Hudebník Martin Hůla: Baví mě zapojovat i ty, co stojí stranou

Martin Hůla je grafik a muzikant, ale k tomu se ještě schází s romskými kluky a holkami a pomáhá jim tvořit hudbu. Jejich spolupráce probíhá díky projektu Hudební inkubátor v komunitním centru Plechárna v Praze na Černém mostě (více ZDE). Jestli chcete slyšet, jak zní hudba skupiny Cincinaty, která díky němu vznikla, pusťte si videoklip ZDE. O své zkušenosti s romskými dětmi hovoří Martin Hůla také na videoblogu (ZDE). Jeho vlastní hudební tvorbu si můžete poslechnout třeba ZDE.

Co vás k práci s romskými kluky na Plechárně přivedlo? Sociální cítění, zvědavost, potřeba měnit svět k lepšímu?

Na Plechárnu mě původně přivedla Ivanka Čonková a já jsem zůstal, protože mě bavila bezprostřední energie a talent, se kterými jsem se tam setkal. Postupem času jsem zjistil, že můj přístup, který mi připadá samozřejmý, asi zas tak samozřejmý není. Ty děcka totiž nejvíc potřebují, aby se jim někdo dlouhodobě věnoval, bral je a nepotopil.

hudebník Martin Hůla

Jak byste ten svůj přístup popsal? A proč není samozřejmý?

Já moc neřeším okolnosti, vím, že spousta věcí se dá udělat teď a tady. To, jak, jak můžu přispět, mě zajímá víc, než to, co z toho budu mít. A to asi není obecně výhodná strategie.

Jak dlouho už s nimi objevujete možnosti elektronické hudby, rapu a hudby vůbec? Co vás na tom nejvíc baví?

První nahrávky mám ze začátku listopadu 2013. Od té doby jsme všichni urazili velký kus cesty. Pro mě je to pořád hlavně dobrodružství, každý týden je nějaké překvapení. Nové situace, problémy i radosti, tváře i impulsy.

A co na tom baví ty kluky?

Snažím se být pro ně spíš prostředníkem k tomu, aby dosáhli svých představ, než že bych je nějak moc usměrňoval, nebo dokonce manipuloval nějakým svým směrem. Takže věřím, že je baví právě tahle jejich seberealizace.

A co romské holky? Zajímá je, co s kluky tvoříte? Přišly se už nějaké zeptat, jestli byste je vzali do party?

Poslední dobou se hodně snažím zapojit holky. Od prvních – velmi vtipných – freestylových pokusů se pomalu dostáváme k věcem, které začínají dávat smysl. A u nich je to nadšení a ctižádost ještě větší.

Čemu to přičítáte? Je to tím, že chtějí kluky trumfnout?

Možná i proto, ale doufám, že je v tom víc, než jen dětská soutěživost. Romské rapperky potřebujeme slyšet minimálně stejně jako romské rappery. Pro mě je to zase nový úhel pohledu, jiná citlivost i obrazotvornost. Můj čerstvě oblíbený rým z Plechárny „vzpomínám na ty časy v prosinci, byly těžší než počítat rovnici“ je právě od holek.

Scházíte se ve stejném složení, nebo se ta skupina dětí nějak proměňuje?

Základ tvoří kluci z Cincinaty, ale jinak je ta skupina hodně proměnlivá. Přicházejí sem kluci, kteří chtějí být jako Cincinaty, ale nedokážou vymyslet víc než čtyři řádky textu, nebo právě ty zmíněné holky. Baví mě zapojovat i ty, kteří stojí stranou.

V čem je tahle vaše aktivita jiná než to, čím se živíte? A jak to jde dohromady?

Věci, které mě živí, víceméně umím. Na Plechárně sdílím to, co dovedu, ale zároveň je to pro mě v mnoha oblastech neprobádaná oblast – ať už je ta role pedagogická nebo sociální. Takže hledám, tápu a dozvídám se spousty věcí o nich i o sobě. Jinými slovy, je to nejistota, která mě hodně obohacuje.

Máte i nějaké pochybnosti?

Samozřejmě hlavně o sobě, dělám ty věci hodně intuitivně a jenom doufám, že je to tak správně. Ale o smyslu toho, proč chodím každý týden na Plechárnu, nepochybuji.

Co je na tomhle koníčku nejnáročnější?

To nedokážu říct, mám pocit, že dostávám stejně tolik, jako dávám.

Co na to říká vaše okolí? Zajímají se o to, co s dětmi děláte třeba kolegové DJové?

Hodně lidí to sleduje, baví je to a fandí nám. Kamarádi občas chodí na koncerty Cincinaty, někdy se někdo nečekaně zeptá, až mě to překvapí, že to má takovou pozornost. Dělá mi to radost.

Vyprávějí vám kluci někdy o škole? Pokud ano, o čem?

Ani ne, zkouším se ptát, ale tohle téma není pro ně moc zajímavé.

A o čem ještě si povídáte?

Asi nejvíc o muzice.

Proč myslíte, že téma školy je pro ně nezajímavé?

To myslím patří k tomu věku a k roli, kterou v tu chvíli přijímají. Přišli přece dělat muziku, ne se bavit o takových banalitách.

Myslíte, že to, co s nimi děláte, jim může nějak pomoct v životě?

Jedna z věcí, které se jim snažím předat, je způsob, jakým věci můžou vznikat – spontánně, na koleni, rychle. S minimálními prostředky, ale maximálním nasazením. Že když se chce, tak to jde. Taky mám pocit, že nám to vzájemně pomáhá v získávání a budování důvěry a sebevědomí.

Co byste vzkázal ministru školství Chládkovi?

Nic.

—

Martin Hůla alias Martin Tvrdý je hudebník a grafik. Hrál například v kapele Ememvoodoopöká, od roku 2009 nahrává a vystupuje jako Bonus. Pod tímto jménem vydal dvě desky, Konec civilizace (2010) a Náměstí míru (2011), z nichž druhá získala cenu hudebních kritiků Apollo. V poslední době také skládá filmovou hudbu a kurátorsky připravuje výstavy české poválečné typografie. V komunitním centru Plechárna působí od listopadu 2013 jako lektor v Hudebním inkubátoru – projektu, který umožňuje dětem ze sídliště Černý most realizovat jejich hudební představy.