František Tichý: Zkoušení před tabulí u nás vůbec neprobíhá

Publikujeme rozhovor s Františkem Tichým, ředitelem Gymnázia Přírodní škola. Přírodní školu, která čerpá mnohé z principů, podle kterých fungují skautské oddíly, založil František Tichý již v devadesátých letech. Svoje poznatky a zkušenosti shrnul v knize Výchova jako dobrodružství, která vyšla koncem minulého roku. Popisuje v ní jak inspirační zdroje, které ho ovlivnily, tak praktické příklady i úskalí, která přináší přístup založený na významné účasti samotných studentů na chodu školy.

„Učitelů, kteří by to chtěli dělat jinak, je dnes opravdu hodně. I dobrých ředitelů je hodně. Problém je, že se to málokdy potká. My se snažíme, aby ti lidé u nás fungovali již nějakou dobu předtím, aby s námi jezdili na akce, byli tu na praxi, aby věděli, do čeho jdou. Naše děti jsou kreativní a jsou fajn, na druhou stranu odvrácenou mincí svobody je, že zvlášť během dospívání, zkoušejí hranice a snadno si zvykají na dobré a chtějí víc a víc a ideálně hned. Ale to platí asi obecně pro dnešní společnost,“ říká František Tichý, ředitel Gymnázia Přírodní škola v Praze.

Co pro vás znamená výchova jako dobrodružství?

Znamená to pro mě určitou výzvu. Jako kluk jsem se chtěl věnovat vědě, hlavně astronomii a paleontologii, objevovat něco nového. Četl jsem dobrodružné knížky a tehdy mě ani nenapadlo, když mi táta někdy v patnácti řekl, že bych mohl dělat učitele, že by to mohlo být zajímavé. Dnes vidím, že je to velká výzva. Všechno, co člověk zažívá v nějakém opravdovém dobrodružství, které čte v knihách nebo vidí ve filmech, zažívá i při výchově. Musí sám o sobě přemýšlet, překonávat se, musí využít všechny schopnosti, které má, musí být připravený řešit nečekané situace. A vždycky to člověka překvapí. Navíc pak vidíte výsledek a dostanete se k tomu pokladu, i když samozřejmě máte občas pochybnosti a říkáte si, jestli byste neměl jít raději sázet brambory.

Opravdu máte i po letech praxe a zkušeností, a potom, co jste vybudoval tuhle školu, pořád někdy dojem, že byste měl jít raději sázet brambory?

To souvisí s tím, že člověk má určité ideální představy, na dobré se dobře zvyká. Druhá věc je, že pracujete s náročnou věkovou kategorií dospívajících. Přijdou nám sem v těch jedenácti letech. Rok a půl si zvykají, pak je to dobré a pak přijde puberta a několik let je „všechno špatně“. A když se to srovná, za rok za dva zase odcházejí. Na druhou stranu je v tom dynamika a opravdovost. Každá další třída člověka překvapí a nutí ho o sobě přemýšlet. Poslední dobou ten pocit mám ale spíš kvůli tomu, jakým způsobem na nás čím dál víc tlačí stát.

Třetí pocit, který mám, souvisí i s naším vznikem. Když jsme v devadesátých letech vznikli jako soukromá škola, bylo to bráno jako vzdor postsocialistickému systému. Byli jsme vnímáni jako určitá alternativa. Dnes, když se řekne soukromá škola, tak si člověk představí, že primárně vyděláváme peníze. Přijde mi to jako indoktrinace podobná té bolševické. Kdyby nám někdo v devadesátých letech dal prostor dělat to na státní škole, tak to samozřejmě mnohem raději dělám pod křídlem státní instituce. Trochu mě tento posun ve vnímání nestátního školství mrzí, protože ten, kdo tuhle práci chce opravdu dělat jinak, to nemůže dělat proto, aby na tom vydělával.

Jak se nově příchozí děti z běžných základních škol adaptují na váš vzdělávací koncept?

Snažíme se, aby o tom, jak škola funguje, věděli dřív než do ní nastoupí. Děláme společný výlet pro uchazeče a celou řadu dalších akcí, kde mohou školu poznat. Je to ale případ od případu, dokonce se ani nedá říct, že děti z alternativních škol by na tom byly lépe. Záleží hodně na tom, jak byla jejich předchozí škola pojatá. Děti ze škol s hodně volným režimem mají často problém, protože tady přece jen určitá struktura toho, co mají umět a jaké povinnosti plnit, je. Z těch klasických škol zase často nejsou aktivní, jsou vedené k pasivitě. A děti, kterým vždycky všechno šlo „samo“, najednou musí něco dělat a koukají na to překvapeně. Což je situace, která jinak obvykle nastává až na střední škole.

