Datová žurnalistika: Jaký je vztah mezi nezaměstnaností a stupněm dosaženého vzdělání?

Publikujeme text Kateřiny Mahdalové, převzatý z webu Datová žurnalistika, který vyšel pod názvem Schopnost změnit obor nebo si práci klidně vymyslet. Učí tohle nějaký český učňák? (ZDE)

Diskuse o rozvoji vzdělávání nabývají na intenzitě. Přispívá tomu do značné míry snaha „stake-holders“, v přeneseném významu „akcionářů“, jinými slovy zájmových skupin na vzdělávání více či méně závislých, ovlivnit vývoj vzdělávání ve svůj prospěch.

Rok 2015 je v tomto smyslu významným z důvodu vyhlášení tzv. Roku technického vzdělávání, kampaně Svazu průmyslu a dopravy ČR podporované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Kampaň má svůj legitimní cíl, popularizaci technického vzdělávání na veřejnosti i ve školách. Vedle toho ale zástupci průmyslu, za aktivní účasti ministra školství Marcela Chládka, vznášejí konkrétní požadavky na změny ve školském systému, které podle nich přispějí ke zlepšení uplatnitelnosti absolventů na trhu práce. Mezi tato opatření patří plošné přijímací zkoušky i povinná maturita z matematiky. Tyto regulativní nástroje mají, ve svém důsledku přivést více zájemců ke studiu technických oborů na středních a vysokých školách.

Pomiňme nyní diskusi o tom, je-li takový záměr smysluplný. Teprve v okamžiku, kdy se shodneme, že je nutné, aby se zvýšil poměr technicky zaměřených studentů, má přijít diskuse o tom, jak toho dosáhnout.

Na tomto předpokladu ale shoda nepanuje. Okolo 30 % z každého populačního ročníku odchází na učiliště, celkově zhruba 70 % středoškoláků studuje v odborně zaměřených programech. Technické vysoké školy stále patří k nejvíce preferovaným.

Prezident Svazu průmyslu pan Hanák přesto otevřeně deklaruje, že to není dostatečné. Argumentuje také, že technicky kvalifikovaní absolventi (učni, maturanti a vysokoškoláci) netrpí nezaměstnaností. Problematické je, že svá tvrzení zpravidla nedokládá potřebnými zdroji. EDUin proto prezidenta Svazu průmyslu vyzval otevřeným dopisem, aby tak učinil.

Podle dostupných dat je totiž zřejmé, že absolventi učilišť, a to včetně technicky zaměřených, patří mezi skupinu lidí nejohroženějších nezaměstnaností. Je jistě možné tato zjištění zpochybnit tím, že budou předložena fakta, která je rozporují. K tomu ale zatím nedošlo.

Se znalostí dostupných informací se proto důvodně domníváme, že mnohem více než o kvantitu technicky vzdělaných jde o kvalitu absolventů těchto škol. V prvé řadě by diskuse na toto téma měla vzít v potaz to, že uplatnění na trhu práce je pouze dílčím cílem vzdělávání a že se nelze orientovat pouze na krátkodobý horizont, ale na budoucnost v řádech desítek let.

Materiál připravený Datovou žurnalistikou, ve spolupráci s organizací EDUin, považujeme za příspěvek do této diskuse. Věříme, že veřejný zájem v ní bude hrát prvořadou roli.

Česko je tradičně průmyslová země a potřebuje více lidí s technickým vzděláním, říkají politici, řada majitelů firem a do omrzení to opakuje i vedení svazu průmyslu. Podle prezidenta Zemana máme příliš mnoho kulturních antropologů, obecně je rozšířen názor, že člověk s humanitním vzděláním se uplatní výrazně hůře než člověk se vzděláním technickým. Všechno je ale jinak.

V českém prostředí se totiž výrazně více než ve srovnatelných zemích lpí na úrovni formálního vzdělání, z čehož – mírně zjednodušeně řečeno – vyplývá, že nejkratší cestou pro podporu na úřad práce je mít v kapse výuční list.

Česká republika totiž patří k zemím, kde jsou děti rodičů bez VŠ vzdělání ohroženy chudobou podstatně více než ve zbytku Evropy. Společně se třemi dalšími zeměmi postkomunistické východní Evropy se Česko ocitá v čele tabulky, která porovnává míru ohrožení chudobou v závislosti na vzdělání rodičů: děti, jejichž rodiče vysokoškolské vzdělání nemají, jsou v ČR hned po Rumunsku a Slovensku třetími nejohroženějšími z evropské osmadvacítky, o 27 procentních bodů nad evropským průměrem. Podíl vysokoškoláků má pak Česko stále jeden z nejnižších v Evropě. Jinými slovy: Patříte-li k necelé pětině obyvatel, kteří jsou šťastnými majiteli vysokoškolského diplomu, hrozí vašim dětem chudoba zhruba z 5 %. Nepatříte-li, jsou vaše děti ohroženy ze 76 %.

