Cílem je, aby se dítě naučilo soutěžit samo se sebou, říká Cyril Mooney

Přinášíme starší rozhovor s Lindou Jandejskovou, která doprovázela sestru Cyril Mooney při její návštěvě v roce 2015 v ČR. Cyril Mooney stojí za fenomenálním projektem inkluzivního vzdělávání v indické Kalkatě. Sestra Cyril Mooney zemřela v sobotu 24. června ve věku 86 let. (Text byl publikován před její chystanou návštěvou v ČR v roce 2015).

„Má samozřejmě veliký spirituální rozměr, ale v srdci je to dobrodruh, což se pravděpodobně nevylučuje,” říká Linda Jandejsková, organizátorka návštěvy sestry Cyril v ČR o svém vpravdě výjimečném hostu. Cyril Mooney proměnila elitní školu v indické Kalkatě na rezervoár učitelů chudých dětí a celou školu postupně na jejich útočiště. Stala se tak jednou z největších současných propagátorek inkluzivního vzdělávání. Je to škola, ve které se setkávají děti bohatých a děti zcela bezprizorní. Samy neprocházejí testy, na pohovor naopak musejí jejich rodiče. O velmi rušné atmosféře v třídách, které bychom zde považovali za katastrofálně přeplněné, říká: „Pokud toužíte po tichu, zajděte si na hřbitov. Tohle je škola.“ Indická vláda se rozhodla její systém duplikovat na 600 státních školách. 

Kdo je to Cyril Mooney?

Podle mě je Cyril Mooney především vizionářka, která na své vizi trvala a dovedla ji zrealizovat. Je to neobyčejně laskavá žena s velkým smyslem pro sociální spravedlnost a soucitem ke všemu živému. Zároveň je ale také vědkyní a umí být racionální a dokonce i přísná, pokud si to situace vyžaduje. Snaží se vždy vše převést rovnou do praxe – žádné dlouhé lektorování a teorie od ní tedy nečekejte. Na otázku, jestli ze své práce není občas unavená jednou řekla, že na každý problém, který se jí postaví do cesty, se dívá jako na hádanku, kterou je třeba vyluštit, a protože jí hádanky baví, prý jí práce nemůže unavovat. Má velký smysl pro humor, čte detektivky a život bere takový, jaký je. S houževnatým irským optimismem. Vlastně jsem ji zprvu vůbec nevnímala jako duchovní osobu, jeptišku, ale především jako úžasnou a inteligentní ženu. Má samozřejmě veliký spirituální rozměr, ale v srdci je to dobrodruh, což se pravděpodobně nevylučuje.

Jak se stalo, že irská řádová sestra skončila v indické Kalkatě?

Sestra Cyril vyrůstala v Irsku, v poválečných letech, kde byla v té době velká bída. Byla svědkem toho, jak děti přistěhovalců chodily do školy bosy i v krutých mrazech. Byly špinavé a zavšivené a nikdo vedle nich nechtěl sedět. Když se Cyril zeptala svojí matky co má dělat, aby jim pomohla, matka jí řekla – Ty si vedle nich sedni a až přijdeš domů, tak já ti ty vlasy vyčistím. Z toho také vznikl název filmu o práci sestry Cyril Sit Beside Me, Tvé místo vedle mě. Cyril bylo 12 let, když se rozhodla, že věnuje svůj život službě lidem na okraji společnosti, ale matka jí v tom prý v tu dobu nebrala příliš vážně. V osmnácti letech ale Cyril vstoupila do řádu a o rok či dva později odjela do Indie. Hodně z toho, co ji ovlivnilo, tedy pocházelo od její maminky a ze zkušeností, které prožívala jako dítě.

Ten příběh je velmi zajímavý. Nejprve působila na škole, která funguje jako většina těch českých, tedy izolovaně od svého okolí. Pak se ale něco změnilo, co to bylo?

Sestra Cyril se stala ředitelkou soukromé školy pro anglo-indické dívky ze zámožných rodin. Výuka probíhala zejména v angličtině a důraz byl kladen na akademické výsledky. To bylo samozřejmě podporováno velkou soutěží mezi žáky a tlakem na prospěch. Dalo by se říct, že škola byla izolovaná tak, jako mnohé české, i když situace v Kalkatě byla tehdy velmi kritická a Cyril si byla vědoma velké bídy dětí za branami školy.

