Co vy si myslíte o učení nazpaměť?

Nabízíme několik příspěvků na téma „pamětního učení“, jinak též drilu či biflování.  Tématu byl věnován pořad stanice Českého rozhlasu Radio plus, kde byl hlavním hostem Miroslav Hřebecký z EDUin, ale nabízíme odkaz i na bohatě čtený a diskutovaný blog fyzika a starosty obce Ondřejov Martina Macháčka na aktualne.cz.  Připojujeme stručnou glosu Tomáše Feřteka, jehož nedávný text z Lidových novin nazvaný Dar z nebes rozhlasovou debatu podnítil. Tento komentář o koncepčním sporu mezi „znalostmi a dovednostmi“ si můžete připomenout ZDE.

Záznam pořadu Radioforum stanice ČRo Radio Plus si poslechněte ZDE. Diskutují Miroslav Hřebecký z EDUin, David Gruber, učitel angličtiny a podnikatel v oblasti vzdělávání, studentka Anna Solničková a Mariana Sršňová ze Společnosti pro vzdělávání a kreativitu. Diskutující došli k závěru, že jistou část znalostí si člověk musí ve škole mechanicky zapamatovat, ale i kdyby české školy zcela změnily kurz k tvořivějším metodám výuky, vlivem tradice u nás zůstane vliv pamětního učení pořád mimořádně vysoký.

Blog Martina Macháčka nazvaný Řekněme to natvrdo: Škola se neobejde bez učení nazpaměť s obsáhlou diskusí čtěte ZDE.

Poslední příspěvek do debaty o učení se nazpaměť, který je reakcí na tento článek na EDUin, je příspěvek Ondřeje Hausenblase Drilování versus učení. Přečíst si ho můžete ZDE.

Opravdu jsem si myslel, že problém, zda biflovat, či nebiflovat, už jsme ve veřejné debatě vyřešili dávno.  Ale mimořádný zájem o text pana Macháčka, který se učení nazpaměť zastává, ukazuje, že to tak není. Nejspíš to vyplývá z pocitu mnoha čtenářů, že dnes je užitečnost toho, že si něco pamatuji a vím to, aniž bych to musel googlovat, popírána, takže když se někdo drilu zastane, zajímá je to a mnohohlasně ho podpoří.

Alespoň já mám ale z dlouhodobých debat mezi učiteli pocit, že nikdo netvrdí, že si některé věci nemáme pamatovat. Spíš naopak, znalostní základ se u vzdělaného člověka považuje za samozřejmost. Ale je otázka, jakým způsobem si co zapamatujeme. Pokud opravdu jen mechanickým drilem, obvykle takovou znalost rychle zapomeneme, pokud ji nepoužíváme denně. Třeba jméno svého šéfa a číslo tramvaje, která jezdí na Žižkov, jsem si před dvaceti lety jistě zapamatoval zcela netvořivě a zopakoval bych to tehdy i o půlnoci, ale dnes – mám jiného šéfa a bydlím jinde – na obé vzpomínám s jistými obtížemi. Proto je šikovnější učit věcné informace v nějakém kontextu, souvislosti, jako součást problému. Pamatujeme si je pak déle, případně navždy.

No a konečně věta, kterou mnozí učitelé opakují, a přijde mi výstižná. Učivo, znalosti, včetně těch naučených nazpaměť, jsou koleje, po kterých dojedeme k tomu, co je ve vzdělávání důležité. A to jsou dovednosti, kompetence a osobní a morální integrita. Bez kolejí nikam nedojedeme, ale koleje nejsou smysl toho, proč jsme se vydali na cestu. Jednoduché.

P. S. A diverzní poznámka na konec. Když vidím, jak často já, moje děti, ale kdokoli další z mých známých operativně za vteřinu dvě „vygooglí“ v počítači či telefonu něco, co by chtěl vědět, ale zapomněl to, či nikdy nevěděl, nemůžu se zbavit podezření, že internetová síť se při vší úctě k obhájcům učení nazpaměť stává prodloužením, externí pamětí propojenou s mozkem. Prostě pojem „vědět – umět nazpaměť“ nejspíš velmi brzo bude znamenat něco jiného než dnes.

foto: by CollegeDegrees360 (flickr.com) (CC BY-SA 2.0)