Děkan Pedagogické fakulty MU: Mělo by existovat více způsobů, jak získat učitelskou kvalifikaci než jen učitelsky zaměřené vysokoškolské obory

Pedagogické fakulty jsou často terčem kritiky, pokud jde o přípravu učitelů. Je tato kritika opodstatněná? Přečtěte si, co si o přípravě učitelů a stavu českého školství myslí děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Jiří Němec.

„Osobně se domnívám, že pokud chceme budovat kvalitní systém vzdělávání, měl by stát trvat na relevantních kvalifikačních požadavcích. Nutně to však neznamená, že musí existovat jen jedna studijní cesta přes učitelsky zaměřené programy. V pluralitním demokratickém systému by mělo existovat vždy více způsobů, jak učitelskou kvalifikací získat, ať už formou navazujících magisterských programů, kurzů celoživotního vzdělávání apod.“

Jste již přes rok děkanem druhé největší české pedagogické fakulty. Proč jste se rozhodl stát se jejím děkanem?

Myslím, že rozhodnutí ucházet se o tuto funkci je analogické pohnutkám, které vedou ke kandidatuře učitele toužícího výrazněji participovat na rozvoji své školy a ucházejícího se o místo ředitele. Mít možnost podílet se na inovacích v přípravě učitelů, zkvalitňovat a zefektivňovat chod poměrně velké instituce je pro mě velká čest. Máte možnost rozvinout své představy a změnit i to, s čím jste dříve nebyli spokojeni. Chci vytvářet prostředí, které by více než formálními postupy bylo prosyceno smysluplností svého konání. Rád bych, aby stále více kolegů/kolegyň, nejen na naší fakultě, zakoušelo každodenní pocity smysluplnosti své práce.

Je zřejmé, že nedostatek financí je velkým problémem učitelské přípravy v ČR. Jaké jsou vedle něj v současnosti největší problémy přípravy učitelů v ČR?

S nadsázkou se někdy uvádí, že peníze jsou až na prvním místě, nikdy jsem neměl rád řeči o tom, že něco nelze udělat, protože na to nejsou peníze. Když však přebíráte vedení fakulty a musíte v krátké době propustit desítky lidí, abyste těm zbývajícím zajistil alespoň tabulkové mzdy, pak se nedostatek peněz jeví v současné době opravdu jako klíčový problém. Pedagogické fakulty, ale obecně i obory zaměřené na přípravu učitelů jsou dlouhodobě podfinancované. Když použiji jednoduchý příklad, pak lze říct, že pracujeme s částkou, která je ve výsledku nižší než dotace na žáka základní školy. K tomu ale vysoké školy zajišťují chod knihoven, studijních oddělení, často spravují více budov, laboratoří apod. Jsme kritizováni za to, že máme velký počet studentů na hlavu akademika (donedávna byly vysoké školy financovány dle počtu studentů), ale i tak máme na fakultě vyučující, jejichž hrubá mzda je několik let cca 23 tis. korun, tedy hluboko pod celostátním průměrem. Zde je srovnání, které jsme prezentovali paní ministryni:

Co jsou nejdůležitější kroky, které jste zavedl, či hodláte na vaší fakultě zavést s cílem zlepšit tamní přípravu učitelů?

Po svém nástupu jsem musel bohužel provést mnoho nepopulárních kroků, abychom se vyrovnali s obrovským finančním propadem. Ve výsledku se nám však podařilo nastavit několik systémových změn, které přinesou výsledky až v delším časovém období. Změnili jsme způsob přerozdělování finančních prostředků na jednotlivá pracoviště, nastavili jsme rámec pro tvorbu studijních oborů, inovovali pedagogicko-psychologický modul přípravy učitelů, vytvořili jsme prostor pro volitelnou profilaci studentů, popsali standardy závěrečných prací dle potřeb rozmanitosti oborů, zavedli jsme další praxe již v bakalářském studiu apod. V následujícím období chceme změnit stávající pojetí státních závěrečných zkoušek, přejít od zkoušení vědomostí (ty budou ověřovány v průběhu studia) k modelu zkoušky profesní způsobilosti. Nebude to jednoduché, ale státní závěrečná zkouška nemůže mít nadále obdobu přijímací nebo maturitní zkoušky, ale měla by být spíše profesním završením studia, při kterém student prokáže, do jaké míry dosáhl kompetencí, které po něm bude vyžadovat praxe. Studium bychom dále posílili o zprostředkování tzv. „internacionální zkušenosti“, která bude mít mnoho podob, od výuky vybraných předmětů v angličtině až po mezinárodně orientované praxe, studentské výměny apod. Otevíráme nový prostor pro spolupráci s fakultními školami a fakultními zařízeními, musíme též přehodnotit celý proces výběru a přijímání studentů na učitelské obory.

