Kulatý stůl SKAV a EDUin: Kyberšikanu si jako svůj problém připouští jen některé školy

Publikujeme záznam a shrnutí čtvrtečního Kulatého stolu SKAV  a EDUin na téma: Umí školy čelit novým formám násilí – kyberšikaně? (ZDE).

S rychlým nástupem a rozvojem digitálního světa „vtrhl“ do společnosti také nový způsob zneužívání a agresivity. Kyberšikana se stala něčím hmatatelně přítomným a české školy jsou tak postaveny před velký problém: jak se s kyberšikanou vypořádat? Kdy hledat pomoc jinde? A je vůbec kyberšikana problémem škol, když se neodehrává na jejich území? Dává současné právní pojetí školám a učitelům možnost ji řešit? A chtějí se s tím učitelé vůbec vypořádat?

Nad těmito otázkami přišli rámci posledního kulatého stolu SKAV a EDUin debatovat : Bořivoj Brdička (Jednota školských informatiků, PedF UK), Andrej Drbohlav (psychopatolog), Jan Huk (Národní centrum bezpečnějšího internetu), Pavel Kopečný (ZŠ Květnového vítězství, Praha 11), Andrea Matějková (Krajský úřad Moravskoslezského kraje) a Renata Vordová (Minimalizace šikany).

Všichni zúčastnění se shodli na tom, že příčiny šikany a jejího specifického projevu – kyberšikany – se od sebe příliš neliší. Jak zdůraznil Andrej Drbohlav, původ agrese a agresivity leží velmi často v rodinách a v přístupu rodičů k dětem. Zároveň však poukázal na fakt, že za zatímco u běžné, fyzické šikany je agresorem velmi často zdatný manipulátor, případně někdo s výraznou fyzickou převahou, digitální prostor dává  příležitost i těm, kteří by se jinak šikany neodvážili.

Pavel Kopečný, ředitel školy, která získala ocenění za svůj přístup k řešení kyberšikany, zdůraznil nutnost trvalého a otevřeného vyjasňování pravidel chování, snahy o udržování vzájemného respektu mezi žáky a učiteli a mezi žáky navzájem a také vedení žáků k takovým postojům, které šikanu vylučují jako nepřípustnou formu chování. Upozornil také na to, že škola, byť jde z hlediska současného práva o velmi sporné téma (je nutno dokázat, že se šikana odehrála během školního vyučování), by neměla rezignovat na snahu případy kyberšikany řešit. Na příkladech z vlastní školy společně s kolegyní preventistkou ukázali, že i při zdánlivě složitém prokazování původce je téměř vždy možné najít kořeny ve vztazích žáků a podle toho agresora identifikovat.

Jan Huk vedle toho poukázal na případ žáka, který se stal obětí kyberšikany, která rozsahem zdaleka přesáhla hranice školy. V tomto případě se škola zachovala netečně a odmítla případ řešit s tím, že se jí problém netýká. Žákovi škola doporučila, aby „nechodil na internet“. Jan Huk také ze zkušenosti Národního centra pro bezpečnější internet poukázal na důležitost práce s dětmi a na různé metody otevírání tématu šikany či kyberšikany, například formou vhodně designované soutěže pro školy.

Renata Vordová přispěla svou zkušeností práce s učiteli v roli lektorky zabývající se problémem šikany. Podle jejích slov se často setkává s případy škol, kde se situace vymkla učitelům z rukou, a škola se proto rozhodla požádat o externí pomoc. V případech, kdy si škola skutečně neví rady, měla by se obrátit o pomoc k odborníkům, nikoliv problém ignorovat. Z hlediska prevence a systémového řešení šikany a kyberšikany vidí jako klíčové to, že téma mezi učiteli není tabu, že navzájem sdílejí své zkušenosti a že podobné problémy řeší v týmu, nikoliv izolovaně.

Podobně se vyjádřila i Andrea Matějková, koordinátorka prevence se zkušeností s řadou různých škol. Jejich přístup se evidentně velmi často liší a rolí zřizovatele by mělo být zprostředkovat zkušenosti a příklady dobré praxe mezi školami navzájem, o což se v Moravskoslezském kraji snaží např. poskytováním metodických materiálů.

Bořivoj Brdička, odborník na využívání digitálních technologií ve vzdělávání, apeloval zejména na to, aby se učitelé adaptovali na skutečnost, že digitální technologie výrazně proměňují nejen vzdělávání, ale celou společnost. Zúčastnění panelisté se shodli, že problém často spočívá v prostém faktu, kdy učitelé nepovažují digitální prostor za v pravém slova smyslu svůj, čímž dávají žákům najevo svou odcizenost od života současných dětí a teenagerů.

Andrej Drvohlav a Pavel Kopečný se pozastavili také nad klíčovou úlohou rodiny a rodičů. Ti velmi často odmítají připustit, že by jejich dítě mohlo být agresorem a téma kyberšikany nechtějí řešit. Společně objasnili, že k tomu, aby rodiče se školou spolupracovali, je třeba vytvořit adekvátní podmínky a navodit situaci, kdy jsou otevřeni podobné problémy přijmout za vlastní.