Proto máme systém patronů. Každé dítě má svého staršího studenta, který mu pomáhá plánovat úkoly a začlenit se do života školní komunity. Ale i my, kantoři, jim hodně pomáháme a hodně se o tom bavíme. Obecně děti, které mají zkušenost se skautingem, mají menší problémy. Systém našich „podmínek“, které musí v jednotlivých předmětech děti splnit, je podobný skautské stezce – každý si práci rozvrhuje podle sebe a musí do určité doby splnit konkrétní úkoly, přičemž forma záleží na něm. To je systém, který je dětem této věkové kategorie blízký. Také jsem si všiml, že lépe se zapojují děti z vícečetných rodin, jedináčkům někdy déle trvá, než si zvyknou na fungování v týmu, na které u nás klademe důraz.

Jak zapojujete děti do chodu školy? V jakých všech oblastech je zapojujete a kde jsou hranice, za které už nemůžou? Přináší to nějaké problémy?

U nás funguje studentská rada, která je na rozdíl od běžných žákovských parlamentů mnohem strukturovanější. Každá třída se dělí na malé skupinky tzv. kruhy, něco jako oddíl se dělí na družiny. Tyto malé, obvykle pětičlenné skupinky, mají zvoleného kapitána. A tento kapitán je zároveň zástupcem ve studentské radě.  Nemá ovšem za úkol pouze zastupovat ostatní v tomto „parlamentu“, má zároveň zodpovědnost za zapojení skupinky do dalších aktivit ve škole, ať už se týkají výuky nebo služby na školním výjezdu. Studentská rada se schází jednou za týden, má svého předsedu, který má ve škole celkem silné postavení. Pokud si studenti neodhlasují, že je studentská rada tajná, mohou se jejího setkání účastnit i kantoři. Zástupce studentské rady má možnost účastnit se pedagogických rad.

A využívají toho?

Jak kdy. Samozřejmě časem zjistí, že osmdesát procent jednání je nuda. V létě máme několikadenní učitelské soustředění, kde se hodnotí proběhlý a plánuje příští rok a toho se také mohou zástupci studentů na dva dny zúčastnit a podílet se na plánování školního roku a toho, co se bude dít.

Mohou se také vyjadřovat ke stylu výuky učitelů nebo k tomu, zda učitel přetahuje výuku nebo do ní chodí pozdě. Stejně tak to funguje i na školních výjezdech. Tam má navíc každý den organizaci programu na starosti i jeden ze studentů – tzv. dispečer.

A pak tu je systém patronů a vrstevnické učení…

Starší studenti se podílejí na pomoci s výchovou mladších jako patroni. Dalším momentem je vrstevnické učení. Vedeme děti k tomu, aby si připravovaly vyučovací hodiny. Jdou buďto učit do vlastní třídy, ale hodně podporujeme to, aby si šly vyzkoušet učit jinam. Jedna ze zkoušek – podmínek, které tu studenti absolvují, je právě i to, že můžou vést vyučovací hodinu. Což má význam nejen pro to, že sám se tu látku opravdu dobře naučí, ale vyzkouší si opačnou roli. To má obrovský vliv na atmosféru celého společenství i osobní zrání studentů.

Obecně meze samosprávy nejsou stanovené, pokud studenti k něčemu sami dospějí, je to předmět k diskusi. Pokud mají jasno, necháme je ty věci realizovat. Vždy ale klademe důraz na to, aby nejen artikulovali, co chtějí změnit, ale také se na realizaci nápadů aktivně podíleli.

Jak se vám daří vybírat pedagogy?

To je náročné. Dokud to člověk nezažije, neví, do čeho jde. Učitelů, kteří by to chtěli dělat jinak, je dnes opravdu hodně. I dobrých ředitelů je hodně. Problém je, že se to málokdy potká. My se snažíme, aby ti lidé u nás fungovali již nějakou dobu předtím, aby s námi jezdili na akce, byli tu na praxi, aby věděli, do čeho jdou. Naše děti jsou kreativní a jsou fajn, na druhou stranu odvrácenou mincí svobody je, že zvlášť během dospívání, zkoušejí hranice a snadno si zvykají na dobré a chtějí víc a víc a ideálně hned. Ale to platí asi obecně pro dnešní společnost.

V knize zmiňujete kamarádské soudy. Co si pod tím máme představit?

Tohle je velký experiment. Kamarádský soud vymyslel Janusz Korczak, polský pedagog před více než sto lety. Chtěl jsem něco podobného zkusit už v devadesátých letech, kdy jsme začínali. Extrémní kázeňské problémy tenkrát řešila studentská rada. Po roce 2000, kdy se společnost v jistém smyslu uklidnila, se některé věci začaly hodnotit jako nekorektní. Například to, že by se děti měly hodnotit nebo dokonce trestat samy sebe navzájem. Moc jsme tyto nástroje nevyužívali, mimo jiné i proto, že učitelé byli nastaveni více klasicky. Jak kolektiv školy rostl, zjistili jsme, že formální tresty moc nezabírají a řada věcí se pomocí nich vůbec nedá řešit. Inspirovala mě známá škola Sudbury, kde funguje komise na ochranu práv jednotlivce, systém velmi podobný Korczakovu „kamarádskému soudu“. Mohou se na ni obrátit ti, kterým se děje nějaké bezpráví, předvoláni mohou být děti i dospělí.