Jak by podle vás vlastně měla vypadat kvalitní učitelská příprava?

Vyvážený mix oborové odborné profilace s pedagogicko-psychologickou průpravou a rozmanitou praxí nestačí. To je předpoklad, nikoliv však cíl. Nestačí jen přemýšlet o skladbě vzdělávacího obsahu, ale i o způsobu jeho zprostředkování. Základem dobré školy je vždy učitelský sbor, který je iniciativní a přemýšlí o tom, co dělá, o svých studentech a o sobě samotném. Osobně mám rád výuku založenou na zkušenostech, aktivních činnostech a hrách, které studenty přivádějí k poznání toho, co lze slovy sdělit jen velice obtížně. Preferuji angažovanou výuku, která je tak trochu intelektuální hrou a učí studenty vidět věci z mnoha úhlů pohledu, nikoliv jen z té své osobní perspektivy. Tedy příprava založená na osobní nezprostředkované zkušenosti, která se studentům dostává nejen formou studia teoretických konceptů, ale též praxí a dalších aktivních činností, při kterých se student dostává do kontaktu s jinou lidskou bytostí (žákem, studentem), a ve výsledku se setká sám se sebou. Jak říká Paulo Freire: „Učení není transfer vědění, ale vytváření příležitostí pro produkci a tvorbu vědění“.

Mluvíme hodně o změnách. Je možná reforma pedagogických fakult zevnitř, z jejich středu? Nebo je potřeba spolupráce s dalšími aktéry mimo prostředí fakult?

Jakákoliv změna vycházející z vnitřní potřeby člověka nebo organizace samotné je vždy účinnější a dlouhodobější. Vnější prostřední je také důležité, ale prvotní rozhodnutí o tom, že se chceme měnit, musí předcházet všemu.

Jak vnímáte studenty na pedagogických fakultách? Je patrný nějaký posun v čase, např. kdo se hlásí, jak se připravují, co chtějí a vyžadují?

Vznik řady nových oborů a různě profilovaných fakult a vysokých škol rozmělnil studijní nabídku do nejrůznějších odstínů. Ve skutečnosti máme větší nabídku oborů, než je stávající poptávka uchazečů o studium (v celostátním měřítku) a některé obory se ve skutečnosti liší jen několika předměty. Studenti se pak v nabídce ztrácejí, neexistuje životaschopný poradenský systém. Pedagogické fakulty přitahují zájemce s ambicí „pracovat s dětmi“, jak uchazečky/uchazeči často říkají, se zájmem o obor nebo kombinaci obojího. Jsme také atraktivní pro ty, kteří se zajímají o psychologii a sociální vědy obecně. Nesmíme však také zastírat, že podobně jako filozofické fakulty jsme mnohdy tzv. fakultami druhé volby. Motivovaní studenti jsou však stále stejní, jsou zapáleni pro svůj obor, často již na střední škole pracovali v různých spolcích s dětmi a mládeží, rádi se zapojují do rozmanitých projektů již během studia apod.

Vnímáte nějaký posun v chápání role učitele ve vzdělávání v současné době? Jakým směrem?

