Konflikt o romských dětech, bez romských dětí

Publikujeme další příspěvek do debaty o pokynu ČŠI zjistit počty romských žáků v základních školách praktických.  Autor článku, Petr Chaluš, nejen upřesňuje pojmy, které se v diskusi nad sčítáním užívají, zároveň přináší hned několik podnětů k zamyšlení.  Článek byl publikován 30. 9. v Deníku Referendum.

Česká vláda chce zjistit, zda se daří snižovat počty romských dětí ve speciálních školách. Toto zjišťování nestačí a je kontraproduktivní bez snahy o citlivou komunikaci s odborníky, s rodiči, bez dovednosti mediace různých zájmů.

Asi se všichni shodneme, že ve školách není nutné oddělovat od sebe romské a neromské děti. Něco by si podle mě oddělování zasloužilo – problémy a témata:

1. české školství, zejména speciální a míra inkluze (inkluzi vnímám zjednodušeně jako vzdělávání všech dětí společně v jednom typu školy – dětí s různým postižením, znevýhodněním spolu s ostatními „zdravými“) 
2. romské děti a celkově soužití různých kultur, etnik, náboženství a podobně v ČR

V médiích je v posledních dnech řešena otázka: „Sčítat nebo nesčítat romské žáky?“ Několik podstatných argumentů zástupců státu najdeme zde. 

Zejména vládní zmocněnkyně pro lidská práva a ministerstvo školství vysvětluje:

•Způsob, jakým se sčítání provádí, neporušuje zákony – ani na ochranu osobních údajů. Sbírají se anonymizované údaje – jen podíl romských žáků ve škole.
•Romské děti jsou stále vzdělávány podle osnov pro lehce mentálně postižené, ačkoliv do takových škol nepatří, za což je Česko kritizováno i ze zahraničí.
•Sčítání je nutné, aby Česko dokázalo, že romských žáků na speciálních školách ubývá. Reaguje tím (musí takto?) na verdikt Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007, podle kterého muselo osmnáct romských žáků do speciální školy chodit zbytečně. 
•V minulých letech proběhl výzkum ombudsmana, podle kterého je 30 % romských dětí stále vzděláváno jako děti lehce mentálně postižené. 
•Pracuje se i na revizi diagnostických testů, na základě kterých končilo mnoho romských dětí v praktických školách jako lehce mentálně postižené. 

Důležité pro spolupráci všech (nebo naopak konflikt) je zřejmě i postup České školní inspekce vůči ředitelům škol, kteří mají „povinně a osobně“ sčítat podle definice: „Za romského žáka považujeme člověka, který se za něj sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, a/nebo je za takového považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých antropologických, kulturních nebo sociálních indikátorů.“ 

Nemůže takový postup být nahrazen citlivým výzkumem, moderním, humánním, profesionálním, konaným důvěryhodnou vědeckou nezávislou institucí?

Někteří odborníci podle mě říkají oprávněně, že sčítání není to podstatné, není řešením, je možná zbytečné, nemožné a pro někoho opravdu ponižující a ohrožující. Zejména odvádí pozornost od toho hlavního a to jsou účinné akce ve prospěch romských děti a nejen jich. 

Nejvýznamnější je podle mě okamžitá koncepční, finanční a organizační podpora státu, vlády i krajů – tedy spousta odvahy i rozumu politiků, peníze navíc z rozpočtu státu a intenzivnější organizační práce úředníků i odborníků. Prioritně zaměřená na běžné školy, aby dokázaly vzdělávat romské děti a zejména v maximálně možném bezpečném prostředí. Proč „bezpečí“ je hlavním klíčem k pochopení situace?

Slyšel jsem od pedagogů „speciálních škol“, že romské děti chrání před „běžnou školou“ a některé studie ukazují, že romští rodiče chrání své děti právě tím, že je tam dávají. Ochrání je jen dočasně – po ukončení základní školy praktické už je nikdo neochrání. To je trochu podobné tématu ochranné výchovy dětských domovů a ústavů, ochrana skončí v určitém věku a děti jsou pak tvrdě vystaveny realitě a neumí na ni reagovat. 

Samozřejmě je také důležité v průběhu dětství zajistit primární bezpečí „za každou cenu“. Zajistit bezpečí se dá různě – nejen umístěním do bezpečných izolovaných prostor za zdmi dětských domovů nebo speciálních škol. A pokud existují taková „zařízení“, tak musí být naprosto otevřená svému okolí, dbát na častý kontakt dětí s realitou a kontakt všech ostatních lidí s těmito dětmi. 

Preventivně bourat zdi mezi lidmi, které se staví nějak samy od sebe. V případě romských dětí nejde jen o „válku odborníků“ zda inkluze ano či ne, je třeba pořád vidět, že jde také o naši českou společnost, zda je multikulturní a tolerantní nebo je nacionální a rasistická. 

Mimo jiné je dobré číst zákony a vyhlášky, které možná potřebují inovace nebo přehlednější výklady. Školský zákon nezná pojem „praktická základní škola“ (což je příjemně jednoduché), vyhláška už definuje „typy speciálních škol pro účely jejich označování“. 

Vyjmenovává školy pro zrakově, sluchově, tělesně postižené žáky od MŠ až po SŠ, logopedické, pro děti se specifickými poruchami učení nebo chování. A dále jmenuje bez dalšího upřesnění: mateřská škola speciální, základní škola praktická, základní škola speciální, odborné učiliště, praktická škola. 

