Hořické gymnázium: Boj za gymnázium je bojem za budoucnost města

Přinášíme rozhovor Bohumila Kartouse s Šárkou Šandovou o tom, jak potřebné a těžké je zachovat gymnázia ohrožená slučováním škol. Překážkou je i to, jde-li o školu soukromou. O slučování škol zde a zde, o kontroverzní snaze ušetřit na soukromých školách zde, reportáž o vzniku Hořického gymnázia na ČT zde.

V Hořicích, městě s necelými 9 000 obyvateli, zrušili před třemi lety čtyřleté gymnázium. Padlo za oběť plošnému slučování středních škol, jehož smyslem je snižování nákladů kraje, zřizovatele středních škol. V Hořicích si ale nemyslí, že zrušit místní gymnázium a hypoteticky krátkodobě „ušetřit“ je dobrá myšlenka. Nejen ze sociálního a kulturního hlediska, dokonce ani z toho ekonomického. Šárka Šandová z přípravného kolektivu lidí, kteří se rozhodli vytvořit nové Hořické gymnázium na vlastní pěst, mluví o nespravedlivém handicapu neveřejných škol v jejich financování, ale i o tom, že učitelé jsou ochotni na takové škole učit i zadarmo…

Rozhodli jste se otevřít gymnázium ve městě, kde bylo zrušeno. Máte dojem, že gymnázium v Hořicích chybí?

Ano, chybí. Čtyřleté gymnázium má v Hořicích tradici a potřebné tu je. Ale úplně zrušeno gymnázium v Hořicích nebylo. Bylo jen okleštěno –  zůstala tu jedna třída osmiletého gymnázia jako součást většího školského subjektu.

Myslíte, že zrušení čtyřletého gymnázia by Hořicím v něčem uškodilo?

Rozhodně. Z Hořic by tak mladí odjížděli na škol jinam, tam by si vytvářeli své nové vazby a do Hořic by se pak vraceli ještě méně než teď. Hořice jsou městečkem s vybudovaným středoškolským zázemím a středoškoláci výrazně ovlivňují život v něm. Budou-li odjíždět do jiných měst, bude tu prázdněji a smutněji.

Šárka Šandová

Hořice jsou městečkem s vybudovaným středoškolským zázemím a středoškoláci výrazně ovlivňují život v něm. Budou-li odjíždět do jiných měst, bude tu prázdněji a smutněji.

Patrným trendem vzdělávací exekutivy je snažit se více dětí směřovat na odborné školy a učiliště. Nezdá se vám, že jdete tak trochu proti proudu současné vzdělávací politiky?

Mně se nezdá ta současná vzdělávací politika. Je prokazatelné, že absolventi gymnázií neplní úřady práce. Jednak dál studují a i po studijích na VŠ se o sebe umějí celkem dobře postarat. Jsou všestrannější a tím využitelnější. Většinou se vzdělávají i po skončení vysoké školy, vyjíždějí na zkušenou do zahraničí, a když na to přijde, fyzickou práci zvládnou taky a i potřebné řemeslo se doučí rychle. Střední všeobecné vzdělání je podle mě dobrým základem pro růst vzdělanosti celé společnosti. Vzniká spousta nových profesí a právě tenhle typ vzdělání je pro ně dobrým základem. Rozumnější se mi zdá snížení počtu středních odborných škol, jejichž absolventi se na trhu práce uplatňují hůře.

Jaká je reakce místních obyvatel, rodičů a studentů, potenciálních uchazečů? A jaká je reakce obce, resp. kraje, tedy zřizovatele středních škol?

Začnu odzadu. Kraji se vznik nového gymnázia nelíbí. Před časem tu totiž došlo ke sloučení tří středních škol a vznikl jeden velký a nesourodý školský subjekt. Kraj v rámci optimalizace zrušil čtyřletý gymnaziální obor a v hořickém souškolí, v němž převažují odborné obory, zůstala v ročníku pouze jedna třída osmiletého gymnázia. Protestovali jsme tenkrát i se studenty a rodiči proti tomuto kroku, ale krajské zastupitelstvo o jeden hlas sloučení škol a zrušení oboru odhlasovalo. Už tenkrát se psaly petice na podporu gymnázia… Takže když jsme začali připravovat gymnázium nové, podpořili nás jak občané města, tak jeho představitelé. A teď? O vzniku školy jsme se dozvěděli v polovině července, a přestože jsou prázdniny, zájemci o studium se hlásí. Uvidíme, kolik se jich nakonec v prvním roce sejde. Rozhodli jsme se začít i s malým počtem dětí. Město škole fandí a to nám pomáhá, protože budova, v níž škola bude, je v majetku města. A kraj? Možná by mohl brát zřetel na zájem občanů, byť malého regionu. Škola, kterou si přejeme vytvořit, přináší něco nového a může tak přispět ke zkvalitnění vzdělávání v oblasti a života vůbec, a o to by kraji, resp. krajským politikům přeci jít mělo.

Vzhledem k této zkušenosti, myslíte si, že je dobré, aby byl zřizovatelem středních škol kraj? Dokáže kraj zohledňovat místní zájmy než obec?

Pokud by kraj skutečně zohlednil i potřeby  menších regionů, mohlo by to fungovat. Ale zkušenost s naším krajem mě vede v tomhle ohledu k velkým pochybnostem. Chtělo by se mi říci, že obce by si věděly rady možná lépe. Na druhou stranu je mi jasné, že se na to dívám úhlem pohledu právě toho malého regionu, a vím, že školy v kraji nemají žáky. Jenže, kdo a podle čeho rozhoduje o tom, které školy rušit a které nechat? Krajský úředník? Politik? Kdo je pro taková rozhodnutí dostatečně kompetentní? A jaká jsou kritéria pro zachování školy a jaká pro její zrušení? Sama za sebe bych si přála, aby státní zásahy a regulace spíše zeslábly. Dobré školy se potvrdí samy a jejich vznik, trvání nebo zánik bude potom přirozenější.