Obsáhlá studie, kterou zpracoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí a Národní centrum sociálních studií (publikovaná v prosinci 2013), jako jeden z parametrů zohledňuje právě vliv vzdělání rodičů na ohrožení chudobou jejich dětí. A opět se potvrzuje: čím vyšší vzdělání, tím vyšší šance uplatnit se na trhu práce. O obor jde až ve druhém, spíš třetím plánu. Proč? Protože všeobecné vzdělání, na kterém se na vyšších stupních škol staví, s sebou nese něco, na co se v debatách často zapomíná. Rozhled, schopnost poradit si v komplikovanějších situacích nebo „přešaltovat“ do jiného oboru, když ten stávající skomírá. A to je něco, co česká učiliště nenabízejí.

„Vzdělání neexistuje proto, aby prospívalo ekonomice, naopak, ekonomika je tu od toho, aby nám umožnila prohlubovat vzdělání,“ publikoval v magazínu A2 David Graeber, profesor antropologie na London School of Economics, když loni na podzim popisoval protesty britských studentů a dával jim za pravdu v tom, že „nejrozumnější reformou bylo změnit finanční systém podle školství, ne naopak“.

Kdo chce, práci najde? Bývávalo

„Potřebujete práci? Tak si ji vymyslete!“ hecoval před dvěma lety na stránkách deníku The New York Times Tony Wagner, specialista na vzdělávání na Harvardově univerzitě. Upozorňuje, že už dávno neplatí jednoduché „prostě si práci najít“ (nebo česká variace „kdo chce, práci si najde“), ale že nastupující generace si budou stále častěji muset svou práci vymyslet.

Zaměstnání, na která dřív stačilo střední vzdělání, jsou čím dál tím složitější, a tedy vyžadují vyšší kvalifikaci, anebo úplně mizí. Tony Wagner jistě potěší ty, kdo tvrdí, že vysoká škola pro úspěch na pracovním trhu není zase tak potřeba. Není, jenže to by školy musely slevit z tradiční výuky nejčastěji postavené primárně na přípravě na zkoušky na vyšší stupně škol, a naopak posílit podporu inovativního myšlení, reagování na rychlost světa a celkově postavit výuku na tom, že stávající představa o zaměstnání se může za pár let úplně rozplynout ve zcela jiné realitě.

Co tedy podle Tonyho Wagnera potřebují dnešní mladí lidé umět? Kromě základních znalostí musí mít také mnoho dovedností a motivaci. Tu především. „Lidé, kteří jsou od přírody motivovaní – zvědaví, vytrvalí a ochotní riskovat, budou neustále nabývat nové znalosti a schopnosti. Budou se umět chopit příležitostí, které se jim naskýtají anebo si je sami vytvořit. S postupným vymizením tradičních profesí bude tato dovednost čím dál víc žádaná.“

Umí tohle nějaká země? „Finsko je jednou z nejvíce inovativních ekonomik na světě,“ říká Tony Wagner, „a je to jediná země, kde studenti opouštějí střední stupeň školství vybaveni dovedností inovovat. Učí se tvůrčímu myšlení, mají na výběr z mnoha volitelných předmětů, mají kratší dobu vyučování, málo domácích úkolů a téměř žádné testy.“

Vysokoškoláci bez práce nekončí; na oboru nesejde

Čerství absolventi škol patří vedle předdůchodové generace k nejrizikovějším skupinám nezaměstnaných nejen v České republice, ale i v Evropě a v Asii. V ČR je každý pátý nezaměstnaný právě čerstvý absolvent, tedy člověk, který zrovna dokončil školu.

Jenže data celé roky ukazují, že práci nejlépe shánějí vysokoškoláci. Dlužno dodat, že rodiče se chovají velmi racionálně, když se snaží ze všech sil podpořit své děti ve snaze dosáhnout co nejvyšší vzdělání. Chovají se tak i politici a kapitáni průmyslu, kteří navzdory svým prohlášením své vlastní děti neženou na řemeslo, ale podporují je na víceletých gymnáziích a vysokých školách. Problém je, že se veřejnosti snaží namluvit pravý opak.

„Nepotřebujeme absolventy škol, kteří míří rovnou na pracovní úřady,“ nechal se nedávno opětovně slyšet prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Hanák. Nejčerstvějšího ohnutí dat se nyní v březnu dopustil v rozhovoru pro Českou televizi držitel ocenění Podnikatel roku Zbyněk Frolík, majitel firmy Linet: „Já bych řekl, že nezaměstnanost absolventů technických škol i učilišť je výrazně menší než nezaměstnanost absolventů ostatních profesí.“

Není to pravda. Na úřadech práce končí nikoli absolventi škol, ale učilišť. Letos jich je 43 %, tedy skoro polovina z celkového počtu nezaměstnaných.

