Hospodářské noviny: Nesložený reparát českého vzdělávání

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 28. 6. v Hospodářských novinách. Snaží se v něm nastínit relativitu hodnocení ve školách a především to, že hodnocení známkami není objektivní a příliš neodpovídá tomu, co žák reálně zná a umí.

Děti zítra dostanou vysvědčení a v nejedné rodině roste v předtuše pohromy úzkostné napětí. Čtyřka nebo trojka mohou rozpoutat bouři, či dokonce rodinný rozvrat. Někde děti dostanou „kartáč“ i tehdy, pokud celoroční bilancování jejich školních výsledků naruší jakékoliv oblé tvary v souvislém sloupci jedniček. Je to absurdní, ale děje se to na konci každého června.

Většina učitelů oznámkuje žáka ve svém předmětu číslem pro rodiče jednoduše pochopitelným, tedy takovým, které na základě svých vlastních zkušeností vyžadují. Přitom si ale neuvědomují, co všechno se za takovým číslem skrývá a jakou zprávu vlastně nese.

Společnost Scio kupříkladu před pár lety porovnala známky, které děti dostávají v matematice na druhém stupni základních škol, s výsledky standardizovaných testů. Ukázalo se, že dívky mají z tohoto předmětu v průměru o stupeň lepší známku, i když testy neukazovaly, že by měly i lepší znalosti. Dá se předpokládat, že důvodem je menší „problémovost“ dívek a jejich větší svědomitost, poslušnost. Řada dospělých si z vlastní zkušenosti vzpomene na to, jak se sama dostala do střetu s učitelskou autoritou a co to pro ně v mnoha případech znamenalo. Známka prostě „obsahuje“ mnohem více než jen rigorózní posouzení toho, jak si žák osvojil látku.

Je naprosto neoddiskutovatelné, že různé školy mají různě nastavenou úroveň známkování. Stejný výsledek v jedné škole je hodnocen jedničkou, jinde trojkou.

Totéž se děje uvnitř jednotlivých škol, každý učitel má jiný metr.

A nejde jen o to. Vezměte si prvňáčka, který přichází do školy přirozeně nadšený z toho, že bude poznávat, učit se novým věcem. Takový mrňous může být ve většinové české škole od prvních týdnů konfrontován s tím, že selhává: prasátka či různé negativní smajlíky mu dávají najevo, že není dobrý. Na konci roku už má dvojku, kdežto ostatní mají jedničku. Nesplnil očekávání, někde udělal chybu či více chyb. A chybu, panečku, to česká škola rozhodně neodpouští. Devět let natvrdo, třináct let s podmínkou.

Proto se v Dánsku až do posledních ročníků základních škol neznámkuje, ve Finsku většinou také ne. Chyba totiž nemá být dětem předhazována jako selhání, má být využita k tomu, aby se poučily. Nemá být důvodem k trestu, ale motivací k dalšímu poznávání a učení. Výhody takového přístupu jsou zjevné. Podívejte se, kde jsou v Evropě největší centra inovací. Kodaň či Helsinky patří mezi nejprogresivnější místa. Tam totiž přistupují k chybě i k hodnocení s pochopením. S vědomím, že chybu je třeba využít ve prospěch dětí a že způsob hodnocení má zásadní vliv na to, jakou si děti samy o sobě vytvářejí představu, na sebevědomí i na to, do jaké míry si udrží svou přirozenou touhu po poznání ve věku, kdy začínají být produktivní. A to je podstata úspěchu společnosti a ekonomiky dneška. České vzdělávání v tomto selhává a spousta lidí se ještě ujišťuje v tom, že je to tak dobře. Tak si na to zítra nad vysvědčením prosím vzpomeňte.