Kulatý stůl SKAV a EDUin: Tělesný trest je důsledkem nezvládnutí situace a neznalosti funkčního řešení

Publikujeme záznam z Kulatého stolu SKAV a EDUin, na kterém se diskutovalo o tom, zda je bití dětí ve škole projevem selhání učitelů a jakou podporu učitelé potřebují, aby vypjaté situace zvládli profesionálně. Pozvánku si můžete prohlédnout ZDE.

Tělesné tresty, ať už ve škole nebo doma, odporují právu na ochranu dítěte, odporují psychologické a pedagogické vědě, odporují empiricky ověřené dobré praxi. Málokdy jde o úmysl ublížit, v drtivé většině případů se jedná o neschopnost v daném okamžiku najít funkční řešení výchovného problému. Tělesné tresty jimi nejsou, shodli se hosté listopadového Kulatého stolu SKAV a EDUin. Paradoxem je, že s fyzickými tresty velká část veřejnosti, alespoň dle vyjádření na internetových fórech, souhlasí.

Průvodní otázka kulatého stolu zněla, zda je facka legitimním výchovným prostředkem. Diskutovat na téma trestů (nejen tělesných) ve výchově přišli Šárka Dušková, právnička z Ligy lidských práv, Stanislav Adamec, místopředseda Asociace výchovných poradců, Petr Došek, ředitel ZŠ Velvary, David Čáp, psycholog, speciální pedagog a průvodce učitelů v dalším vzdělávání v oblasti řešení konfliktů, Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro inovativní vzdělávání a Martin Procházka, ředitel pražské školní inspekce.

Téma bylo vybráno záměrně poté, kdy mediálním prrostorem rezonovala kauza ředitele základní školy z Prahy 8, který na jaře tohoto roku po verbální výměně udeřil žáka do hlavy. Posléze za to byl ve správním řízení pokutován a po nátlaku zřizovatele, který byl s prací ředitele dlouhodobě nespokojen, se rozhodl ke konci školního roku pozici ředitele opustit.

Jak uvedla Šárka Dušková, český právní řád žádnou formu tělesného trestu neumožňuje. Existuje několik právních norem, platných obecně, které používání tělesných trestů staví mimo zákon. Jak však právnička Ligy lidských práv upozornila, ČR je jednou ze zemí, které dosud explicitně nestanovily tuto restrikci ve školském zákoně. Přesto jsou učitelé, stejně jako rodiče, vázáni zákony, které lze v případě užití tělesného trestů aplikovat. S ohledem na závažnost pak lze takový trest klasifikovat jako přestupek, nebo trestný čin.

David Čáp, který se tématu dlouhodobě věnuje, upozornil na to, že tělesný trest je nejen nelegální, ale také nelegitimní prostředek. Nelegitimní z toho důvodu, že je z hlediska výchovy nefunkční a při systematickém používání prokazatelně škodlivý. Fyzická intervence podle Čápa může zastavit určité problematické chování, ale nepředstavuje jeho řešení. Trest nebo fyzické násilí pouze vyvolávají strach. V okamžiku, kdy hrozba zmizí, problémové chování se opakuje a často s větší intenzitou. Zároveň se u dětí, které jsou systematicky tělesné trestány, vytváří patologický vzorec jednání, který si velmi často odnášejí do dospělosti. Podle Čápa je např. u pachatelů domácího násilí téměř vždy možné vystopovat tělesné trestání v jejich vlastním dětství. Jak ale zdůraznil Čáp, v případě učitelů i drtivé většiny jde vždy pouze o selhání z důvodu neznalosti jiného, funkčního řešení.

Podle ředitele Petra Doška je potřeba vědecká fakta i právní rámec konfrontovat s denní realitou školy. Je podle něj velkou chybou, že český vzdělávací systém nechává učitele přetěžovat a na rozdíl od jiných zemí, jako třeba Rakouska, jim neumožňuje delší období profesního odpočinku, kdy by mohli např. po celý rok vykonávat jinou práci a po takovém období psychické regenerace se vrátit do školy. Role ředitele v řešení podobných problémů je podle něj ztížena tím, že na to vzhledem k výrazné administrativnímu vytížení nemá čas. Přivítal by proto, aby byl na každé škole přítomen speciální pedagog a psycholog.

Podle Stanislava Adamce je problematika tělesných trestů na školách poněkud přeceňovaná. Během jeho vlastní, více než čtyřicetileté učitelské kariéry na gymnáziu se nesetkal s užitím tělesného trestu. Zároveň však poukázal na fakt, že tento problém má zcela jiné rozměry na jiných typech škol, např. na učilištích. Obecně je pro výchovné poradce složité řešit výchovné problémy ve školách vzhledem k tomu, že na všechny aktivity spojené s výchovným poradenstvím mají učitelé pouze 3 hodiny týdně.

Podle Martina Procházky se školní inspekce zapojuje do řešení výchovných problémů jak po stránce hodnocení práce škol, tak po stránce kontroly možného nežádoucího jednání. V Praze je údajně situace o něco lepší z toho důvodu, že si rodiče lépe uvědomují svá práva a jsou odhodláni častěji intervenovat ve prospěch svých dětí. V realitě to znamenalo, že pražský inspektorát řeší častěji stížnosti rodičů a může prověřovat, zda školy v konkrétních případech pochybily.

Pavel Kraemer upozornil na fakt, že učitelům do značné míry chybí potřebná kvalifikace k tomu, aby dokázali řešit konfliktní situace profesionálně, tedy tak, aby se uměli vyhnout případnému selhání, které vede k fyzickému násilí. Vedle toho také upozornil na to, že mnohem důležitější než řešení občasných excesů v podobě fyzického násilí je zaměřit se na násilí psychické, které je v českém školství mnohem více rozšířené, a přitom často zůstává nepovšimnuté. Zároveň uvedl, že alternativně koncipované školy a jejich učitelé jsou na tuto problematiku obecně lépe připraveni.

David Čáp k tomu pak ještě poznamenal, že jádro problému je leckdy již mezi samotnými učiteli. Často, když se nějaký učitel cítí týrán třídou, nenajde zastání mezi svými kolegy, ba naopak, ti se na celé situaci sami podílejí.

Tomáš Feřtek, odborný konzultant EDUin, navázal vlastní zkušeností z návštěv českých škol. Podle něj vládne ve školách relativní vstřícnost a poslušnost ze strany žáků. Velmi častým problémem ale je drobné, setrvalé ponižování žáků, které si často učitelé – podle všeho – neuvědomují, neboť se stalo součástí jejich denní praxe.

Do diskuse zasáhla i nestorka české školské psychologie Jana Nováčková. Podle její zkušenosti je používání trestu jako takového kontraproduktivní, neboť trest nemá výchovný, ale pouze odrazující charakter. Důležitější podle jejího názoru je, aby děti rozumněly důsledkům svého jednání a nesly za ně zodpovědnost třeba tím, že je pomůžou vyřešit.