Kde leží „hranice možného“ ve výuce dějepisu

Přečtěte si rozhovor s Čeňkem Pýchou o Historických dílnách, tematických workshopech pro učitele, které se zaměřují na to, jak zajímavě přistupovat k výuce historie. Podzimní cyklus dílen bude zakončen 9. 11. dílnou Muzeum – škola – paměť (ZDE). Další informace o Historických dílnách najdete ZDE.

Jak koncept historických dílen vznikl? Na jejich obsahu se podílejí studenti magisterského a doktorandského studia historie, vyšla iniciativa přímo od nich?

Historické dílny vznikly jako doprovodný program k mezinárodní konferenci Škola vs. paměť, kterou pořádaly Ústav pro studium totalitních režimů, Filozofická fakulta UK a Ministerstvo školství v říjnu 2014. Ideou konference bylo propojit akademické prostředí, jež se zabývá problematikou historické paměti a didaktiky dějepisu s praktickou školní výukou. Doprovodný program měl učitele aktivně zapojit, fakulta dala k dispozici tým studentů a doktorandů, z něhož vykrystalizovala představa o workshopech, jež jsou základem současných Historických dílen.

Můžete přiblížit samotný formát dílen? V čem se při nich přistupuje jinak k výuce historie?

Jednotlivé historické dílny se od sebe navzájem liší, formát záleží na lektorech (většinou z řad studentů) a samozřejmě na tématu. Jednotícími prvky ale jsou formát workshopu, otevřenost a dialogická struktura. Historie v dílnách není jen otázkou dějepisu, ale i dalších předmětů (občanská výchova, český jazyk nebo estetické předměty), a také veřejné diskuze. Někdy se mi zdá, že školní dějepis tenduje k tomu být odtržený od aktuální společenské diskuze o minulosti. Tuto bariéru bychom chtěli překonávat.

Čeněk Pýcha

Na jaká témata se v nich zaměřujete?

Témata zajímavě vykrystalizovala okolo různých médií, jež vstupují do školního prostředí i veřejné debaty o minulosti. Jde jak o média nová (například Wikipedie), tak média tradiční, které mají ve školním prostředí dlouhou tradici. Například ale fotografie nemusí sloužit jen k ilustraci v učebnici, prostřednictvím historické fotografie se toho student může naučit stejně, ne-li více jako z psaného textu. Stejně tak učebnice nemusí být jen zásobárnou faktu pro přípravu na test nebo zkoušení. Zajímavé bylo i „provětrat“ tradiční médium návštěv hradů a zámků, které má velmi ustálenou konzervativní podobu, žáci se toho však na většině prohlídek příliš mnoho nenaučí.

V  anotaci k dílnám píšete, že chcete pedagogy i studenty vést ke kladení přiléhavých, správných dotazů. Které to jsou? Nebo lépe – jak je poznáme?

Většinou to jsou otázky, které nemají jednoznačnou odpověď a které vedou k dalšímu zájmu o minulost. Takové otázky vznikají z analytické práce s historickým pramenem. Nejdříve je třeba popsat povrch pramene (koho fotografie zachycuje, jaké jsou postavy filmové ukázky, kde se odehrává apod.), pak můžete ale klást hlubší otázky, jako například, kdo fotografii jaké v situaci pořídil a jaký význam mohla mít v jeho rodinném albu.

Co vás při realizaci samotných dílen překvapilo?

Bylo zajímavé vidět, kde leží „hranice možného“ ve výuce dějepisu, co lze s žáky dělat a co již ne. Takovou diskuzi vyvolávaly například kontroverzní a provokativní umělecká díla, která se nějakým způsobem zabývají minulostí (např. fiktivní reklama na fiktivní stavebnici, z níž je možné sestavit koncentrační tábor). Samozřejmě každý má tuto hranici položenou jinde, konečně finální odpovědnost za podobu výuky je vždy na samotném pedagogovi nebo pedagožce. Ale diskutovat o těchto „okrajích“ výuky bylo velmi podnětné.

Jaké máte odezvy od pedagogů?

Zdálo se nám, že velmi dobře zafungovala různorodost skupiny, že studenti, učitelé, ale i další zájemci přistupují k otázce výuky o minulosti z různých perspektiv, vycházejí z různých zkušeností, což může být velmi užitečné. Pokud mohu soudit, tak diskuze pak byly živější, než při seminářích, kam přicházejí posluchači jen z jednoho prostředí.

Jak se na dílnách podílejí sami studenti?

Studenti jsou ve většině případů hlavní lektoři dílen, připravují velkou část obsahu a aktivit, zvou externí hosty. Obsah je ale vždy garantován didaktiky, kteří se dílen účastní a vstupují do diskuze. Samozřejmě ze začátku studenti sami pochybovali o tom, jestli bez pedagogické zkušenosti mohou něco „naučit učitele“. Právě proto je formát dílen velmi otevřený, workshop je spíše o řešení společného problému a sdílení zkušeností, než že někdo někoho vyučuje. Bariéry velmi brzo odpadávaly.