Zmatení může způsobit, že „Základní škola speciální“ a „Základní škola praktická“ je dle vyhlášky podtypem „speciální školy“ a přitom koncept RVP (rámcové osnovy) užívá pojem „praktická škola“ jako krátká praktická forma středního vzdělávání při odborném učilišti a „základní škola praktická“ (prakticky) z hlediska RVP neexistuje. Existuje RVP ZV a RVP ZV– LMP, které podle konceptu RVP může nabízet každá základní škola. 

Existuje veřejně dostupný výklad pro koho je „základní škola praktická“? V jednom textu České školní inspekce se můžeme dočíst, že „základní školy, které jsou zvlášť zřízeny pro žáky s lehkým mentálním postižením, jsou pro účely svého označování dle ustanovení § 5 vyhlášky č. 73/2005 Sb. pojmenovány jako základní školy praktické”. Jinými slovy: Základní škola praktická je tedy pouze a jen pro žáky vzdělávané podle RVP ZV – LMP.

Zde je velký, pro neodbornou veřejnost zamlžený, prostor pro inkluzi. Podle zákonů nemusí existovat žádné speciální školy, pokud běžné školy budou přijímat děti s jakýmkoli postižením. I běžná škola může mít několik žáků vzdělávaných podle RVP ZV – LMP vzdělávaných společně s ostatními podle RVP ZV, sám jsem viděl takovou praxi. 

Velmi důležitý k hlubšímu pochopení tématu je výklad novely z roku 2011. Z něj se dozvídáme, že ve „speciálních školách“ (které nemusí dle zákonů existovat, jen mohou – pokud je někdo chce, „kdo a proč je chce“ je další klíč k pochopení) mohou být pouze žáci se zdravotním postižením. 

Klasifikace lehké mentální retardace (což je zdravotní postižení) představuje v testu IQ 50-69 bodů. Více bodů v testu IQ znamená, že žák nemá být vzděláván ve „speciální škole“, která téměř vůbec nesmí přijmout žáky bez diagnózy zdravotního postižení. 

Tato novelizace je zřejmě míněna jako ochrana neoprávněně zařazených dětí do speciálního vzdělávání. Ale nepřináší i zmatení? Nepřispěla tato asi dobře míněná novela k větší oddělenosti speciálního a běžného školství? Podle mého názoru uzavřela jednu netradiční (možná nereálnou) cestu k větší inkluzi – přirozené rozšíření služeb speciálních škol i pro děti z běžných škol.

Téma ztěžuje terminologický zmatek, sám jsem několik let nepřesně vnímal systém speciálního školství a žil v přesvědčení, že dle zákona existují pouze „jedny“ základní školy a ty mohou nabízet vzdělávací programy RVP ZV, RVP ZV – LMP, RVP ZŠS v kombinaci, v jaké chtějí a jaká je potřeba v obci, v regionu. 

A tyto „jedny“ základní školy mohou přijímat děti s jakýmkoli postižením, pokud jim vytvoří podmínky. Zjistil jsem, že to tak může dle zákona být, jenže dle zákona také může být u nás „ultrasegregované“ vzdělávání, záleží na každé obci, kraji, škole, rodiči, co chce a co jsou schopni vytvořit. 

Jaké myšlenky a otázky považuji za podstatné pro otevřenou diskusi:

•Situace romských rodin je natolik těžká, že jenom resort školství to nevyřeší, musí to řešit celá vláda, všechny ministerstva a stát musí výrazně podpořit neziskový sektor. Postavit se za hodnotu vzájemného soužití různých lidí, skupin, národností.
•Mezinárodní tlak na českou vládu se týká segregace a diskriminace romských dětí, vláda chce „jakkoli“ zjistit, zda se daří snižovat počty romských dětí ve speciálních školách. Toto zjišťování nestačí a je kontraproduktivní bez snahy o citlivou komunikaci s odborníky, s rodiči, bez dovednosti mediace různých zájmů.
•Bojí se rodiče, kteří mají dítě ve speciální škole, i rodiče dítěte v běžné škole. První, že jejich dítě bude v běžné škole šikanováno, a druzí, že učitel jejich dítěte se bude věnovat pouze „výkonově slabším“ dětem, mluvme nahlas o tom strachu. 
•Mezi hlavními cíli vzdělávání je dovednost společného soužití všech lidí, tu se potřebujeme učit od dětství. Je užitečné vzdělávat se společně, a pokud to ze závažných důvodů nejde, setkávat se společně. Nemusíme hned rušit speciální školy, stačí je otevírat okolí a pomalu postupně zpřesnit jejich účel a zaměření.
•Přestěhování části dětí (i speciálních pedagogů, kteří nepřijdou o práci) do běžných škol může přinést dlouhodobě všem zisk a v případě přechodně zvýšené finanční a metodické podpory státu žádný žák nebo učitel nemusí být poškozen.

Nepostihl jsem zdaleka všechny aspekty situace, každý vidí situaci ze své pozice. Já chci pouze za sebe skromně vyzvat k otevřenému širokému dialogu o tématu. Aby diskuse nebyla ve stylu „o nás, bez nás“, doporučuji naslouchat romským dětem a rodičům. Zajímavý článek snad aspoň trochu „zevnitř“ romské komunity je například zde.