Lidové noviny: Čemu a proč škodí větný rozbor

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka ke způsobu, jakým se stále ještě na leckterých školách vyučuje čeština.  Je možné učit češtinu po desetiletí stále stejným způsobem? Naučí se děti číst s porozuměním a dobře psát pomocí větných rozborů? Text vyšel 7. 6. v Lidových novinách.

V elegantní zkratce vystihl profesor Uličný v minulé Akademii převládající princip, jak se učila čeština dobrých padesát let. V polemice o větném rozboru napsal, že „každý dobrý češtinář totiž už po mnoho desetiletí ví, že když větu či souvětí takzvaně rozebere a výsledek hezky graficky znázorní, může ihned zadávat žactvu, aby na dané schéma tvořilo věty jiné; obvykle se pozitivně naladěná část třídy chytí…“ Formulace „mnoho desetiletí ví“ je faktickým přiznáním, že v neustále se měnícím světě učím stále stejně. Jenže mezi tím se společnost založená na vnímání a produkci textů proměnila ve společnost, kde je většina informací předávána prostřednictvím obrazů.

To rozhodně neznamená, že máme rezignovat na schopnost dobře psát a s porozuměním číst. Naopak, je to klíčová dovednost a právě v audiovizuálním světě je nutné si ji udržet. Ale jestliže ve výuce užíváme stále stejné postupy založené na analýze struktur textu, nutně dosahujeme horších výsledků.

Rozborem větným, s nímž se děti potkávají často už ve čtvrtém ročníku a pak velmi intenzivně během druhého stupně, tedy v době, kdy se schopnost abstraktního myšlení teprve rozvíjí, zaujmeme jen malou část třídy. Dva tři žáky, kteří jsou napřed a jsou vybaveni analyticko-syntetickým typem inteligence. Ti jsou takovou „luštěnkou“ nadšeni.

A ti ostatní? Dříve učitelé často usoudili, že jsou to ti bez zájmu, a že jich tím pádem není škoda. Stejně skončí u soustruhu či lopaty. Dnes jsou učitelé poučenější a vědí, že tyhle děti nejsou nutně hloupější, jen vnímají jiným způsobem nebo dospívají pomaleji. A i u soustruhu či lopaty budou potřebovat funkční gramotnost. Dlouhá desetiletí byla výuka českého jazyka ovlivňována bohemisty odchovanými strukturalismem a od toho se odvíjela představa, že pokud žákům zprostředkujeme formální strukturu – pojmenujeme druhy slov, složení věty, souvětí, funkční styly, žánry, žánrové formy – naučí se lépe číst i psát. Tento způsob výuky zapřahá kočár před koně. Složitá souvětí máte potřebu napsat až tehdy, kdy i složitě přemýšlíte.

Peklo formální analýzy

Pokud máte v hlavě holé věty, schopnost pojmenovat stupňovací poměr mezi větami hlavními a vedlejší větu příslovečnou časovou vám k lepšímu psaní nepomůže. Naopak, v tomto období větný rozbor škodí. Cpaní větných pavouků do hlav nešťastného žactva zásadně ubírá učitelkám a učitelům čas na rozvíjení schopnosti přemýšlet a zachycovat svoje myšlenky písmem. Navíc u dospívajících vytváří pocit, že psaní je cosi strašlivě složitého, vědeckého, v čem je možné udělat desítky chyb, které jsou trestány. Nejlépe se od něčeho takového držet dál. Vyšvihnu rozbor, pojmenuji funkční styl a pak už s tím nechci mít nikdy nic společného. V matematice jsme dosáhli důrazem na čistě formální dovednosti takového výsledku už dávno.

Profesor Uličný se v závěru textu podivuje, proč ti učitelé, kteří učí češtinu „dobře“, tedy podle jeho představ, tak málo své postupy veřejně hájí. Nabízím hypotézu postavenou na zkušenosti s učiteli z kurzů mediální výchovy. Češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitěji strukturovaný text neumějí. Přitom o jedné věci není pochyb. Větný rozbor ovládají na výbornou.