Hospodářské noviny: Manévry ministerstva školství potřebují někoho, kdo jim dá jasný směr

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 5.11. v Hospodářských novinách pod názvem Dobrý voják Chládek a jeho průzkum bojem. Autor v něm kritizuje  nekoncepční práci ministra školství, nejasné motivace při rozhodování a otevírá diskusi nad tím, zda by funkce ministra školství neměla být spíš než politikem obsazována v první řadě expertem, který nebude podléhat tlakům a bude mít jasnou vizi, jaké kroky přijmout, aby došlo k naplnění dlouhodobějších cílů vzdělávací politiky definovaných ve Strategii 2020 (ZDE).

Vaše vzdělání, respektive jeho nedostatek vás zaručeně dostihnou, tím si můžete být jisti. Čím více jste exponováni, tím větší je pravděpodobnost, že se ukáže, čím vás vlastně vzdělávací systém (ne)vybavil. Podobné chvíle zažívá ministr školství Marcel Chládek a není to věru příjemné ohledávání. Alespoň se tak jeví jeho strategie „průzkumu bojem“, které se sveřepě přidržuje, byť ho už několikrát dostala do velmi prekérní situace. Aplikace vojevůdcovství, notabene aplikace špatná, není vhodný model pro řízení vzdělávání.

Naposledy vyrazil Marcel Chládek na zteč, když jmenoval někdejšího prezidenta Klause předsedou Národní rady pro vzdělávání. Bez bázně a hany vydržel pouze několik hodin. Nejprve se pokusil o taktický ústup do neexistující zálohy, aby během dvou dnů předvedl panický úprk, zanechav Klause v potupném postavení v přední linii.

Z hlediska vojenské taktiky je to fiasko, o cti nemluvě. Natož z hlediska potřeb českého vzdělávání. Marcel Chládek si ho bohužel konstantně plete s cvičákem, na němž lze bezstarostně zkoušet kdejakou ztřeštěnost, která jen může napadnout nepříliš zkušeného a věci neznalého kadeta. Není to zdaleka jen omyl s Klausem. Celý vznik Národní rady pro vzdělávání ukazuje, že Marcel Chládek spoléhá v rozhodování především sám na sebe a s chutí ignoruje předvídatelné následky. Žel, úplně stejné rysy nese řada dalších rozhodnutí pana ministra, ať už se to týká jednotných přijímaček, zavedení povinných maturit z matematiky, nebo sporných pasáží novely školského zákona, hrozících vyústit v mezinárodní ostudu kvůli segregaci ve vzdělávání. Vše za vytrvalé snahy odborné veřejnosti přesvědčit ho o jeho omylech.

Případ Chládek opět ukazuje, že ministra školství nemůže dělat kdokoliv. V české politice to je ale zcela běžný modus operandi. Buďme korektní, Marcel Chládek měl v době své dlouholeté přípravy na pozici ministra školství řadu smysluplných nápadů. Je ale patrné, že role kandidáta a role ministra jsou dvě nespojité věci a že ani důkladná příprava nic nezaručuje. Z hlediska budoucnosti této společnosti se přitom jedná o klíčovou pozici a výbava pro její zvládání by měla být založena na jiných předpokladech, než je stranická legitka. Někde je pozice ministra vzdělávání a priori nepolitická, expertní, v USA zase není výjimkou mít ve vládě člověka z opozice, když věci rozumí. Pojďme se pokusit kultivovat českou politiku tímto směrem, ministerstvo školství to potřebuje.