Jiří Nantl: Bitevní linie vzdělávací politiky

Publikujeme komentář Jiřího Nantla, bývalého 1. náměstka MŠMT, který v současné době vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně. Komentář se věnuje probíhající veřejné debatě o vzdělávací politice. Jiří Nantl se podílel na přípravě Strategie vzdělávání v České republice do roku 2020 (ZDE).

Ve veřejné debatě o vzdělávání nastává v posledních několika letech viditelná změna. Vzdělávací politika přestává být konsensuálním tématem, to znamená, přestává platit, že všichni napříč spektrem se shodnou, že je to priorita, ale dál už se nic nestane. Ve své podstatě jde tudíž o posun pozitivní. Abychom však veřejnou debatu o variantních řešeních ve vzdělávání mohli být schopni racionálně vést, potřebujeme porozumět tomu, kde se vine základní konfliktní linie ohledně pohledů na vzdělávací politiku a jaké zájmy a postoje za tím stojí.

Někteří se domnívají, že konflikt ohledně vzdělávací politiky je v základu ideologický, například že za ním stojí snaha části levice prostřednictvím školního vzdělávání indoktrinovat a měnit společnost. Nelze vyloučit, že existují nějaké skupiny lidí s takovými představami a nebudu na tomto místě s tímto výkladem současného dění v české vzdělávací politice polemizovat, ačkoli bych si kladl otázku, zda v době, kdy Facebook vyhlásil cíl absorbovat celý internet do jedné své univerzální aplikace, by plán kontrolovat společnost skrze školní vzdělávání nebyl už lehce nemoderní. Domnívám se však, že podstata věci tkví ve skutečnosti jinde.

V naší společnosti se vyprofilovaly dva základní pohledy na vzdělávání ve smyslu toho, jaké má být, jak má být organizováno jeho poskytování, a zejména kdo do toho má promlouvat. První z nich jsem před několika lety, v době přípravných prací a s tím souvisejících veřejných diskusí ke strategii vzdělávací politiky, sám pro sebe pojmenoval jako učitelismus-ředitelismus. Na povrchu tohoto přístupu je často jistá míra znechucení, dílem určitě i oprávněného, projevující se frekventovanou větou „jen nechte učitele učit, ředitele řídit…“, přičemž v důrazu na jedno či druhé z toho se učitelé a ředitelé předvídatelným způsobem liší. V jádru tohoto přístupu je filozofické přesvědčení, že vzdělávání je věc školy a pedagogických pracovníků, kteří tomu rozumí, a nikdo další by do toho moc neměl mluvit. Tento přístup má hlubokou tradici a velmi dlouhou dobu, v podstatě donedávna, byl téměř všeobecně akceptován, podobně jako dříve narozené generace většinou bez odporu akceptovaly, že jim lékař nevysvětluje diagnózu a prostě jen vypíše nějaké zprávy a recepty. Tento přístup má stále i celkem silné politické zastání. Učitelé jsou jedna z nejpočetnějších profesních skupin voličů a dodnes funguje ministerstvo školství ve značné míře spíše jako ministerstvo pro záležitosti škol a učitelů, než jako ministerstvo odpovědné za vzdělávání. Nepamatuji, že by se některý ministr odvážil veřejně vyslovit, že nejdůležitější ve škole není učitel, ale žák.

Tento tradiční pohled na věc je ale v posledních letech se vzrůstající intenzitou konfrontován s největší změnou v prostoru českého vzdělávání, kterou je nástup rodičů jako aktérů vzdělávací politiky. Dnešní generace rodičů dětí předškolního a školního věku má v průměru vyšší formální vzdělání, navíc děti měla později, tedy do kontaktu se školou vstupují vybaveni větší životní zkušeností a sebevědomím. Mají vlastní představy o vzdělávání, umí a nebojí se je formulovat a navzájem se propojují a organizují, aby je prosadili, a to třeba i v té krajní podobě, že když nenajdou žádnou školu, která by jim vyhovovala, zkusí založit vlastní. Jde o generaci rodičů, jejichž část vyhledává ve vzdělávání alternativy, je ochotna pro vzdělání dětí mnoho obětovat, i přizpůsobit mnoho souladu životního stylu rodiny a  zvoleného konceptu vzdělávání a výchovy. V každém případě jde o generaci, která stále méně akceptuje, že by do vzdělávání svých dětí a dění ve škole neměla mít právo mluvit.

To nebývalo zvykem, vznikající konflikty navíc zčásti asi mají prostě mezigenerační povahu. Potenciálně se mohou zostřovat, protože s dětmi to také nebude snadné. Když jsme diskutovali o strategii vzdělávací politiky, dostával jsem od některých učitelů například podnět (a ne úplně ojediněle), že by stát měl dětem zakázat internet. Každému současnému rodiči dítěte školního, ale i předškolního věku ovšem musí být jasné, že postaví-li se učitel s takovou mentální výbavou před třídu, je to konec. Nic neumí děti vycítit lépe než slabost a nejistotu, navíc jejich přehled o světě a technologiích nesnese vůbec srovnání například s mojí generací. Když jsem se před několika lety snažil své tehdy dvouleté dceři pustit na počítači pohádku z přenosného disku, který se nechtěl načíst, doporučila mi, abych raději zkusil Youtube.

Vývoj, který se ve společnosti odehrál a odehrává, i v souvislosti s technologickými změnami a proměnami komunikace, je pro učitelskou profesi obrovskou výzvou. Stejně tak ale i pro rodiče. Bez zasypání příkopů (o což se již dnes snaží jak mnoho ředitelů a učitelů, tak mnoho rodičů a dalších) zlepšením porozumění a vzájemné zpětné vazby to bude pro všechny zúčastněné stále obtížnější. Je jasné, že pokud učitelé nebudou mít a cítit (což jsou dvě různé, ale stejně významné věci) adekvátní podporu a ocenění, mohou velmi snadno sklouznout k frustraci a nostalgii po časech, kdy učitel učil, ředitel řídil, „mentálové“ byli v ústavu nebo aspoň zvláštní škole, a svět byl ještě v pořádku. Do značné míry se toto bohužel již chvíli děje a zapadá do celkového kontextu nálady významné části společnosti a řady významných politických a ekonomických aktérů, že nejlepším společenským uspořádáním by byl jakýsi výběr z reálného socialismu.

A právě proto, že tento konflikt o vzdělávací politiku nyní zapadá do širšího sporu o udržení kurzu liberálního demokratického státu západního typu, bylo by dobré v rovině politické reprezentace k němu přistupovat citlivě a odpovědně, abychom hledali fungující řešení a co nejméně rozdělovali společnost. Navíc by nám tak zbyly síly na přemýšlení o tom, jaké vzdělávání a v jaké podobě vlastně chceme pro přípravu dětí na svět, o němž si stále méně umíme představit, jak v jejich dospělosti bude vypadat.