Kulatý stůl SKAV a EDUin: Školy by měly být připraveny na různé děti, realita je ale jiná

Přinášíme záznam z lednového Kulatého stolu SKAV a EDUin, který se věnoval diagnostice dětí v poradnách a tomu, jaké překážky systém některým dětem klade a proč. Kulatého stolu se jako diskutující zúčastnili Pavlína Baslerová (Asociace pracovníků speciálně pedagogických center), Jan Černý (Člověk v tísni), Olga Doležalová (ZŠ a MŠ Na Beránku, Praha 12), Věra Pokorná (COGITO – Centrum kognitivní edukace), Jan Širůček (Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita), Jana Zapletalová (Národní ústav pro vzdělávání). Pozvánku najdete ZDE a zvukový záznam v délce dvě a půl hodiny najdete ZDE.

Diagnostika, která se používá pro stanovení speciálních vzdělávacích potřeb dětí je nedostatečná a zavádějící. Poradenská podpora škol hraje při snaze integrovat děti se speciálními potřebami do běžných škol klíčovou roli, je však personálně poddimenzována a její možnosti jsou omezené. Mnoho učitelů není na integraci dětí připraveno, jsou ředitelé, kteří považují inkluzi za zlo. V řadě případů ti nejpotřebnější raději dopředu rezignují na vzdělání svých dětí, protože se setkávají s projevy odporu už v okamžiku, kdy jdou své dítě zapsat do první třídy. Vedle toho ale existují školy, které děti nerozlišují a inkluzivní vzdělávání prokazatelně zvládají. Jedná se však jen o výjimky potvrzující pravidlo systémového zanedbání. Tak by se daly shrnout závěry posledního Kulatého stolu SKAV.

Téma je aktuální jednak vzhledem k projednávání novely školského zákona, v němž největší kontroverzi budí znění § 16, který stanovuje způsob diagnózy a aplikace podpůrných opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Diskusi otevřel velmi zajímavým příspěvkem psycholog Jan Širůček, který se na FSS MU v Brně podílí na výzkumu v oblasti diagnostických nástrojů, které jsou používány pro stanovení speciálních vzdělávacích potřeb dětí. Poukázal na fakt, že diagnostika vesměs vychází z inteligenčních testů, které však podle výsledků výzkumu nezohledňují fakt, že děti, které přicházejí z méně podnětného prostředí, nejsou schopny používané testy zvládnout na stejné úrovni jako děti, které jsou kulturně integrované. Aniž by tedy bylo možné konstatovat, že tyto děti mají nižší celkovou inteligenci, v testech IQ (Cattellův test) vykazují až o desítky bodů nižší výkon, což jim může neoprávněně přinést nálepku mentálního postižení.

Ostatní diskutující se shodli na tom, že tato praxe je reálná a zároveň nepřípustná. Věra Pokorná, metodička projektu COGITO, upozornila na to, že učitelé by měli být schopni do značné míry sami stanovit, jakou podporu jednotliví žáci potřebují  a podle toho jejich vzdělávání přizpůsobit. Jako jednu z vhodných metod v přístupu k dětem, které vykazují sníženou míru vzdělavatelnosti, zdůraznila metodu Reuvena Feursteina, která jim pomáhá poznávat, třídit a organizovat informace, plánovat, ovlivňovat chování. Inteligence není podle Feuersteina neměnná struktura, je plastická.

Olga Doležalová potvrdila zkušenostmi z praxe, že je možné vytvořit úspěšně fungující školu na inkluzivním základě. Zdůraznila vliv rodičů a jejich původní iniciativu, kterou podnítili změnu ve vzdělávacím přístupu veřejné MŠ a ZŠ Na Beránku a nadále zůstávají ve velmi těsném kontaktu. Každý týden např. dostávajíí od učitelů zprávu o tom, co se ve třídách děje. Za základ toho, aby škola mohla fungovat, považuje komunikaci mezi učiteli. Škola kupříkladu nemá kabinety, učitelé sdílejí jednu společnou místnost, což je nutí setkávat se a důsledněji diskutovat o jednotlivých problémech, na něž ve škole narážejí. Lépe tak společně sdílejí i názory na řešení problémů jednotlivých žáků.  Škola vychází z přístupu Montessori.

Pavlína Balserová a Jana Zapletalová společně poukazovaly na nedostatky v poradenské pomoci školám. Speciální pedagogická centra trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovníků i tím, že jejich současná příprava postrádá didaktickou dimenzi, tudíž je údajně velmi těžké, aby noví absolventi speciální pedagogiky, kteří se mají poradenstvím zabývat, smysluplně navrhovali konkrétní změny ve výuce.

Jan Černý z Člověka v tísni, kde se dlouhodobě podílí na programech zaměřených na pomoc dětem ohroženým zanedbáním vzdělávání, poukázal na to, že problém leží v systému samotném. Navíc rodiče, zejména rodiče z romské minority, často nejsou schopni odolat tlaku, který je na ně vyvíjen, a raději dítě umístí do praktické školy v domnění, že mu tím prospějí. Objevují se případy, kdy školy velmi důrazně rodiče přesvědčují, že to pro jejich děti bude lepší. Jindy se zase rodiče romských dětí setkávají s projevy rasismu ze strany jiných rodičů.

Všichni účastníci se shodli na tom, že podpora integrace je nesystémová a v podstatě záleží pouze na případech pozitivní deviace. Chybí podpora nejen ze strany MŠMT, ale i ze strany zřizovatelů. Diskutovaným tématem byl i odmítavý postoj veřejnosti, skepsi vyjádřila většina diskutujících.