Časopis Respekt: Nerovný přístup ke vzdělávání po česku

Publikujeme text Hany Čápové, který vyšel v 51. čísle časopisu Respekt pod názvem Honzíkova zvláštní cesta. Analýza České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání ukázala, že se během posledních pěti let významně snížil počet mentálně postižených dětí v české populaci. Jak tato data souvisí s nerovným přístupem ke vzdělávání a jak takový přístup poznamenává profesní kariéru i životní dráhu „postižených“ dětí, právě na to se Hana Čápová zaměřuje. S analýzou ČOSIV pracovala i Kateřina Mahdalová v článku Zázračně vyléčené děti (ZDE). Tiskovou zprávu EDUin k připravované novele školského zákona obsahující ustanovení umožňující „ohýbat“ dál diagnostiku ve prospěch potřeb naplněnosti praktických škol najdete ZDE.

Za mentální onemocnění tisíců českých dětí může podle analýzy „dobro“ 

Česko zažívá zázrak. Masově se zde uzdravují děti s „mentálním postižením“. Ještě v roce 2009 jich tu bylo víc než kdekoli jinde v Evropě – skoro 25 tisíc, tři procenta dětí ve věku povinné školné docházky. Analýza České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) teď zjistila, že stačilo pět let, aby výskyt diagnózy „mentální postižení“ klesl na mnohem nižší, ve světě obvyklou úroveň 1,8 procenta. S touhle šťastnou zprávou se ale pojí jedna potíž. „Není možné, aby se počet dětí s mentálním postižením tak prudce změnil,“ říká její autor analýzy Jan Klusáček. „Není možné, aby se najednou z ničeho nic začalo rodit méně dětí s postižením nebo se některé děti z postižení vyléčily.“ Čísla podle sociologa Klusáčka jednoznačně svědčí o tom, že „mentální postižení“ není v Česku žádná vědecká lékařská kategorie, ale sociální konstrukt přidělovaný dětem podle toho, jak se to úřadům zrovna hodí. 

Zdaleka nejvíc – zhruba 14 tisíc – je tu dětí s „lehkým mentálním postižením“. V jejich případě autor analýzy našel zvláštní rozdíly mezi českými kraji. Na Ústecku je podíl takto postižených dětí třikrát vyšší než v Praze nebo na jižní Moravě a dvakrát vyšší než v Moravskoslezském kraji. Neobvykle vysoký podíl této „diagnózy“ vykazují také Liberecký a Karlovarský kraj. Analýza se zároveň pokusila prozkoumat, co za těmito rozdíly může být. Došla k tomu, že počet dětí s „lehkým mentálním postižením“ souvisí se sociální situací, s počtem Romů, kteří v regionu žijí, a hlavně – s kapacitou tamních „zvláštních“ škol. Nálepka „lehké mentální postižení“ totiž znamená vstupenku do této instituce, která dětem poskytuje jen osekané vzdělání a svým absolventům zadělává na budoucnost bez práce a na okraji. 

Jsem za to rád 

Příkladem „zázračného vyléčení“ je Josef Filo (14). Mladý Rom žije v dětském domově v Ústí nad Labem. Dvě jeho mladší sestry chodí do běžné základní školy, Josefa a jeho dvojče Elišku ale kdysi poslali do „zvláštní“ (dnes praktické) školy, kde se mají vzdělávat děti s „lehkým mentálním postižením“. Jak se to stalo, si Josef nepamatuje. „Prostě mě tam dali,“ krčí rameny. „Když jsem byl malý, tak jsem to nevnímal, pro mě byla škola jako škola.“ 

Někdy v páté třídě si Josef začal uvědomovat, že by mohl chodit do jiné, běžné školy. Mezitím tam nastoupily jeho mladší sestry. Navíc mu učitelé dávali najevo, že je šikovný. „Příklady z matematiky jsem měl hned hotové. Pan učitel vždycky vytáhl jinou učebnici a dal mi příklady pro normální školu,“ líčí Josef. „Všichni asi viděli, že to byl velký omyl dát mě do zvláštní školy. Na jednu stranu jsem chtěl pryč, kdybych chodil na základku, měl bych pak v životě všechno lepší. Ale na druhou stranu se mi nechtělo, na zvláštní byla paní učitelka a děti, které jsem měl rád.“ 

Rozpor mezi chutí jít a touhou zůstat byl ovšem pro školáka Fila dlouho jenom teoretický: 
odejít ze zvláštní školy do běžné tu léta patřilo k událostem z říše snů. Letos v září, po sedmi letech na praktické škole, ale najednou třídní učitel Josefa překvapil. „První den školy si mě vzal stranou a řekl, že jsem byl přeřazen do základkové třídy,“ vypráví Josef. Po čtyřech měsících se potvrdilo, že Josef program základní školy zvládá, na vysvědčení bude mít jen pár dvojek. Pomýšlí na střední školu, pokud možno s maturitou. „Nebylo to fér, že mě dali na zvláštní,“ říká. „Ale za tuhle nápravu, za tuhle příležitost jsem rád.“ 

Zjistit, proč se chytrý kluk ocitl ve zjednodušené škole bez dalších profesních šancí, je v podstatě nemožné. Ředitelka speciální a praktické školy v Ústí nad Labem, stejně jako ředitelka ústeckého dětského domova, kde Josef žije, odkazují na vyšetření psychologa. Jak probíhalo a proč měl psycholog chlapce za tak hloupého, že nemůže na základní školu, to neví ani jedna z nich. Vyšetření je totiž tajné, nahlédnout do něj smí pouze zákonný zástupce, Josefova matka. Ta se ale o podrobnosti nikdy nezajímala a momentálně je v Británii. 