V evropském kontextu (zúženo na tři stupně vzdělání) pak míra nezaměstnanosti vypadá následovně:

Zmínění politici a podnikatelé často polemizují s něčím, co se ve skutečnosti neděje: podle nich je prý rozšířené pohrdat prací rukama, což podsouvají rodičům, kteří své děti nechtějí vidět na učilištích. Jenže pravdou je pravý opak. Česká veřejnost velmi oceňuje, když si například někdo dokáže postavit svépomocí vlastní dům, rekonstruovat byt nebo když dokáže cokoli kvalitně opravit. Problém je v kvalitě vzdělání, které učiliště nabízejí, a v možnostech uplatnění na pracovním trhu bez vyšší kvalifikace.

Z učňáku pro podporu

Poslat dnes dítě na učňák znamená vystavit ho v budoucnu mnohem vyššímu riziku, že skončí bez práce, než když absolvuje gymnázium nebo střední školu s maturitou a po nich pak v podstatě jakoukoli vysokou školu. Učiliště své absolventy tradičně nevybavují všeobecným základem, ani češtinou nebo alespoň jedním světovým jazykem, chybí komplexnější porozumění oboru a logicky se pak nedostává ani toho nejdůležitějšího: schopnosti doplňovat si vzdělání a reagovat na to, jak se vyvíjí pracovní trh, nebo vymýšlet vlastní pole působnosti.

Výše citovaný podnikatel Zbyněk Frolík v rozhovoru uvedl také to, že „nejen u nás, ale v celém českém průmyslu dneska chybí zámečníci, svářeči, prostě absolventi veškerých technických profesí.“ Klíčové je slovo „dneska“. Co bude za tři roky, kdy se vyučí čerství zámečníci, nikdo neví. Bude po nich ještě poptávka? Jestliže nikoli, poputují právě tito absolventi stejně jako jejich kolegové z předchozích generací opětovně na úřad práce, zatímco absolventi tzv. zbytečných oborů, jako je sociologie nebo kulturní antropologie, si velmi snadno najdou uplatnění buď přímo ve svém oboru (protože jich není zase tak vysoký počet, jak se může zdát), nebo se uchytí jinde. Právě k tomu jim totiž slouží všeobecný vzdělanostní základ.

Podpora technických oborů se neopírá o žádná data

Organizace EDUin upozorňuje, že okolo 30 % z každého populačního ročníku odchází na učiliště, celkově zhruba 70 % středoškoláků studuje v odborně zaměřených programech. Technické vysoké školy stále patří k nejvíce preferovaným. „Prezident Svazu průmyslu pan Hanák přesto otevřeně deklaruje, že to není dostatečné. Argumentuje také, že technicky kvalifikovaní absolventi (učni, maturanti a vysokoškoláci) netrpí nezaměstnaností. Problematické je, že svá tvrzení zpravidla nedokládá potřebnými zdroji. EDUin proto prezidenta Svazu průmyslu vyzval otevřeným dopisem, aby tak učinil,“ říká za organizaci Bohumil Kartous. „Pomiňme nyní diskusi o tom, je-li takový záměr smysluplný. Teprve v okamžiku, kdy se shodneme, že je nutné, aby se zvýšil poměr technicky zaměřených studentů, má přijít diskuse o tom, jak toho dosáhnout.“

Z české debaty o uplatnění absolventů různých typů a úrovní škol se stále vytrácí pohled do budoucnosti. Reaguje se jen na momentální potřeby trhu, a debatu pak navíc přiživují zaručené historky o zklamaných vysokoškolácích, jimž se rozplynul snové zaměstnání u věhlasné nadnárodní korporace, a oni pak skončili kdesi na vrátnici.

Jednak stále platí (a bude platit), že nikoli středoškolák nebo vysokoškolák, ale právě člověk bez maturity výrazně častěji vůbec nedostává k práci příležitost a argument o „špinavé práci rukama, kterou nikdo nechce dělat“, je tedy zcela lichý, jednak se vůbec nemluví o trendu posledních let, jímž je u nás i ve světě tvorba vlastního pracovního místa.

„Diskuse o rozvoji vzdělávání nabývají na intenzitě. Přispívá tomu do značné míry snaha tzv. stake-holders, v přeneseném významu akcionářů, neboli zájmových skupin na vzdělávání více či méně závislých, ovlivnit vývoj vzdělávání ve svůj prospěch,“ upozorňuje Bohumil Kartous. Rok 2015 je v tomto smyslu významným z důvodu vyhlášení tzv. Roku technického vzdělávání, kampaně Svazu průmyslu a dopravy ČR podporované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. „Kampaň má svůj legitimní cíl, popularizaci technického vzdělávání na veřejnosti i ve školách. Vedle toho ale zástupci průmyslu, za aktivní účasti ministra školství Marcela Chládka, vznášejí konkrétní požadavky na změny ve školském systému, které podle nich přispějí ke zlepšení uplatnitelnosti absolventů na trhu práce. Mezi tato opatření patří plošné přijímací zkoušky i povinná maturita z matematiky. Tyto regulativní nástroje mají, ve svém důsledku přivést více zájemců ke studiu technických oborů na středních a vysokých školách.“

Použijeme-li oblíbené klišé politiků, můžeme říci, že se vlamují do otevřených dveří.