Poslání učitele se v čase a v daném společenském kontextu mění. Stále zprostředkovává poznání světa, ale již nemá „monopol na vědění“. Jeho funkce ale je a stále bude nenahraditelná. Je nositelem sociálního (živého) kontaktu, iniciátorem sociálních interakcí a tvůrcem sociálního klimatu ve třídě. V době, kdy je řada vztahů utvářena virtuálně a kdy se někteří rodiče věnují svým dětem několik minut denně, je to velice důležité. Aniž bychom si to plně uvědomovali, žijeme též v novodobé mediální válce. Řada médií cíleně manipuluje s postoji lidí, jejich emocemi, ponouká je k různým rozhodnutím a činnostem. Lidé se občas stanou obětí dezinformací, které nevědomky sdílí a šíří dále. Učitel by měl umět žáky provést tímto složitým světem a posilovat jejich kritické myšlení, rozlišovat mezi fakty a názory, realitou a interpretací reality apod. To je dost možná nejaktuálnější funkce učitele. Válka ze zákopů a muže proti muži (jak ji znám z dvacátého století) se přenesla do médií a učitelé již nebudou učit své žáky nasazovat plynové masky, ale rozlišovat věrohodnost informací.

Pokud vyjdete z vlastní zkušenosti, jací jsou současní čeští učitelé? V čem jsou podle vás dobří a co jim zase chybí?

Asi není dobré paušalizovat, rozmanitost učitelského stavu je obrovská a to je dobře. Jen na základě svých pocitů bych řekl, že učitelský stav je pokorný, to je beze sporu dobrá vlastnost, ale ten český je až moc pokorný a málo sebevědomý. Podívejme se do historie, za jakých bídných podmínek učitelé pracovali, jak obrovskému ideologickému tlaku byli vystaveni, a přesto odchovali skvělou řadu osobností. Učitelé jsou charakterističtí svým velkým sociálním rozměrem, mnohdy se snaží žákům pomoci nejen s probíraným učivem, ale i lidsky. Řada z nich je zapálena pro svůj obor, organizují volnočasové aktivity i o prázdninách apod., velká většina má výborné organizační schopnosti. Všechna pozitiva však často zůstávají skryta za dveřmi školní třídy či školy. Málo učitelů vidíme v politickém dění na komunální i celostátní úrovni, zřídka jsou jejich názory zastoupeny v médiích, a bohužel nejsou schopni změnit svůj statut nejhůře placených vysokoškoláků. To je dáno onou pokorností a skromností.

Pedagogické fakulty byly velmi aktivní v diskusi o kariérním řádu a profesním standardu učitele. Jak podle vás můžeme objektivně poznat kvalitního učitele?

Popis kvalitního učitele je vždy popisem ideálu. Je to hodnotový koncept, který je popsán prostřednictvím nejrůznějších charakteristik reflektující určitý hodnotový systém. Neexistuje jedna podoba kvalitního učitele, ale obtížně vyčíslitelná a pestrá škála kvalitních učitelů, přičemž každý z nich je oceňován vždy za určité charakteristiky a vždy jinou skupinou žáků, ředitelů, rodičů apod. Standard tedy musí být nutně obecným výčtem spíše formálních charakteristik, které v reálu mohou nabývat dalších hodnot.

Současné vzdělávací realitě ČR dominují témata jako inkluze, nerovnosti, svoboda, technologie či otevřené vzdělávání. Proč se pedagogickým fakultám nedaří připravovat budoucí učitele na tuto realitu?

Z čeho soudíte, že se to pedagogickým fakultám nedaří? Máte osobní zkušenost, kterou povyšujete na obecně platný závěr? Řada lidí jistě mohla mít v životě negativní zkušenost se školou či konkrétním učitelem. Proč z toho však vyvozovat, že jsou na vině pedagogické fakulty, nebo někdy obecně proklínaný systém? Už jste se někdy setkal s nepříjemným řidičem MHD? Bylo to způsobeno špatnou koncepcí autoškoly? To, co se nám ve škole často nelíbí, jsou vlastnosti některých učitelů. Máme připomínky k jejich charakteru, k osobnosti učitele. Učitelé mohou být někdy nespravedliví, mohou zvýšit hlas nebo i křičet. Jejich chování může být dítěti a rodičům nepříjemné. Co s tím? Zakážeme např. cholerikům přístup do učitelských programů? Budeme požadovat speciální psychologická vyšetření pro každého učitele? My pochopitelně můžeme do kurikula přípravy učitelů zařadit více osobnostních výcviků, seminářů k rozvoji sociální komunikace, také to děláme i přes jejich velkou finanční náročnost, ale podobným situacím se nikdy nevyvarujeme. Ředitelé si nestěžují na to, že naši absolventi neumějí žákům vysvětlit probíranou látku, že mají znalostní mezery ve svém oboru, ale že např. neudrží kázeň ve třídě. A jsme opět u osobnostních vlastností každého učitele (člověka). Nedělejme tedy odpovědné instituce za to, za co musí být odpovědný každý jedinec – za své chování.

