DOX: „továrna“ kultury a vzdělávání

Přinášíme rozhovor s Jiřím Raitermanem z kulturního centra DOX. Dozvíte se nejen o tom, co to znamená být „kulturní centrum“, ale také o programu pro školy, učitele či rodiče s dětmi, které DOX připravuje. Program najdete ZDE. Mapu společenských stereotypů, kterou pro učitele ZŠ a SŠ společně zpracovali DOX a EDUin, najdete ZDE.

DOX je v ČR ojedinělým prostorem, který organicky spojuje dohromady současné umění s tématy blízkými psychologii, sociologii, moderním dějinám, filosofii, politologii, médiím. Právě jeho snaha propojovat dříve oddělené světy prostřednictvím výstav, diskusí, workshopů a dalších akcí z něj dělá výborný prostředek vzdělávání. „Není těžké si v rámci výstav centra DOX vybrat téma, které je obalené předsudky a stereotypy a které pak s pomocí výstav řešíme s žáky a studenty, nebo s dalšími přizvanými institucemi a pedagogy. Bývá to výživné pro všechny strany,“ říká Jiří Raiterman, který má na starosti vzdělávací programy v DOXu.

V uměleckých a intelektuálních kruzích v Praze je DOX synonymem současného umění, lépe současné kultury. S čím vším se lze v DOXu setkat? Nejde jen o výstavy výtvarného umění…

Programové zaměření DOXu se od výstavních institucí podobného formátu (spojení „kunsthalle“ s multifunkčním kulturním centrem) odlišuje především svým přesahem do dalších „mimouměleckých“ oblastí a disciplín jako psychologie, filozofie, historie, sociologie, politologie atd. a kritickým přístupem k aktuálním společenským otázkám. Prostřednictvím výstav současného mezinárodního a českého umění nastoluje DOX aktuální společenská témata a otázky. Naše doprovodné a vzdělávací programy pak debatu o těchto tématech prohlubují a rozšiřují ji na nejrůznější cílové skupiny.

Jiří Raiterman

Za pozornost stojí nejen programový obsah, ale i budova, ve které DOX sídlí. Zaujme architektonická čistota rekonstrukce původně průmyslové budovy. Ostatně, to je sám o sobě výraz současné kultury. Mohl bys prosím historii a přestavbu trochu přiblížit?

Na nově rozparcelované Osadní ulici postavil stavitel Antonín Žižka v roce 1901 továrnu na stroje, dílny a kancelářskou budovu. Stavby měly typický průmyslový vzhled: vysoká okna zaklenutá oblouky, na fasádách se střídaly plochy neomítnutých cihel s omítkou. Po znárodnění zde sídlila Kovotechna, n.p. Autorem projektu konverze tohoto souboru budov na centrum současného umění DOX je architekt Ivan Kroupa. DOX byl otevřen 19. října 2008. Projekt nevytěžuje prostor areálu maximálním objemem, maximálním počtem pater, maximem metrů čtverečních. Nechává nad původními domy, historickými industriálními objekty volný prostor. Horizontální dispozice budov s různou výškou interiérů je variabilní tak, aby zde mohlo probíhat několik výstav souběžně. Výstavní plocha zaujímá více než polovinu z celkové rozlohy 6000 m2, nechybí kavárna s terasou, obchod s designem, auditorium. V roce 2009 byl projekt DOX nominován na prestižní cenu za architekturu Mies van der Rohe a o rok později bylo Centrum začleněno do knihy The Phaidon Atlas of 21st Century World Architecture mezi 1000 nejlepších architektonických projektů desetiletí.

V turistických bedekrech je Centrum DOX pravděpodobně dobře zapsáno, o zahraniční návštěvníky není nouze. Paradoxně tam ale chodí méně těch tuzemských mimopražských. Nebo se pletu?

Přestože podíl zahraničních návštěvníků je poměrně vysoký –  tvoří asi 30% z celkové návštěvnosti –  , je logické, že návštěvníky DOXu jsou většinou Pražané. Mnozí jsou našimi stálými příznivci, řada z nich má v DOXu roční členství a chodí pravidelně na výstavy, doprovodné programy nebo rodinné dílny. Do DOXu ale jezdí lidé z celé republiky, na vzdělávací programy pravidelně dojíždějí například školy z Brna, Teplic, Litomyšli a dalších koutů republiky.

Existují nějaká klíčová témata, která se vinou jednotlivými výstavami, projekty, workshopy, diskusemi a dalšími událostmi DOXu?