Samozřejmě to byla velká neznámá a jsem rád, že i učitelé to akceptovali. Každá třída si volí jednoho zástupce do komise, kterou nazýváme etická komise. Zároveň se jí účastní jeden z učitelů. Kdokoli má nějaký problém, může podat písemné podání a to se potom společně řeší. První reakcí bylo, že si z toho děti začaly dělat legraci a testovaly si to, dávaly komická a absurdní podání. Časem se ale objevily i problémy, které nebyly myšleny v nadsázce. Na komisi pak proběhlo smírčí setkání, kdy si to daní studenti mezi sebou vyříkali a vzájemně se omluvili. Reálné tresty, které může komise udělovat, jsou minimální. Většinou se to zakončí omluvou nebo společensky prospěšnou prací ve škole. Každý se samozřejmě může proti rozhodnutí komise odvolat, obvykle ke studentské nebo učitelské radě, které to řeší dál. Celé je to na bázi dobrovolnosti, pokud s tím má někdo problém, postupujeme standartní cestou formálních kázeňských trestů. Já to celé vnímám jako nástroj učení se vzájemně a slušně si říct, že mi něco vadí. Na druhou stranu to umožňuje vytvořit si mechanismus, jak se bránit, když mám pocit křivdy.

Další zajímavý nástroj, který v knize popisujete, je zkoušení skupinky studentů. Kdy jakmile jeden neprojde, neprojdou u zkoušky ani jeho kolegové. Můžete přiblížit, jak to celé funguje?

Škola celá funguje jako velká komunita analogicky dejme tomu jako skautské středisko. Máme čtyři třídy, to jsou čtyři oddíly a každý oddíl má svoje družinky, to jsou kruhy. Vždy jsem považoval za důležité, aby se děti naučily spolupracovat. Je to zážitek, který dává životu úplně nový rozměr. Zvlášť dnes, kdy jsou děti velmi sebestředné, což je hodně dáno dobou. Všechno se dělá pro dítě a ohlížení se na druhé se moc nenosí. Nejlíp se spolupracuje při nějaké manuální činnosti, těch ale ve škole moc není. Přemýšlel jsem proto, jak to spojit s výukou. Moje teze je, že neplatí, že výchova je vedlejší produkt výuky, ale výuka je prostředkem výchovy a podle toho je třeba výuku organizovat. Jedním ze základních prvků tohoto vidím skupinovou práci organizovanou kapitánem, tj. zvoleným zástupcem týmu. Zkoušení celého kruhu pak na to logicky navazuje.

Většinou skupinové zkoušení používáme při větších opakovacích celcích. Skupinka dostane pětadvacet otázek a úkolů a společně se na ně připravují. Můžou používat sešity a dohromady zpracovávají odpovědi na otázky, takže se vlastně společně učí. Zkoušení pak probíhá buď v jejich volném čase, kdy se domluví a společně sejdou nebo i v rámci hodin. Kapitán má v tu chvíli těžkou úlohu, musí kruh zorganizovat, aby si ověřil, že všichni vše umí a domluvili se, kdy přijdou na zkoušení. Vlastní zkoušení má různou formu, dost často sedíme v kroužku a oni komentují jednotlivé příklady. Někdy si vypracují vlastní materiál, který si přinesou s sebou. Záleží na obsahu zkoušení i vyučovacím předmětu. V případě, že někdo z nich neprojde, musí se to doučit a celá skupina nemá zkoušku zapsanou, dokud on se dostatečně nepřipraví. Ze zkušenosti můžu říct, že nejhůř na tom nebývají ti nejslabší, ale spíš ti, co si myslí, že všechno zvládnou levou zadní. Kromě již zmíněné spolupráce máme tímto systémem podchycené i to, že silnější můžou vytáhnout slabší a zároveň se učí solidaritě.

Samozřejmě to celé vyžaduje změnu způsobu uvažování a časové nasazení, ale máte možnost dát hned zpětnou vazbu a je to celkově mnohem příjemnější způsob než zkoušení před tabulí. To u nás vůbec neprobíhá.

Vzhledem k tomu, že jste škola založená na komunitním přístupu, jak spolupracujete s rodinou a vnější komunitou?

Spolupráce s rodinami je výborná, rodiče našich dětí jsou skvělí a podporují nás. A v případě, že rodiče táhnou se školou za jeden provaz a rozumí tomu, co se v ní děje, tak  se srovnají i děti, které mají různé problémy. Na naše školní akce zveme i sourozence dětí a několikrát do roka máme i akce pro veřejnost. Za jednu z nejdůležitějších věcí považuju, aby škola měla přesah do toho, co se děje kolem ní. Aby byla součástí širší komunity. Proto tolik aktivit směřujeme navenek a snažíme se nejen žít si svoji „bublinu“, ale být prospěšní i lidem a věcem kolem sebe. Ale o tom se v knize dočtete vrchovatě.

—–

Více informací o knize najdete ZDE.