Časopis Respekt: Na co jsou hrdí brazilští učitelé

Publikujeme text Markéty Pilátové, novinářky, spisovatelky a učitelky češtiny v Brazílii. Popisuje v něm svou zkušenost s brazilským školstvím, ve kterém je dost místa pro toleranci a porozumění pro slabší i hendikepované děti v běžných školách. Přestože se podmínky pro učitele v brazilských školách s podmínkami v těch českých nedají příliš srovnávat, jsou brazilští učitelé na své povolání hrdí. Přečtěte si proč. Původní text, který vyšel v časopisu Respekt pod názvem Školství mnoha vesmírů, najdete ZDE.

„S cizíma lidma se nebavim,“ prohlásí osmiletá Anna a založí si výhrůžně ruce v bok. Usměju se, protože jsem se jí jenom zeptala, jak se jmenuje. Holčička se na mě nasupeně podívá a dodá: „A už vůbec ne s těma, co se mi smějou.“ Až po hodině zjistím, že Anna trpí lehkou formou autismu a skutečně se jen tak s nějakou cizí učitelkou bavit nebude.

Druhý rok učím na třech brazilských základních školách ve dvou brazilských státech češtinu a českou kulturu. Je to jako ocitat se v nejrůznějších dimenzích barevného vesmíru, kde se sice dorozumíte portugalsky, ale jinak můžete zapomenout na jakékoli průvodce, kromě vlastní zkušenosti. Často se hovoří o tom, že Brazílie potřebuje lepší školy, lépe placené učitele a vůbec obrovské dotace do vzdělávání. To je naprostá pravda. Ovšem jsou věci, které se v brazilské škole rozumí samo sebou a nikdo o nich nediskutuje, ani si nemyslí, že jsou kdovíjak avantgardní.

Když vejdu poprvé do třídy a začnu s dětmi pracovat a zadám jim nějaký úkol, jeden chlapeček zakroutí hlavou. Ptám se, jestli se nechce zapojit. Znovu kroutí hlavou. Holčička vedle odpoví za něj. „On je autista, to je dobrý, já mu s tím potom pomůžu.“ Za odpoledne potkám v různých třídách hluchého chlapečka, kterého rodiče neučí znakovou řeč, aby se naučil spíše odezírání ze rtů a mohl tak chodit do státní školy společně s ostatními dětmi, další dvě autistické holčičky, malého osmiletého chlapce s Downovým syndromem a několik značně hyperaktivních dětí s poruchou soustředění.

Spolužáci i učitelé tyto děti s pozoruhodnou trpělivostí a tolerancí vnímají jako přirozenou součást svého světa. Rodiče neprotestují, že se jejich děti kvůli spolužákům s handicapem učí pomaleji, učitelé si nestěžují, že jejich práce je obtížnější. Ostatní žáci jim většinou ochotně pomáhají s tím, co nezvládají, nikdo se nepošklebuje ani nemá zlé poznámky. Je to prostě součást brazilské reality, stejně jako nový spolužák s Uruguaye, který ještě nemluví portugalsky a do všeho míchá rodnou španělštinu, nebo holčička s japonskými kořeny, jež se nedávno vrátila z delšího pobytu v Japonsku. I pro tuto přirozenou toleranci všeho, co je jiné a neznámé, ředitelé těchto tří škol ochotně přijali nabídku kurzů češtiny a zařadili je do svých učebních plánů. Těžko říct, jak by dopadla na českých školách s podobným nápadem například brazilská učitelka na státní škole v Praze.

Nejedná se ale jen o státní školy, kde lze důraz na sociální a multikulturní myšlení očekávat. I soukromé instituce tady v Brazílii leckdy překvapí svou velkorysostí. A jejich světy se s těmi státními propojují, aniž by o tom věděly. Když jsem v Bataypoře učila na Základní škole Jana Antonína Bati, v jedné třídě jsem viděla pár dětí, jež vypadaly a chovaly se jinak než ostatní. Některé neměly boty a neustále po mně něco chtěly – pero, tašku či pastelky. Byly to totiž děti, které rodiče posílají do školy hlavně proto, aby se tam najedly – v brazilských státních školách dostávají děti jednou denně zdarma teplé jídlo nebo vydatnější svačinu. Některé z těchto dětí mají rodiče ve vězení a vychovávají je prarodiče či křesťanské spolky. Většina z nich se celá odpoledne a večery toulá bezprizorně po ulicích.

V téhle třídě jsem narazila na kluka, kterého jsem znala ze soukromé školy kung-fu. Bylo mu tak sedm let a na kung-fu chodil pravidelně a byl jeden z nejlepších. „To je Eduardo, rodiče se o něj vůbec nestarají, nají se jenom ve škole,“ řekla mi jeho učitelka. Vrtalo mi to hlavou, protože kung-fu rozhodně není levný kroužek, měsíčně přijde v přepočtu zhruba na sedm set korun. Když jsem se ptala majitele školy Josého Valadarese, jak to, že Eduardo může chodit na tak drahé tréninky, zlehka pokrčil rameny a řekl: „Nic mi neplatí, důležité je, že se už nepoflakuje sám po ulici, místo toho se něco naučí a já o nic nepřijdu, naopak,“ vysvětlil mi to jednoduše. Postupně jsem zjistila, že kluků podobných Eduardovi chodí na tréninky víc a podobnou ekonomickou toleranci pro chudé děti jsem našla i v soukromé škole angličtiny.

A ještě něco je v brazilských státních školách do očí bijící. Hrdost učitelů na své povolání. Přestože jsou učitelé na brazilských základních školách placení zhruba stejně jako čeští učitelé (při vyšších brazilských cenách), převládá u nich pocit, že dělají opravdu důležité povolání. Jejich školy, většinou malé a špatně udržované budovy, kde se děti musí střídat v ranních a odpoledních turnusech, aby se do nich vešly, jsou na hony vzdálené luxusním podmínkám našich státních škol. Zdejší učitelé také zvládají dovednosti jako vykoupat, odvšivit a odblešit příliš špinavé dítě nebo pracovat s dítětem, kterému před očima tatínek zavraždil maminku. Přesto v nich převládá pocit výjimečné radosti a pospolitosti. Ve sborovnách lze číst i tyto nápisy: „Tým je víc než skupina lidí. Je to společná energie a něco víc než pouhé rozdělení úkolů, je to spojenectví, které jde za společným cílem. Kamarádství, jež tvoří důvěru a respekt. Souhra nás všech vytváří hmatatelné výsledky. Je to recept na úspěch.“