Každopádně ani jedna z ředitelek nepochybuje, že psycholog kdysi rozhodl objektivně. „I vzhledem k tomu, že byl později odebrán z rodiny, lze předpokládat, že jeho tehdejší výkony byly tristní. Psychologovi se zřejmě v danou chvíli jevilo, že by chlapec základní školu nezvládl,“ říká ředitelka praktické školy Martina Brhelová. K psychologovi poslala Josefa základní škola, kam ho matka šla zapsat. „Mohl bydlet v ghettu, přijít k zápisu špinavý, ušmudlaný, neměl znalosti, protože je nedostal,“ spekuluje ředitelka Brhelová. „Psycholog ho otestoval na aktuální vývoj, zjistil, že je o rok dva pozadu, lupnul mu nálepku – doporučuji praktickou školu…“ To, že Josef ve vzdělávání navzdory verdiktu psychologa prosperuje, přičítá ředitelka hlavně dobré práci dětského domova. 

Ředitelka domova Alena Novotná míní, že do praktické školy Josefa poslali hlavně proto, že je Rom. „Josef skutečně mohl vykazovat známky lehkého mentálního postižení,“ připouští. „Mohl žvatlat, jeho máma mluví romsky, nemusel chápat, co po něm psycholog chce. Možná že v životě neviděl stavebnici, a najednou měl něco postavit, dát červenou kostku na žlutou. Tím pádem šly logicky jeho rozumové schopnosti dolů.“ 

Perla aneb Jak zhloupnout v Anglii 

Konec Josefovy anabáze na praktické škole je šťastný jen zčásti. Od září sice chodí do „základkové třídy“, nikoli však na běžnou základní školu. Ředitelka Brhelová totiž uvnitř praktické školy, ve stejné budově, kam Josef chodil předtím, zřídila zvláštní třídu pro děti, které na „zvláštní“ školu nepatří. Děti se tu sice učí podle vzdělávacího programu pro běžnou základní školu, od „normálních“ vrstevníků ale zůstávají oddělené. 

Tahle novinka souvisí s tím, že od letošního září musí děti během praktické školy několikrát znovu navštívit psychologa, aby prozkoumal, zda jejich „lehké mentální postižení“ stále trvá. Vyšetřování dvou stovek dětí s touto diagnózou na ústecké praktické škole ještě neskončilo, na celková čísla je proto brzy. Každopádně o šestici dětí z vyšších ročníků, včetně Josefa, se už ví, že „mentálně postižené“ nejsou, že patří na běžnou základku. 

Jenže ředitelka Brhelová si v tuto chvíli neumí představit, že by brány její školy děti skutečně opustily. „Nemohly by do stejného ročníku, byly by hodně pozadu. Musely by mezi děti mladší,“ říká. Navíc si myslí, že by rychlý přechod nezvládly, protože jsou zvyklé na 15 dětí ve třídě a asistenta, a nic z toho by na základní škole neměly. Zároveň se ředitelka domnívá, že by se stěží našla škola, která by děti z praktické přijala. Věří ale, že se to časem změní. O Josefovo přeřazení na běžnou školu se nesnažil ani dětský domov. Jeho ředitelka si myslí, že by na základní škole trpěl: „Byl by starší, z dětského domova a k tomu z praktické školy. Děti by se mu posmívaly, vím, jak umí být zlé.“ 

Josef zároveň „propadl“ z osmé třídy do šesté, jen tolik látky totiž stihl zatím vinou omezených osnov probrat. Do nově zřízené třídy uvnitř praktické školy, 6. základní, s ním chodí také o rok mladší spolužačka Perla Jakubíková. Její cesta k diagnóze „mentální postižení“ je ještě absurdnější, podle psychologa totiž zhloupla v Anglii. 

Perlina rodina žila několik let v Británii, a když se letos na jaře vrátila do Čech, začala řešit Perlinu školní docházku. „Nedokázali doložit, že v Anglii chodila do školy,“ tvrdí vedoucí pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Labem, která dívku vyšetřovala, Roman Hradil. „Ale i kdyby chodila, myslíte, že by se něco naučila? Slyšel jsem, že tam dětem cizinců jen promítají filmy.“ Poradna proto vycházela z předpokladu, že dívka nemá šanci na běžné základní škole obstát. „Přišla z jiného prostředí, učivo, které se tady probírá, neznala,“ říká psycholog Hradil. „Mezi 30 dětmi na základní škole by učitel neměl čas se jí věnovat, všechno s ní dohnat, propadla by.“ 

