testů. Zdejší studenti se více podobají jeden druhému.

Když jsem tady začal učit, studenti financí chodili jen na kurzy financí, matematiky, účetnictví a nic jiného je nezajímalo. Začíná se to lepšit, ale pořád je jejich vzdělání dost úzké. Musím však přiznat, že jsem vážně rozmazlený – v New Yorku i v Pekingu jsem učil velmi, velmi chytré a nadané mladé lidi.

Jak vypadají zmíněné přijímací zkoušky?

Středoškolští učitelé své žáky připravují jen pro tenhle jeden test, který rozhodne o jejich dalším životě. Někteří učitelé si na to stěžují, jiní si pochvalují, jak to u mladé generace posiluje smysl pro disciplínu. Slyšel jsem, že středoškolští učitelé občas na některé otázky studentů během výuky jednoduše neodpovědí – prý to studenti nemají řešit, protože se v přijímačkách taková otázka neobjeví. Výuka je testům úplně podřízená.

Jak se vaši studenti za posledních dvanáct let změnili?

Vážně hodně. Když jsem přišel, tak se všichni studenti chtěli přihlásit na můj kurz. Byl jsem cizinec a oni očekávali, že jen kvůli tomu jsem automaticky lepší než ostatní učitelé. Během pouhých dvanácti let se to výrazně změnilo. Mladí městští Číňané jsou sebevědomější než jejich rodiče, starší bratři nebo vrstevníci z venkova.

Starší Číňané jsou často nejistí a projevují to buď tím, že všechno cizí milují, anebo to naopak z nějakého komplexu méněcennosti odmítají a nenávidí. U svých současných studentů takové reakce vůbec nevidím. Jsou uvolnění, mají jako všude na světě rádi zahraniční profesory a učitele, ale už je nijak zvlášť nevzrušují a nebojí se nesouhlasit s jejich názory. Když jsou ve třídě výměnní studenti z Evropy, obvykle nejsou tak dobří jako místní čínští studenti, protože přicházejí z průměrných univerzit. Jejich názory dříve od čínských spolužáků v mých seminářích dostávaly mnohem větší uznání, než si ve skutečnosti zasloužily. To se změnilo, čínští studenti teď ty zahraniční vnímají prostě jako kolegy, kteří mohou, ale také nemusí mít pravdu. Ten vývoj se mi líbí, protože mě předchozí zbožňování cizinců dost štvalo. Je to dramatická změna, ale nezapomeňte – mluvím opravdu o mladé elitě.

Často se hovoří o růstu nacionalismu mezi mladými Číňany, který se projevuje třeba protijaponskými protesty. Cítíte vzestup nacionalismu také mezi elitními studenty?

Politické názory se tady štěpí mezi nacionalistickou levici a více světu otevřenou, liberální pravici. Nacionalisté mají své vlivné intelektuály, kteří jsou na Pekingské univerzitě vlivní třeba na fakultě filozofie. Na fakultách financí zase mají převahu liberálové a na svých přednáškách nacionalistické nálady nevnímám. Chci tím říct, že názorová pestrost je v této generaci značná a neumím odhadnout sílu nacionalistického proudu. Hodně mladých lidí každopádně vnímá, že Čína je silnější než před deseti lety a současně je ve světě méně oblíbená.

Začne současná mladá a vzdělaná generace Číňanů demonstrovat za své požadavky, podobně jako vloni proti korupci a autoritářství protestovali mladí Brazilci či Turci? Nebo jsou s dnešním režimem vesměs spokojení?

Nezlobte se, to je příliš citlivá otázka, kterou nechci řešit.

Měl jste někdy pochybnosti o tom, jestli je morálně správné vzdělávat děti elity v komunistické diktatuře?

Ne, nikdy. Jsem přesvědčený, že je potřeba využít každé příležitosti učit a dále vzdělávat chytré mladé lidi. Představa, že jsou nějak zlí a neměli bychom jim pomáhat, je mi naprosto cizí. Je to přesně naopak: když se k elitě budeme chovat nadřazeně a vyhýbat se jí, situaci jen zhoršíme.

Zkoumal někdo z komunistické strany, co vlastně učíte, a cenzuroval vás? Přece jen působíte na vlivné univerzitě a jste ve svých názorových komentářích v ekonomickém tisku k Číně dost kritický a otevřený.

Nemám žádné náznaky o tom, že bych byl monitorován. Na některé přednášky chodí dvě stě studentů, takže bych nepoznal, jestli mezi nimi sedí i pár donašečů. Na jiných seminářích mám jen hrstku studentů a dobře je osobně znám. Nikdo mi nikdy nenařizoval, co mám učit, za dvanáct let mi jen jednou velmi obecně radili, abych se vyhnul nejvíce kontroverzním tématům. V zahraničí pořád převládá názor, že Čína je totalitní stát, ve kterém je všechno kontrolované. Tak už to ale není. Jsou tu některá témata, některé červené čáry, jež nesmíte překročit, neplatí to však pro můj obor, který je spíše technický, nijak zvlášť kontroverzní. Naše debaty se studenty jsou tedy velmi živé a otevřené.