Vyslala proto své žákyně „na průzkum“, ale ty se vrátily s tvrzením, že místní děti jsou docela pěkně „oplácané“. Sestra Cyril tak poznala, že vůbec nevidí realitu kolem sebe (a nepoznají ani dětskou podvýživu). Začala je tedy posílat do vzdálených vesnic, kde jednou týdně učily v místních přeplněných „školách“, kde chybělo základní vybavení, osvětlení, pomůcky. Teprve za několik let studentky samy přišly s otázkou, proč jezdí učit tak daleko do vesnic, když stejné děti jsou za branami jejich vlastní školy.

A tak to všechno vlastně začalo. Sestra Cyril jim dala svobodu a zodpovědnost měnit situaci, se kterou nebyly komfortní. Dostaly za úkol vymyslet plán, co se situací udělat a jít ho zrealizovat. A tak žákyně obcházely nádraží a skupiny rodin bez domova a říkaly dětem: Pojďte s námi a my vás budeme učit. Cyril jim k tomu vytvořila podmínky na střeše školy a dala jim několik pravidel.

Výsledky byly neuvěřitelné. Během jediného roku se děti, které neuměly číst a psát byly schopny zařadit do běžné třídy svého vlastního věku jen díky této výuce. Tento program a mnoho jiných se stal běžnou součástí osnov školy a pokračuje dodnes. Jednou někdo do školy přinesl tříletou holčičku, která byla znásilněna. Tehdy se Sestra Cyril rozhodla, že využije školní budovu, která vlastně většinu dne leží ladem a na střeše školy začala ubytovávat děti, které by jinak byly v noci na ulici v ohrožení. Nazvala je Rainbows. Přes den studovaly a odpoledne a v noci byla škola jejich domovem a kancelář ředitelky něco jako matčina pracovna. Sama jsem se přesvědčila o sebevědomí, smyslu pro spravedlnost, sociálních schopnostech a umění zvládnout obtížné životní úkoly, které tyto děti mají. To by se z učebnic nikdy nenaučily.

Její přístup ke vzdělávání bychom mohli označit za zcela inkluzivní. Mohla byste popsat, jak funguje taková běžná „třída“ ve vzdělávacím projektu sestry Cyril v Kalkatě?

Prvním krokem k úspěchu je odstranění soutěže jako motivačního nástroje ve výuce. Vést hodinu formou testů, biflování, odměn a ponížení podle Sestry Cyril vede pouze k průměrnosti (nehledě na psychické zdraví dětí).  Jedním z cílů výuky je, aby se dítě naučilo soutěžit spíše samo se sebou a překonávalo své vlastní výsledky, bez ohledu na výsledky ostatních. Pak děti přestanou zažívat tlak, který na ně učitelé i rodiče vyvíjeli a celý proces je mnohem svobodnější.

Ve škole Loreto Sealdah je 1 400 dětí. Polovina platí poplatky a druhá pochází ze sociálně slabých rodin, jejichž studium musí být zcela dotováno. Děti jsou přijímány loterií, kdy nejsou nijak testovány. Vstupní pohovor musí naopak podstoupit rodiče. Vzhledem k tomu, že škola je vyhlášená svou vysokou úrovní, je o studium tady velký zájem, takže nouze o žáky není.

Práce ve třídě je založena především na práci ve skupinách. Díky ní se rozvíjí mnoho kompetencí. Navíc jediný učitel také takhle může pohodlně zvládat třídu třeba až padesáti dětí. Má čas se věnovat těm slabším, nebo třeba přidat práci těm, kteří už jsou hotoví. Ve třídě jsou děti různých sociálních vrstev, různých náboženství, děti s handicapy. Metodologie Sestry Cyril urychlují proces začleňování a důležité jsou určitě i hodiny tzv. Hodnotového vzdělávání, které tu probíhají.

