Hospodářské noviny: Politika mimo životní realitu

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 8. 9. v Hospodářských novinách (ZDE). Jaká témata považují v krajských volbách za stěžejní jednotlivé politické strany a jak moc se to míjí s reálnou situací v regionech? Proč se na rozdíl od migrační hrozby během předvolení kampaně nedozvíme téměř nic o vzdělávacích koncepcích v jednotlivých krajích?

Pokročilé možnosti zpracování velkých dat nám dávají jedinečnou možnost podívat se v reálném čase na to, co se ve společnosti děje, a konfrontovat to s naším, často hlubokým přesvědčením. Ideálně v případě období před volbami, kdy veřejný prostor i mysl lidí okupují hesla z kampaní a vytvářejí představu, o čem ta politika vlastně je. Člověk by si někdy myslel, že snad politici a strany kandidují v nějaké jiné zemi a v nějakých jiných volbách. Doteď marně přemýšlím, proč si třeba Strana práv občanů a její „prestižní“ koaliční partner Tomio Okamura vybrali jako hlavní téma voleb do krajských zastupitelstev (!) Českou televizi a koncesionářské poplatky.

Abychom však nebyli přísní pouze k politickému outletu: server Aktuálně.cz zveřejnil zajímavou analýzu digitálního prostoru, v níž porovnává témata hlavních politických stran v ČR s tématy názorových příspěvků v médiích a diskusích v digitálním prostoru. Vychází z toho zajímavá a značně nesourodá koláž, ve které jednu vrstvu tvoří výrazně variující témata veřejného zájmu, kde dominuje vzdělávání, práce a doprava, a druhou setrvalý diktát politického přesvědčení, že tématem krajských voleb mají být migrace a bezpečnost. Ne že by se kupříkladu téma bezpečnosti v názorech a diskusích v jednotlivých krajích neobjevovalo na předních místech, diskuse v digitálu evidentně sleduje mediální agendu. Nicméně stereotypní, unifikovaná asociace hlavních politických sil v zemi s tématem imigrace (a s ním neodmyslitelně spojenou bezpečností) vytváří dojem, jako by tato společnost neměla na lokální úrovni větší starost, než kdy v jejich krajském městě vyroste první mešita a kdy bude zavedeno právo šaría.

Ano, nejen v ČR, ale i v dalších zemích Visegrádu se stala migrace a z toho odvozený pocit ohrožení tématem roku. Politické síly v těchto zemích se většinou rychle sklonily před davovou hysterií − kterou digitální prostor pomáhá účinně šířit − a vytvořily simulakrum, mediální prefabrikát, který okupuje představivost lidí. Paradoxně se tak děje v zemích, kde je imigrace z válkou postižených zemí Blízkého východu minimální či nulová. ČR si musela své imigranty „odchytit“ a v Polsku musí politici vyvinout extrémní vynalézavost, aby toto nebezpečí zhmotnili. Na Slovensku fašisté organizují domobranu, jejímž nejtěžším cílem je nalézt nepřítele. V Maďarsku, kam imigranti přišli a zase odešli, se na hranicích věší prasečí hlavy. Prý to imigraci odrazuje.

Zjevně se daří. Předvolební kampaň krajských voleb v ČR je důkazem toho, že politicko-mediální prefabrikát žije svým životem. I když společnost projevuje zájem o témata mnohem reálnější a krajským volbám přirozeně bližší, politické strany vesměs sázejí na „jistotu“ v podobě strachu. Žel jde o jev rozšířený přes celé politické spektrum. Zdá se, že politické strany nechtějí řešit reálné problémy. Jejich obava, že skutečnost je málo politicky atraktivní, je vede k dalšímu vzdalování politiky od jejího skutečného významu a účelu. Je, pravda, mnohem jednodušší stavět se do jalové opozice Berlínu a Bruselu v otázce kvót a imigrační politiky, jakkoliv to nijak nesouvisí s lokálními problémy v českých krajích.

Podívejme se kupříkladu na vzdělávání. To je reálné politické téma, téma regionální. Kraje mají přímý vliv na školství v Česku, jsou zřizovateli středních škol a doposud také finančním filtrem pro všechny školy pod jejich správou. Rozvoj vzdělávání v českých regionech je zcela klíčovou otázkou pro jejich další prosperitu. Zatímco lze jen stěží očekávat nárůst muslimské populace v Olomouckém kraji či na Vysočině, veřejný vzdělávací systém je jejich společenskou páteří a jeho podoba předpoví budoucnost na desítky let dopředu. Je jistě mnohem náročnější sdělit voličům představy o rozvoji vzdělávání, zvláště když většina politiků má nulovou či mlhavou představu o tom, kam společnost kráčí a jak by na to měl vzdělávací systém reagovat. Jenže právě tím, že politici nejsou schopni řešit reálné problémy lidí a utíkají k prefabrikátům, odvádějí pozornost a vytvářejí zcela scestnou představu o politice jako takové a reálně snižují možnost participace občanů. Je mnohem těžší participovat na bezpečnostních opatřeních proti imaginární hrozbě než na rozvoji vzdělávání v místě bydliště. Pro politiky je to naopak mnohem pohodlnější.