Hospodářské noviny: Tahle země nemá vzdělávací politiku

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 5.10. v Hospodářských novinách. Jaké jsou největší problémy ČR v oblasti vzdělávání a proč jsou tak málo reflektované v předvolebních programech politických stran v rámci ucelené koncepce s dlouhodobější vizí?

Naše země směřuje nezadržitelně ke změně konkurenčních podmínek v rámci globální ekonomiky, kterou prostupuje Průmysl 4.0. Podle OECD bude Česko − s ohledem na strukturu ekonomiky postavené na zpracovatelském průmyslu a dalších rutinních činnostech − jednou z nejzasaženějších zemí v horizontu 15 let. A to je hrozba neodmyslitelně spojená se vzděláváním.

A nejen ona. Podle dostupných dat z výzkumů Sociologického ústavu AV a Medianu podpora demokracie mezi mladými lidmi varovně lavíruje. Nebýt ústavních záruk, s poloviční důvěrou v demokracii mezi mladými i starými a politickou trajektorií středoevropských zemí bychom si my, kteří v demokracii doufáme, mohli začít balit kufry.

Česká republika má velký a potichu rostoucí problém: nerovnost v přístupu ke vzdělávání v zemi, která se pyšnila nejvyšším počtem středoškoláků a nejnižším počtem těch, kteří školy opouštěli předčasně, se rychle a výrazně promítá do životní úrovně v jednotlivých regionech.

O těchto problémech, dostatečně popsaných a analyzovaných, se v programech politických stran před sněmovními volbami 2017 nedočtete, a pakliže, tak jen sporadicky, v náznacích a bez odkazu na relevantní zdroje. Většina programů tak působí dojmem, že nějaká levná PR agentura dostala zadání sebrat z povrchu diskusí na sociálních sítích sentiment, protnout ho do stranické ideologie (má-li jakou) a vtěsnat do velikosti slevového letáku. Zadání se vesměs podařilo naplnit.

Ne že by chyběly potřebné a smysluplné návrhy. Všichni chtějí přidávat učitelům, většinou také všichni chtějí snižovat byrokracii a všichni nějak obcují s trhem.

Ovšem máloco − a mluvíme především o velkých stranách − je provázáno v nějaký koncepční celek, jejž kroky pro čtyřleté sněmovní období zasazují do dlouhodobé rozvojové strategie. Dominantní strany − jedna vedle druhé − voličům také zamlčují skandální podfinancování celého vzdělávacího systému, aby se nemusely zavazovat k navýšení rozpočtu minimálně o jedno procento HDP (cca 42 miliard), což je ovšem nezbytná podmínka pro udržení naděje České republiky na budoucí prosperitu.

Jakkoliv smysluplně se mohou jevit jednotlivá letáková hesla, na otázku „jak“ většinou vůbec neodpovídají. Až na dvě malé strany, jejichž podpora se dlouhodobě pohybuje hluboko pod hranicí nutnou ke vstupu do sněmovny, nikdo nepředkládá nástin skutečné vzdělávací politiky. A to je špatná zpráva pro tuhle zemi.