Deník Referendum: Proč je u nás úroveň písemného vyjadřování tak zoufale nízká?

Publikujeme text Saši Uhlové, který vyšel 26. 2. pod názvem Nejdůležitější pravidlo psaní v Deníku Referendum (ZDE). Autorka v něm reaguje na komentář Tomáše Feřteka, který ze své zkušenosti dlouholetého editora komentoval způsob, jakým se učí děti ve škole psát (text i následnou diskusi si můžete přečíst ZDE). Polemiku s Tomášem Feřtekem vedla ve svém komentáři Učitelská schizofrenie aneb co se po učiteli vlastně chce i nová bloggerka na EDUin, Monika Stehlíková, která nastínila svůj pohled učitele za katedrou (ZDE). Odpověď Tomáše Feřteka na text Saši Uhlové čtěte ZDE.

Se schopností napsat dobrý text se člověk nerodí. Je to dovednost, kterou by měla škola kultivovat. Český vzdělávací systém se uměním vyjádřit myšlenku v písemné podobě bohužel příliš nezabývá.

„Tak už to má pět stránek, tak já končím,“ zněla poslední věta vysokoškolské písemné práce, kterou jsem opravovala před několika lety. Fascinovaně jsem na konec textu zírala, ale opravdu končil touto větou. A proč mě to vlastně překvapilo, když práce neměla strukturu, chyběl jí úvod a nikam nesměřovala? Bylo to místy zajímavé, chvílemi naopak nesrozumitelné vyprávění, které zjevně vzniklo autorovými asociacemi. Seminárka vypadala jako povídání u sedmého piva.

Protože jsem podobných prací, lepších i horších, opravila nebo konzultovala na středoškolské i vysokoškolské úrovni celou řadu, a protože poslední roky čtu a edituju texty publicistické, často přemýšlím, kde je v českém vzdělávacím systému chyba. Proč je úroveň písemného vyjadřování tak zoufale nízká? Se zájmem jsem si tedy přečetla text Tomáše Feřteka Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet. Autor zmiňuje příčiny dvě.

S jeho argumentem, že abstraktní učivo často předchází konkrétním dovednostem a žáci si je nedokážou spojit, souhlasím. Právě kvůli jím zmiňovanému větnému rozboru jsem v páté třídě málem propadla z češtiny. Vůbec jsem nerozuměla, co po mně paní učitelka chce, k čemu mi to bude dobré a nedokázala jsem se to naučit. Nenaučila jsem se to nikdy a s čárkami ve větě bojuju bohužel dodnes. Moc se těším, že se to konečně naučím se svým devítiletým synem, který má s češtinou potíže a vyžaduje mou pomoc. Už aby chodil do páté třídy, pak se konečně budu moct živit korekturami.

Jako druhou příčinu vyjadřovací neschopnosti Čechů uvádí Tomáš Feřtek přemíru často zcela umělých pravidel, jak má správný text vypadat, která se ve škole děti učí. To je zcela v rozporu s mými zkušenostmi. Střední školu jsem absolvovala v zahraničí, ale na základní a vysoké škole mi určitě nikdo neprozradil ani jedno pravidlo, jak mám psát. A podle mých pedagogických zkušeností, textů, které čítávám, a informací od přátel se to nijak soustavně neprobírá ani na škole střední. Feřtek tvrdí, že muži na psaní kvůli všem těm pravidlům často rezignují, kdežto ženy produkují texty plné synonym, obrazných vyjádření, přímých řečí a dalších ozdob, kterým chybí myšlenky, téma, originalita a struktura. Mně naopak připadá, že se děti bojí psát proto, že jim nikdo nevysvětlil, jak to mají dělat.

Závěr článku, kde autor vyzývá k tomu, že by děti měly hlavně více psát a nevnímat psaní jako něco strašně složitého, mě vede k tomu, že se spíš neshodneme na definici pravidel psaní. A je dost dobře možné, že k podobnému nedorozumění dochází i na seminářích, kterých se autor účastní. Všem studentům a autorům, kterým jsem pomáhala psát texty, jsem se snažila vysvětlit, že si musí nejprve ujasnit, co chtějí napsat. Dále jsem jim radila, ať si myšlenky a argumenty utřídí a vyberou, v jakém pořadí je seřadí tak, aby je pochopil ten, kdo text bude číst. A hlavně jsem jim kladla na srdce, že výsledek musí být srozumitelný. To vše jsou podle mě pravidla.

Analýzu prací a článků zaměřenou na souvislost pohlaví pisatele a stylu psaní jsem nikdy nedělala, ale zcela jistě vím, že například do Deníku Referendum posílají redakcí nevyžádané texty mnohem častěji (a tudíž zcela dobrovolně) muži. Často jsou to dobré texty, teď se ale chci soustředit na ty druhé, které nelze bez pořádné editace zveřejnit. Jako hlavní problém vidím jejich nesrozumitelnost. Existuje samozřejmě možnost, že nejsem dost chytrá a jen je nechápu. Nicméně publicistický text by měl být srozumitelný i takovým lidem, jako jsem já.

Podobným nešvarem trpěly i mnohé školní práce, které jsem se studenty konzultovala, nebo je hodnotila. Věty dlouhé přes celý odstavec, cizí slova, hodně myšlenek, nejasné formulace. Jednotlivé věty i celý text působily zašmodrchaně. Častokrát jsem se ptala: co vlastně myslíte touto větou? A když mi pisatel odpověděl, řekla jsem mu: tak to tam přesně takhle napište. Psát jednoduše, to je taky pravidlo a je to schopnost získaná.

Představa, že by děti psaly jasně a srozumitelně, kdyby neměly z psaní strach, je lichá. Umět přesně vyjádřit své myšlenky, názory, pocity, argumenty, znalosti a zkušenosti je dovednost, kterou se děti musí naučit. Není to vrozené umění, které pravidla ubíjí, právě naopak. Dobrými pravidly se schopnost napsat kvalitní text utváří a posiluje. Děti by ve škole měly mnohem více psát, a to se znalostí pravidel. Jedině tak překonají strach z psaní. Učitelé by mohli taky více psát. Třeba o tom, jaká pravidla a jakým způsobem dětem vštípit, aby jim psaní šlo lépe. V Deníku Referendum rádi váš článek na dané téma zveřejníme. Stačí, když bude srozumitelný.