Film Zatajené dopisy se ptá, zda bylo odebírání dětí romským rodinám správné

V rámci festivalu Jeden svět má premiéru dokument režiséra Tomáše Kudrny Zatajené dopisy, který mapuje historii Školy míru v Květušíně. Šlo o „cikánskou školu“, která vznikla v padesátých letech ve vojenském újezdu Boletice, a kam chodily děti slovenských Romů po válce přesunutých do vysídleného pohraničí. Ze školy se postupně vyvinul internát, kam byly přesunovány děti, z nichž mnohé byly rodinám odebrány násilím. Na otázku, zda šlo o správný a přijatelný postup, odpovídá film velmi nejednoznačně. Mnozí bývalí žáci na školu vzpomínají s dojetím i ve chvíli, kdy zjistí, že jejich „pan ředitel“ zadržoval vzájemnou korespondenci mezi rodiči a dětmi, aby omezil „špatný vliv rodiny“. Film vznikl v produkci České televize a na konci rozhovoru s režisérem najdete seznam projekcí v nejbližších týdnech.

Jak jste se o poválečné „cikánské škole v Květušíně“ dozvěděl?

Na květušínskou Školu míru mě upozornil můj přítel historik Ondřej Matějka. Mluvili jsme spolu asi před dvěma lety o příbězích a událostech, které v sobě nějak zachycují a koncentrují atmosféru své doby, v tomto případě počátek padesátých let. Ondřej mi vyprávěl o květušínském experimentu a jeho hlavním strůjci – Miroslavu Dědičovi. A mně se zdálo, že právě události a příběhy lidí spojených s květušínskou školou v sobě takovou esenci své doby mají.

Co vás na tom tématu oslovilo, že jste se rozhodl věnovat mu film?

Líbilo se mi, že květušínský experiment říká mnohé o padesátých letech a že zároveň v mnohém vystihuje kořeny problémů, s nimiž se potýkáme dnes. Mám na mysli hlavně naši neschopnost poradit si se vzděláváním Romů, s jejich integrací i sociálními podmínkami, ve kterých žijí. Na tyto problémy jsme si zadělali právě v poválečném období.

O padesátých letech ten film opravdu vypovídá, ale jak myslíte tu poznámku, že tehdy jsme si zadělali na dnešní problémy? Čím přesně?

Tehdy jsme se ocitli ve výjimečné situaci. Odsunuli jsme tři miliony Němců a horečnatě dosidlovali pohraničí. Mimo jiné přicházely tisíce Romů ze Slovenska. Nový režim se jejich integrace chopil s překvapivým nadšením. Bylo to ale nadšení motivované především ideologicky. Komunistům šlo o to, aby se vymezili vůči prohnilému Západu, který na Romy v jejich očích kašlal. Jenomže pokusy o integraci narážely na velké kulturní rozdíly a ty se noví vládci snažili řešit dost násilně. Začala vlna odebírání dětí a vytváření dětských domovů, které pak byly z větší části romské.

Byl to tehdy obvyklý postup?

Kupodivu i stranické orgány na začátku padesátých let uznávaly, že odebírání dětí z rodin je metoda násilná, ale jinou po ruce neměli a chápali ji jako dočasnou. Nicméně z dočasného řešení se stalo řešení dlouhodobé, které už nikdo neměl sílu revidovat.

Máte pocit, že ve stejné linii pokračujeme i dnes?

Jsou to vlastně počátky segregace, která je myslím největší brzdou v integraci Romů. Pořád tu máme větší procento romských dětí v praktických školách než odpovídá jejich poměrnému zastoupení ve společnosti. Pořád tu pod tlakem rasistického naladění společnosti vznikají školy nebo oddělené třídy pro „bílé“ a „černé“. Rodiče českých dětí své ratolesti leckdy umisťují do jiných škol, než kam chodí romské děti a segregaci napomáhá i to, že rodiče romských dětí zase mají pocit, že jejich děti budou ve větším bezpečí, když budou pohromadě v jedné třídě nebo škole. Ta přitažlivost segregace je prostě silná a bohužel zhoubná.

U toho filmu jsem ale přemýšlel hlavně o tom, jestli neukazuje, že segregace a dokonce násilné odebírání dětí někdy je ospravedlnitelné. To jde docela zásadně proti dnešním představám, jak v takových případech postupovat.

Zatím jsem se nesetkal s tím, že by segregace přinesla pozitivní výsledek. Znám spíše Romy, kteří jsou úspěšní a vzdělaní mimo jiné díky tomu, že se vzdělávali mezi “bílými”. A u toho odebírání na základě soudního rozhodnutí je to jasné. Takovou možnost stát potřebuje a do právního řádu jednoznačně patří. Čili v některých případech ospravedlnitelné je, zejména když jde o zdraví nebo dokonce život toho dítěte. Samozřejmě, pokud jde o jeho duševní zdraví nebo mravní vývoj, tak to už je tenký led. Tam už je těžké rozhodovat.

Kdy škola v Květušíně vznikla a proč?