Z poradny Perla odešla jako „lehce mentálně postižená“. Co ale platilo na jaře, už neplatí na podzim. Nové vyšetření ve stejné poradně z ní nálepku zase slouplo. „Metody, kterými děti diagnostikujeme, jsou objektivní,“ odmítá psycholog Hradil údiv nad rozpornými diagnózami. „V době, kdy jsme ji vyšetřovali poprvé, se mentálně postižená mohla jevit. Když se jí v praktické škole věnovali, mohlo dojít ke zlepšení a při dalším vyšetření se to jevilo jinak.“ 

Je jim tam lépe 

I podle analýzy ČOSIV vede pedagogicko-psychologické poradny k jejich diagnóze „lehkého mentálního postižení“ většinou snaha dítěti prospět – poslat ho někam, kde se mu budou věnovat a kde nebude za spolužáky pokulhávat. Jenže tento bohulibý záměr má svůj rub. Na praktické škole se dítě naučí mnohem méně než na běžné, ztratí sebevědomí a stigma praktické školy fatálně určí jeho další životní dráhu. 

Předpokládá se, že absolvent praktické školy nastoupí pouze do učení, ovšem nikoli stejného jako dítě ze základky. Pro děti s nálepkou mentálního postižení se na učilištích otevírají takzvané éčkové obory. Neučí se kuchařem či zedníkem, ale pomocným kuchařem a pomocným zedníkem. Na praxi nechodí do běžné hospody nebo na běžnou stavbu, ale odbudou si ji převážně v „chráněné dílně“ uvnitř učiliště. Práce, kterou pak mohou získat, je méně placená a shánějí ji těžko. Majitel „éčkového“ výučního listu navíc na rozdíl od normálního řemeslníka nesmí pracovat samostatně jako živnostník. 

Podle citované analýzy tohle „dobro“ vnucujeme hlavně dětem ze sociálně slabších rodin a Romům. Pohled do terénu potvrzuje, že k dětem se stejnými školními výkony se pedagogové chovají různě podle toho, jak moc se jim rodina věnuje a pomáhá jim s učením. A riziko, že učitelé doporučí přeřazení dítěte do „zvláštní“ školy, je u romských rodin násobně vyšší. Potvrdil to čtyři roky starý výzkum sociálního pedagoga Zdeňka Svobody z fakulty v Ústí nad Labem. Na učitele nastražil past. Rozeslal jim Honzíkův příběh: „Je v matematice průměrný, čte pomalu, zakoktává se, má neúhledné písmo. V první třídě měl průměrné vysvědčení, teď se horší, chodí nepřipraven. Otec je rok bez práce, matka doma, má zvláštní školu. Chce, aby syna přeřadili do zvláštní školy,“ a zeptal se: „Podpořili byste její žádost?“ Přidal ale dvě různé fotky – část učitelů dostala obrázek romského kluka, část blonďáčka. Odchod romského Honzíka na praktickou školu učitelé podpořili 2,8krát častěji. 

Lehce oslabený ministr 

O to, že do praktických škol letos chodí o 8254 dětí méně než před pěti lety, se zasloužilo 18 mladých Romů z Ostravy. Žalovali Českou republiku kvůli tomu, že je zařazením do „zvláštní“ školy diskriminovala. Evropský soud pro lidská práva jim dal v roce 2007 za pravdu. Vzal přitom v úvahu, že dvě třetiny dětí ve „zvláštních“ školách jsou Romové, a k tomu soudci dodali, že nevidí prospěch v tom, že se děti učí podle omezených osnov, protože to v důsledku zhoršuje jejich obtíže a ztěžuje život mezi většinou. 

Praktické školy sice nezanikly, děti se sem ale přece jen začaly posílat opatrněji. Na konci září ovšem přesto dostala vláda od Evropské komise dopis upozorňující na to, že „Česká republika je nadále státem, v němž panuje nejhorší situace, pokud jde o umísťování romských dětí do zvláštních škol“, a žádající nápravu. Kabinet Bohuslava Sobotky se ohradil, že se nic takového neděje, a navíc komise nemá právo zabývat se naším školstvím, protože to do kompetence Evropské unie nespadá. 

Předsedkyni ČOSIV a bývalou náměstkyni ministra školství Kláru Laurenčíkovou tahle odpověď pobouřila. Vláda by si podle ní měla přiznat, že k jistému zlepšení došlo, ale spokojeni být nemůžeme. „Je třeba, aby všechny děti procházely předškolním vzděláváním. Učitelé by se měli učit, jak pracovat s nesourodou skupinou dětí,“ jmenuje cesty k nápravě. „Ve školách by mělo být víc asistentů a učitelé by se neměli spoléhat na rodiče, že děti budou doučovat.“ 

Vláda však nic takového nechystá. Naopak, do novely školského zákona, kterou projednává sněmovna, se dostala věta, která by mohla praktické školy začít znovu plnit. Místo pravidla, že do praktických škol patří děti „lehce mentálně postižené“, je v návrhu ještě nejasně definovaná a nafukovací skupina dětí s „oslabenými kognitivními schopnostmi“.