V našem programu reagujeme na témata a otázky, které ve společnosti rezonují, nebo hledáme a otvíráme nová, kterým se naopak pozornosti nedostává, a chceme na ně upozornit. Obecně se  týkají našeho fungování ve světě, naší situace, se kterou jsme každodenně konfrontováni, systému, v němž jsme nuceni fungovat. Těch témat je celá řada. Občanská společnost, lidská práva, korupce, společenské stereotypy, svět korporací, média.. to je jen pár z nich…

Když už je řeč o workshopech, DOX je výjimečný i tím, že ke každé velké výstavě pořádá doprovodný program pro školy, jak pro žáky a studenty, tak pro učitele. Můžeš to prosím více přiblížit?

Už několikrát tu padlo slovo „témata“ – v DOXu je artikulují v první řadě velké výstavní projekty, které svým rozsahem a různorodostí vytvářejí výborný materiál pro formální i neformální vzdělávání. V mnoha vrstvách a různých linkách jednotlivých výstav pak už jde jen o to vybrat si ty, které považujeme z pohledu vzdělávání za důležité, aktuální, nebo i dlouhodobě udržitelné. Proto jsme si napříč silnými tématy vytvořili stálou nabídku programů postavenou na čtyřech rolích v oblasti umění: umělec, divák, kurátor a architekt. Nechceme však až tolik ukazovat prostor vizuálního umění; jednotlivé role jsou více metaforou (uvědomění a aktivizace). Hodně zjednodušeně je umělec ten, kdo jde často „s kůží na trh“; divák ten, kdo se aktivním zapojením do procesu percepce umění stává spoluautorem díla; kurátor remixuje prvky vizuální kultury a vytváří nové obsahy, čímž se dostáváme k důležitému problému mediální výchovy. A nakonec architekt vytváří prostor, který všechny ostatní významně ovlivňuje a je dobré to vědět. Tento „matrix“ rolí v umění ve spojení s pokaždé novou výstavou vytváří další a další inspirativní didaktické nástroje i problémy. To všechno se pak snažíme sdílet s pedagogy na speciálních workshopech. Tam ale ještě častěji sdílíme i jednu výrazně obsahovou programovou linii s názvem Bourání stereotypů. Není těžké si v rámci výstav centra DOX vybrat téma, které je obalené předsudky a stereotypy a které pak s pomocí výstav řešíme s žáky a studenty, nebo s dalšími přizvanými institucemi a pedagogy. Bývá to výživné pro všechny strany.

Krom toho jsme společně vytvořili koncept a obsah Mapy společenských stereotypů, kterému kolegyně grafička z centra DOX dala tvář. Pojďme čtenářům vysvětlit, o co jde a k čemu je to dobré…

Mapa společenských stereotypů má pro vzdělávací aktivity DOXu skoro příkladnou genezi. Nejdříve to měl být víceméně propagační materiál pro hromadnou rozesílku, ze kterého se stal propracovaný pracovní list s metodikou pro pedagogy, s pomocí kterých je možné ve vyučování otevřít pro nás zásadní téma společenských stereotypů. Skupiny studentů mapují ve skupinách na mapě města své stereotypy a předsudky ohledně různých menšin a variabilita a možnosti řešení hry jsou nekonečné. Pedagog má šanci více poznat své žáky a především na toto téma otevřít následnou diskusi, která nikdy nebývá vágní a pro pedagoga je často velmi náročná, ale bez ní se to nikdy neobejde. Téma stereotypů a předsudků je také velmi univerzální a různé významy mu dává prostor vyučování Českého jazyka, Dějepisu, Základů společenských věd, Výtvarné kultury atd. A k čemu je to dobré? Malý krok k otevírání očí a srdcí?

Na co bys čtenáře, zejména ty školní, v nejbližší době pozval? A kam mají jít pro další informace?

Určitě přijďte na výstavy, nebo na vzdělávací programy pro školy i pedagogy. Aktuálně se nám v DOXu potkávají dvě velké a hodně odlišné výstavy. THIS PLACE: Izrael očima dvanácti světových fotografů včetně Josefa Koudelky, aneb jedna země a médium fotografie tak, jak je na jednom místě dlouho neuvidíte. Druhá výstava ukrývá pod názvem MODY DEMOKRACIE několik inspirujících i varovných příběhů „demokracie“; něčeho dnes bohužel tak samozřejmého. K první uvedené výstavě učíme především myslet fotografií a kriticky o fotografii. A v rámci vzdělávacích programů k té druhé ukazujeme demokracii jako velmi složitý a křehký experiment, který potřebuje péči a především demokratického občana. Zajímá-li vás něco dalšího o DOXu, pište na jiri@dox.cz.