Školu vytvořil osvícený velitel vojenského újezdu Boletice, kam Květušín spadá. Jmenoval se Josef Pohl. Viděl, že se po okolí potuluje spousta romských dětí, které přišly s rodiči z válkou zničených osad na Slovensku. Školu jim vytvořil z polorozpadlého opuštěného stavení, které nechal zrekonstruovat a pak hledal učitele. A tím učitelem se nakonec v roce 1950 stal pětadvacetiletý Miroslav Dědič.

Dodnes je to velmi charismatický pán, a to mu už bude devadesát. Dokážete se vžít do jeho tehdejší situace a rozhodnutí odebírat děti z rodin, které se fakticky „prohřešily“ jen chudobou a negramotností?

Já mu velmi rozumím. On prostě měl své žáky velmi rád a těšil se z jejich růstu a úspěchů. Když pak viděl, že jejich rozvoji stojí v cestě rodinné prostředí, tak udělal to jediné, co bylo v jeho silách. Pokusil se je od rodin odtrhnout. Byl to bohužel osamělý bojovník, neměl kolem žádné terénní pracovníky, romské asistenty, žádnou oporu v zákoně. V té době neexistovaly žádné programy, které by byly zaměřené na podporu vzdělávání a osvěty dospělých lidí. Tedy nepočítáme-li dělnické kurzy. S romskou komunitou se zkrátka nepracovalo a o to to měl pan Dědič těžší.

Má pan Dědič dnes nějaké pochybnosti o správnosti toho, co tehdy dělal?

Četl jsem jeho deníkové záznamy z té doby a řekl bych, že nějaké pochybnosti měl jenom v počátcích. Pak už si je moc nepřipouštěl. Jeho metoda se osvědčila a tak ji dál neproblematizoval. Ona ale ta škála vztahů mezi dětmi a rodiči byla dost široká. Ve škole byly na jedné straně děti, které tam byly rády a za rodiči jezdily o svátcích a o prázdninách. Pak byly i takové případy, kdy děti neviděly své rodiče třeba několik let.

S kolika bývalými žáky té školy jste mluvil?

Školou za těch deset let prošlo kolem tří set dětí. Po zrušení školy musel Miroslav Dědič své žáky rozvézt po nejrůznějších dětských domovech po celé republice a tak je těžké je nějak vypátrat. Mnozí se vrátili na Slovensko a mnoho bývalých žáků už navíc nežije. My jsme v době natáčení věděli asi tak o dvaceti pamětnících, ale rozhodli jsme se soustředit jen na některé.

Překvapilo mě, že na tu dobu dojatě vzpomínají. A to i přesto, že ve filmu jim ukazujete dopisy od jejich rodičů, které pan ředitel zadržoval, aby nedocházelo k nežádoucímu kontaktu s rodinou. Ani to nezměnilo jejich postoj?

Obraz, který podává náš film, je ovlivněný tím, že s námi byli ochotní mluvit jen ti pamětníci, kteří přes všechna příkoří přece jen měli pana Dědiče rádi a byli ochotní se o svoje vzpomínky podělit. Několik pamětníků nás ale také odmítlo, že o škole mluvit nebudou. Pro někoho to bylo kvůli smutným zkušenostem, pro jiného kvůli tomu, že se nechce hlásit k romské národnosti. Druhá věc je, že někteří pamětníci špatné zkušenosti potlačili a vzpomínají jen na to hezké, co patří k jejich dětství. Pan učitel pro ně byl velkou autoritou, pomohl jim dosáhnout jistého vzdělání a oni si toho váží. Proto jsou také nad některými neblahými okolnostmi schopni dnes mávnout rukou.

Jak dlouho květušínská škola existovala?

Škola vydržela v Květušíně do roku 1954 a pak se přestěhovala do Dobré Vody u Záblatí nedaleko Prachatic. To už fungovala jako dětský domov, do kterého rodiče dětí neměli přístup. Tam se také dostávalo mnoho dětí, které byly rodičům odebrané na základě soudního rozhodnutí a přicházely i děti z dětských domovů na Slovensku. Škola v Dobré Vodě vydržela do roku 1960, kdy ji školský úřad zrušil s odkazem na to, že romská otázka je vyřešena a komunistický režim v úkolu integrovat Romy uspěl.

Romové, kteří ve filmu mluví, žáci té školy, vypadají jako lidé docela neproblémově integrovaní do společnosti. Vnímají tak i oni sami sebe?

Myslím, že ano. Cítí se integrovaně v tom smyslu, že našli práci, byli schopní uživit svou rodinu, pohybovali se hodně i v neromské komunitě a našli v ní své přátele nebo dokonce životní partnery. Ten dojem přijetí ze strany majority jim ale samozřejmě narušuje všudypřítomný rasismus a pocit jistého ohrožení. Proto se také někteří z nich ke svému původu neradi hlásí.

Ve filmu historii květušínské školy zkoumá jedenáctiletá Karolína, Romka, která chodí do školy do nedalekých Chvalšin. Do Školy míru chodili její příbuzní. Jak jste ji našli?