Děti sedí na zemi a postupují podle instrukcí pedagoga –  nejdříve pracují samostatně, pak sdílí v malé skupině spolužáků, potom skupiny prezentují ostatním, probíhá analýza tématu a opět vnitřní integrace. Důležité je, aby učitel uměl dobře vést diskusi a byl kvalitním průvodcem. Stejný proces lze použít v jakémkoli předmětu. Například v matematice, kde rychlejší děti mohou být spolu ve skupině a dostat jiné zadání, anebo být ve skupinách se slabšími žáky a pomáhat jim. Rozhodně je ale v běžné třídě docela šrumec. Asi proto Sestra Cyril říká: Pokud toužíte po tichu, zajděte si na hřbitov. Tohle je škola.

Často se žehrá na nepřenositelnost zkušenosti ze zahraničí. Většinou jde o domněnku, že rozvinuté země si vypěstovaly jistou kulturu, která umožňuje dělat něco víc, než jsme schopni my sami. Jsou zkušenosti paní Mooney přenositelné?

Ano, to je mezinárodní zlozvyk. Dokonce i v Indii říkají Sestře Cyril: Ale vy máte určitý druh dětí, vy máte jinou situaci než my, vy to udělat můžete. Na druhou stranu je těžké namítat, že v Kalkatě je cokoli snazší. Jde podle mě jen o lenost. Lenost není nic jiného, než stres a stres není nic jiného, než strach. Například z toho, že budeme posuzováni, měřeni, že to, co děláme, nebude fungovat, že se nám lidé vysmějí, že prohrajeme v nějaké soutěži, kterou vlastně neumíme ani pojmenovat. V soutěži, kterou jsme si tak pěkně nacvičili ve škole. Neúspěch je velká věc a v našem genetickém kódu se v minulosti často rovnal smrti, takže to nechci vůbec nijak zlehčovat. To ale neznamená, že bychom s tím nemohli pracovat.

Samozřejmě, že metodologie se vždy musí přizpůsobit reáliím země a dokonce konkrétní škole. Žádná situace se nedá řešit pouze plošně, „přes kopírák“. Upřímně, je to celé velký risk, který musí ředitelé škol na sebe vzít, pokud by se chtěli metodologií Sestry Cyril inspirovat, protože celý systém je postaven především na vnitřní svobodě. Metodologií, kterou si mohou odnést, jsou pouze nástroje, které jim mohou na jejich cestě pomoci. Je to především jejich vize, kterou se musí pokusit naplnit, „nakazit“ s ní i svůj tým a vytvořit jim bezpečný prostor, aby ji mohli realizovat. Sestra Cyril říká, že se stačí rozhodnout „co“. „Jak“ se to stane, už přijde samo, pokud se rozhodnete správně. Myslím si, že zkušenosti Cyril Mooney jsou přenositelné. Proto také nyní cestuje a přednáší po celém světě. Indická vláda se rozhodla její systém duplikovat na 600 státních školách, ale stalo se to až po 50 letech její praxe. Pro nás už to ale může být mnohem snazší, protože ta cesta už je prošlápnutá.

Mimochodem, jak informovaly Britské listy, ve Finsku nyní probíhá rozsáhlá transformace školství. Jednou ze změn je práce dětí ve skupinách. Už nebudou sedět v řadách. To je něco, co Sestra Cyril dělala posledních čtyřicet let.

Paní Mooney přijede brzy do ČR a bude tu vést workshop pro učitele. Můžete k tomu povědět víc? Co mohou zájemci očekávat?

Jedná se o druhý ročník kurzu Hodnotového vzdělávání, který se bude konat v pražském HUBu od 2. do 6. května. Tento ročník bude věnován zejména lídrům školních a mimoškolních aktivit a těm, kteří na tyto role aspirují. Vítán je ale kdokoli, koho téma inkluze a hodnot ve vzdělávání zajímá. Kurz bude praktický a interaktivní a účastníci se v něm naučí používat základní metodologie Sestry Cyril, které jsou pro transformaci směrem k inkluzi výborným nástrojem. Další velké téma bude jak pracovat s týmem, s rodiči a s dětmi tak, aby transformace proběhla co nejlépe, a co s hodnotami ve školní praxi. Osobně se velmi těším na konkrétní problematiky, se kterými účastníci přijdou a kterým se bude Sestra Cyril věnovat. Přijďte se podívat. Přípravy jsou v plném proudu.