Sama za sebe bych si přála, aby státní zásahy a regulace spíše zeslábly. Dobré školy se potvrdí samy a jejich vznik, trvání nebo zánik bude potom přirozenější.

Vaše škola nechce kopírovat systém vzdělávání průměrných veřejných gymnázií. Škola má být rodinná a principy vzdělávání jsou postaveny na sebepoznání, schopnosti překonávat sebe sama, celoživotní vzdělávání, odpovědnost, smysluplnost, vztahy k ostatním. Co vás vede k tomu pojmout školu odlišně?

Zkušenosti z pozorování  dětí – žáků – a společnosti. Učím 22 let a pořád přemýšlím o tom, jak učit a co učit, a pořád to nevím. Mrzí mě, že ve školách nedokážeme dobře podchytit a rozvinout možnosti, které v dětech jsou. Jsou totiž daleko větší, než si myslíme. Stačí žáky či studenty pozorovat, když  se věnují něčemu, co je baví. A baví je to, v čem vidí smysl a pro co mají talent.

Když je pozorujete opravdu bedlivě, jejich vlohy objevíte poměrně rychle a pak jim teprve můžete začít pomáhat (samozřejmě jen pokud vás nechají). Tohle je ale možné jedině v „bezpečném“ prostředí- v menším kolektivu, s respektem k odlišnostem a za předpokladu vzájemné důvěry a úcty.  A i gymnázium může vypadat jinak, než jaké jsme je zažili my. Neučíme se jen ve školních lavicích, učíme se všude a pořád. Nemusíme oddělovat učení, pro mnohé nudnou povinnost, od zábavy. Život nezačíná až po škole, po zvonění, odpoledne… i škola je tím životem. S touhou poznávat všechno kolem sebe se narodíme, tak kam a proč se vytratí? Že by mohly školy všech druhů a stupňů žáky a studenty „bavit“, je pro někoho nejen utopie, ale i nesmysl… To, že škola má děti bavit, neznamená, že v ní nebudou mít žádné povinnosti. Každá škola musí dodržet odpovídající vzdělávací program. Nepatřím k těm, co si myslí, že jsou děti líné a že se povinnostem brání. Ovšem zkusit přenastavit mnohdy nepříjemnou povinnost v činnost přinášející radost, to je teprv to pravé učitelské umění!

Nepatřím k těm, co si myslí, že jsou děti líné a že se povinnostem brání. Ovšem zkusit přenastavit mnohdy nepříjemnou povinnost v činnost přinášející radost, to je teprv to pravé učitelské umění!

Klíčovou roli budou hrát učitelé. Kde je sháníte?

Oni se nám shánějí spíše sami – zájemců o práci v naší škole je opravdu hodně. Víc, než můžeme teď uspokojit. Osobně mě to i mrzí, protože většinu z nich znám velmi dobře a vím, co v nich vězí. Už se nám přihlásili i čtyři školníci, mnoho uklízeček a několik hospodářů :).

Jako soukromá škola dostanete na žáka pouze část toho, co získají školy veřejné, v prvním ročníku jen 60 %. Považujete to za adekvátní řešení?

Pro první rok existence školy je to fakt málo. A nezdá se mi to ani spravedlivé vůči dětem, které budou školu navštěvovat. Jejich rodiče platí daně stejně, jako je platí rodiče dětí studujících státní školu. Soukromé školy plní stejné učební programy, ale děti v nich stát znevýhodňuje. I kdyby byly v druhém roce existence naší školy dotace navýšeny, 100%  příspěvku státu na žáka nedosahují soukromé školy nikdy a stát také neplatí náklady na jejich provoz. Na každé soukromé škole tedy stát hodně ušetří. Pro naši novou školu to nebude jednoduchý rok a ukáže se, kdo o tuhle školu opravdu stojí (ať už půjde o žáky nebo učitele). Jsem přesvědčena, že v ní budou ti, kdo do ní patří. I ve skromných poměrech se dá učit dobře a může se u toho zažít i hodně legrace.

 Soukromé školy plní stejné učební programy, ale děti v nich stát znevýhodňuje.

Start školy musí být relativně materiálně náročný. Odkud sháníte finanční a materiální podporu? A co aktuálně potřebujete?

Potřebujeme úplně všechno, co vás napadne – lavice, židle, stoly, skříně, regály, police, počítače, dataprojektory, promítací plátna, televize, DVD a CD přehrávače, kopírky, tiskárny, papíry, literaturu odbornou i krásnou…  Vyhlásili jsme výzvu „Pomozte nám vybudovat školu“ a lidé začali aktivně pomáhat. Každý den se někdo s nějakou nabídkou ozve. Pomáhají naši bývalí studenti, rodiče, kolegové, známí. Materiální vybavení nemusíme mít hned kompletní  – s lecčím nám také vypomohou školy ve městě a do budoucna počítáme s využitím fondů a grantů. Co ale potřebujeme nutně a v podstatě okamžitě, je dostatek finančních prostředků  na mzdy učitelů. Z omezených státních dotací je nepokryjeme a školné nemůže být v naší oblasti příliš vysoké. Mnozí učitelé nabízejí, že budou učit zadarmo, a to je neuvěřitelné. Správné by to ale nebylo a ani to ze zákona nejde. Takže sháníme sponzory a dárce. Jak jsem říkala, první rok lehký nebude. Nedávno jsem někde četla, že „Co nic nestojí, za nic nestojí“. A tak to podle mě je.