Publikujeme další názor v debatě o základních školách praktických. Autorka, Jana Karvaiová, se zabývá především tím, jak se děti do základních škol praktických dostávají. K tématu čtěte i texty Jiřího Pilaře, Petra Chaluše, Filipa Rameše a Tomáš Feřtka.
Praktické školy jsou ne v poslední době, ale již delší dobu stále na tapetě našich médií. Kdo si dal práci zjistit, jak se to s nimi opravdu má? Neboť ve většině článků jsou opakovány dokola stále stejné LŽI, které vedou k matení lidí.
Většinou se ozývá Asociace speciálních pedagogů, dnes se ozvu i já, dlouholetý pedagog.
Největší lží je, že do praktických škol jsou umisťovány děti (většinou se mluví o Romech) dle přání škol nebo rodičů. Že se jich chtějí základní školy zbavit. Pravda je jinde. Dítě, které v běžné základní škole neprospívá, je po nějaké době (kratší či delší) navrženo na přezkoumání pedagogicko – psychologickou poradnou. Ta využívá testy inteligence a další speciálně pedagogické testy (týkají se diagnostiky různých vad, motoriky, dysfunkcí mozku apod.)
Pokud je u dítěte shledána nižší inteligence (méně než 69 bodů IQ škály) a neprojde ani dalšími testy, poradna navrhne RODIČŮM (tedy ne škole), aby zvážili přestup dítěte do základní školy praktické. Jestli se rodiče rozhodnou tam dítě zařadit, je jen a jen jejich věc. Vše jim je předem řádně vysvětleno, rodiče mohou praktickou školu navštívit, seznámit se s prostředím, metodami práce, s učiteli. Po písemném (tzv. poučeném) souhlasu může být dítě do školy přeřazeno. Pokud rodiče nesouhlasí, není zařazeno a zůstává na základní škole. Přes to vlak nejede, vážení.
A z praxe znám mnoho případů, kdy se rodiče této změně urputně bránili několik let. Musím ovšem dodat, že většinou pod tlakem neúspěchu dětí, ne pod tlakem nějaké instituce, se rozhodli dítě do praktické školy nakonec zařadit. Po zařazení většinou litovali, že tak neučinili dávno.
Takže, pokud jsou v současné době ve škole praktické nějací Romové, vše probíhalo podle tohoto schématu. Rodiče dali souhlas, děti byly vyšetřeny a shledány mentálně postiženými. Tak nevím, kde je problém. Kdo se snaží stále stejnými hloupými argumenty prosazovat rušení praktických škol?
Protože nikdo z těch „zastavačů“ rušení praktických škol se nejde podívat do rodin neromských postižených dětí. Nikoho osud těchto dětí nezajímá. Nikoho nezajímá spokojenost dětí a rodičů s péčí v praktických školách. Za nimi nestojí žádné vládní ani nevládní organizace, které by si na nich dělaly kariéru. Znám rodiče dětí s mentálním postižením zvaným Downův syndrom. Jsou to děti s velmi nízkým IQ. A ti si prostě prosadili, že jejich dítě bude chodit do základní školy, sehnali si asistenta a nikdo je nedonutil, aby dítě šlo do školy praktické nebo speciální (dříve pomocné). Takže zde je ukázka toho, že vše leží na rodičích a nemohou být obviňováni speciální pedagogové a další učitelé.
Další lži, které se objevují, se týkají středního vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením. Samozřejmě, že tyto děti mají možnost navštěvovat různá učiliště a vyučit se v mnoha oborech. Takže, kdo tvrdí, že praktické školy vychovávají nezaměstnané, lže a to velmi jasně. To bychom totiž mohli říci i o vysokých školách – přeci je dnes problém s nezaměstnaností i vysokoškoláků. Takže autoři těchto slov by si měli dost dávat pozor na ústa (pardon na ruku, která to psala). Anebo je to vše krásně účelové. Vždyť tu přece jde zase a jenom o peníze. Jen si všichni dobře vzpomeňte, jak se před pár lety houfně rušily jesle a mateřské školy. Argumenty se našly – je to socialistické, stojí to moc peněz, o malé děti se mají starat matky… Už si ani nevzpomínám, kolik dalších zaručených pravd jsme se dozvěděli z médií. A dnes, světe div se, stavíme nové školky, politické strany si z toho dělají svá předvolební „tahátka“ pro voliče.
Dnes jsem se tu chtěla zabývat právě a jen nápravou lží, které by měly být převedeny na pravdu. Protože, kde jste se mohli dočíst to, co jsem tu napsala? Nechci se tu teď zabývat otázkami inkluze a integrace – také dva velmi často užívané pojmy v souvislosti s praktickými školami. To by bylo na další dlouhé vyprávění. Jde mi o to napravit veřejné mínění, kterému se nedostává správných a hlavně úplných informací.