Témata inkluze, nerovnosti, svobody apod. jsou dlouhodobě diskutovanými tématy v přípravě učitelů. Naše fakulta byla jedna z prvních, která začala systematicky připravovat studenty na prostředí inkluzivních škol, zařadila semináře z multikulturní výchovy, dlouhodobě se věnujeme např. tzv. pedagogice utlačovaných, divadlu fórum, globální výchově, alternativním vzdělávacím koncepcím, nově jsou některé semináře vedeny tandemově pedagogem a psychologem apod.

Českou republiku s největší pravděpodobností čeká podobně masivní nedostatek učitelů, se kterým se v současnosti potýká například sousední Sasko. Jakými argumenty lze podle vás odůvodnit, že pouze člověk s formálním pedagogickým vzděláním může učit na školách?

To je stejné, jako byste se ptal, proč potřebuje policista maturitu, právník advokátní zkoušky a doktor lékařský diplom a další atestace. Systém formálního vzdělávaní je vytvářen obvykle státem a prostřednictvím něho se snaží garantovat určité odborné předpoklady k výkonu dané profese. Stát tedy garantuje, alespoň po formální stránce, že učitelé budou absolventi magisterských programů realizovaných na vysokých školách. To je bezesporu správný standard, který je srovnatelný s vyspělými zeměmi.

Jak lze podle vás, při vědomí zákona o pedagogických pracovnících, řešit tento budoucí nedostatek učitelů v ČR?

Nedostatek zájmu o učitelskou profesi je způsoben dlouhodobě neuspokojivými mzdovými podmínkami. Stejná situace je i s lékaři. Znám mnoho nadaných absolventů naší univerzity, kteří si úspěšně nacházejí místo ve skandinávských zemích. Nedostatek kvalifikovaných učitelů by však neměl být vyřešen tím, že snížíme kvalifikační předpoklady. To jsme zažili již v padesátých letech, když se pedagogické fakulty, které byly součástí univerzit, proměnily na učitelské ústavy a jejich doba přípravy se zkrátila na dva roky. Tento model se jednoznačně neosvědčil a následně se od něho ustoupilo. Do řad učitelů by bylo vhodné přilákat absolventy i jiných nepřímo učitelsky profilovaných fakult. Samotné absolvování pedagogické fakulty neposkytuje stoprocentní záruku, že absolventi do škol skutečně nastoupí. Úspěšně se uplatňují i v jiných oborech a řada z nich upřednostňuje lepší platové nabídky.

Proč pak ale pedagogické fakulty  tak lpí na svém monopolu dávat učitelskou kvalifikaci?

Proč si myslíte, že pedagogické fakulty na něčem lpí, nebo dokonce že mají na něco monopol? Takto to přece není. V současné době existuje cca více jak 25 fakult, které se podílejí na přípravě učitelů různých stupňů. Zdaleka to nejsou jen a výhradně pedagogické fakulty. Znamená to podle vás monopol? Pedagogické fakulty neusilují o žádné výhody, ani nechtějí monopol na učitelskou kvalifikaci. Kvalifikační předpoklady pro výkon učitelské profese jsou dány zákonem o pedagogických pracovnících. Osobně se domnívám, že pokud chceme budovat kvalitní systém vzdělávání, měl by stát trvat na relevantních kvalifikačních požadavcích. Nutně to však neznamená, že musí existovat jen jedna studijní cesta přes učitelsky zaměřené programy. V pluralitním demokratickém systému by mělo existovat vždy více způsobů, jak učitelskou kvalifikací získat, ať už formou navazujících magisterských programů, kurzů celoživotního vzdělávání apod.