Na závěr natáčení jsem si nechával takové ty skupinovější scény, jako byla třeba návštěva pamětníků té původní budovy, kde květušínská škola stávala. Během jejich natáčení jsme kolem sebe pořád měli smečku květušínských dětí. Já jsem si říkal, že to bude prima a že ta scéna alespoň bude živá. Jedno z těch děcek – Karolína – se pak zcela spontánně začalo své pratety Marie doptávat, co v té budově vlastně bylo, proč ta škola tehdy vznikla, proč už neexistuje a podobně. Překvapila mě svojí zvídavostí, bystrostí a taky pohotovostí. Když jsme pak na ten natočený materiál koukali ve střižně, tak jsme si říkali, že takového tázání a nestrojeného zájmu o odkrytí historie květušínské školy bychom potřebovali mnohem víc. Zalíbilo se nám to jako princip vyprávění: Romské děvče z Květušína chodí za svými příbuznými či sousedy a pátrá, co se to vlastně odehrávalo ve škole za vsí. A tak jsme ještě i přes vyčerpaný rozpočet natáčeli dál, protože to, co jsme s Karolinou točili, bylo čím dál lepší.

Plyne pro vás z toho filmu nějaké poučení pro dnešní situaci spojenou se vzděláváním Romů? Já osobně jsem si odnesl hlavně hodně otázek a nejednoznačných odpovědí. Jak jste na tom vy?

Jsem na tom dost podobně. Ostatně během práce na Zatajených dopisech se nám ukazovalo, že nesměřujeme k žádným jednoznačným odpovědím nebo dokonce receptům na řešení romské otázky. Spíše jsme si uvědomovali, jak se nám to vyznění komplikuje. Což myslím, že pro debatu o vzdělávání Romů je nakonec dobře. Ponaučení asi dohromady nedáme, ale směr je myslím tak nějak zřejmý. Především se mi potvrdilo, že inkluzivní vzdělávání je správná cesta. Naopak segregace je jasná chyba. Co bych ještě řekl, že je docela vlivný fenomén, tak to jsou kulturní vzory. Je škoda, že mezi Romy neexistuje více viditelných a úspěšných lidí, kteří by táhli svým příkladem. Tak jak to dokáže třeba majitel kadeřnického salonu, moderátor nebo ředitelka muzea. Bylo by skvělé, kdyby se Romům postupně dařilo budovat vlastní elitu. Elitu, která by měla autoritu, zároveň by byla schopná hájit zájmy Romů a k tomu ještě by inspirovala. Že se mezi nimi najdou lidé, kteří k takové roli mají nadání, o tom po natáčení Zatajených dopisů nepochybuji.

 

Projekce filmu Zatajené dopisy v rámci festivalu Jeden svět

9.3. / 17.00 Praha, Kino Světozor, velký sál

10.3. / 21.30 Praha, Kino Atlas, velký sál

17.3. / 11.00 Ostrava, Cooltour centrum – pavilon C1, Výstaviště Černá louka, projekce pro rodiče s dětmi

17.3. / 17.00 Ostrava, Klub Atlantik, Československých legií 7 + debata: hosté Tomáš Kudrna, Yvetta Ellerová

19.3. / 19.00 Tábor, Základní škola Bernarda Bolzana, Školní náměstí 199, + debata: host Tomáš Kudrna

20.3. / 19.00 Český Krumlov, Kino Luna, Špičák 134, + debata: hosté Tomáš Kudrna a protagonisté filmu

21.3. / 21.00 Brno, Moravská galerie v Brně – UMPRUM, Husova 14

23.3. / 18.00 Plzeň, Divadlo Dialog, Klatovská třída 5/7, zahájení festivalu

24.3. / 17.00 Třebíč, Kino Pasáž, Masarykovo náměstí 1323, + debata: host Tomáš Kudrna

24.3. / 20.00 Hradec Králové, Bio Central, Karla IV. 774

25.3. / 15.00 Havlíčkův Brod, AZ Centrum, Rubešovo náměstí 171 / projekce pro seniory

26.3. / 17.30 Děčín, Husův sbor, Teplická 59

27.3. / 16.30 Opava, Klub ART (Obecní dům), Ostrožná 46 + debata: Lenka Golová, studentka psychologie

27.3. / 17.00 Benešov, Muzeum umění a designu, Malé náměstí 1

27.3. / 17.30 Kladno, Pohostinství Pod Vobrazem- altán, Čs. armády 1945, + debata: host Tomáš Kudrna

27.3. / 17.30 Liberec, Experimentální studio, Lidové sady 425/1 + debata: host Barbora Šebová, romistka

28.3. / 14.00 Pelhřimov, Hotel Slávie, Masarykovo náměstí 29

30.3. / 20.3. Plzeň, Divadlo Dialog, Klatovská třída 5/7

11.4. / 15.30 Ústí nad Orlicí, Malá scéna, Havlíčkova 621

Mimo festival Jeden svět se ještě promítá:

26.3. / 18.00 Brno, Moravská zemská knihovna + debata: host Tomáš Kudrna