Hospodářské noviny: Fakta a mediální obraz školního roku

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 30. 6. v Hospodářských novinách a shrnuje některé změny školského systému v posledním školním roce.

Zděšení Evropané si kladou otázku, jak je možné, že došlo k brexitu. Podstatné bylo, jak se k tématu postavila média a jaký obraz Britům nabízela. Podle toho se velká část společnosti rozhodovala.

Zkusme se podobně na konci školního roku podívat na vzdělávání v ČR. Mediální „hype“ vs. skutečnost. Šlágrem školního roku byla inkluze. Nadšení mediální mazalové ji vykreslili jako antisociální program řízený ministryní školství, útok na talentované děti ze střední třídy, apokalypsu v podobě tisíců mentálně postižených dětí destruujících výuku ve školách, snahu zlikvidovat skvěle fungující české speciální školství, choroboplodný dopad působení parazitů přisátých na český vzdělávací systém. Tolik obraz, nyní fakta.

Sněmovna schválila novelu školského zákona posilující vzdělávání dětí se speciálními potřebami v běžných školách. To je deset let trvající praxe, novela jen omezila tradiční schéma „poradna – doporučení – praktická škola“. Od nového školního roku se ve školách změní málo, praktické školy pokračují dál se svými žáky. Ti budou až během dvou let získávat nové posudky, do té doby vše při starém. Faktem ale je, že ministerstvo školství změnu nepodpořilo promyšlenou komunikační kampaní k učitelům praktických škol, aby rozptýlilo jejich nejistotu. Stejná chyba jako u brexitu.

O důsledcích inkluze v českém vzdělávacím systému, a nemusí být jen pozitivní, by se měla vést racionální diskuse, současná situace tomu brání.

Pak tu máme malebný obrázek navyšování učitelských platů, který připomíná romantickou krajinku z 19. století, kde bouřka zvolna přechází ve slunečný den. Učitelské odbory se vzedmuly k revoltě, řekly si o deset procent k platům a dostaly osm. Vnesme do toho trochu dekadence. Osm nebo deset, to je jedno. Jde pouze o dorovnání dluhu, který tato společnost vůči učitelům dlouhodobě má a který způsobuje, že i ten největší nadšenec nakonec odejde. Na tom se nic nemění. Pokud tato společnost nenavýší platy učitelů na motivační úroveň, ve školách se nic podstatného nezmění.

Na konec žebříčku zmiňme kýčovité omalovánky na téma přijímacích zkoušek a státních maturit ve stylu socialistického realismu. Statné mládence a lepé děvy, budoucnost národa, je třeba kultivovat a k tomu jim třeba stavět do cesty překážky. Určitě ano, pokud budou mít nějaký smysl. Jenže povinné přijímačky a státní maturita v současné podobě jsou nanejvýš karikaturou a jejich kýžený dopad bude nulový či záporný: nadrtit se nesmysly, vyzvrátit u zkoušky a šťastně zapomenout.