Lidové noviny: Chybí-li vzdělávacímu systému dlouhodobá koncepce, zájmovým skupinám se v něm daří

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 12.12. v Lidových novinách pod názvem Držet kurz zaoceánské lodi. Komentář mimo jiné upozorňuje na Audit vzdělávací politiky, který EDUin vydal na začátku prosince a najdete jej ZDE.

Když cestujete po skandinávských zemích a navštěvujete instituce, které mají na starosti řízení jejich vzdělávacích systémů, uvědomíte si brzy jednu velmi podstatnou věc: schopnost provádět reformy v řádu desítek let. Je to přece logické, když si uvědomíte, že vzdělávací systém je celospolečenský kolos podobný obrovské lodi. Když chcete s lodí, která měří několik set metrů, změnit kurz, musíte celý proces započít několik námořních mil předem. A hlavně musíte vědět, jak docílit toho, aby se kurz skutečně změnil, to znamená umět loď ovládat a znát vnější podmínky, které to ovlivní.

Když někdo chce řídit obří loď, musí prokázat, že to umí a že ví, co dělá. Přece byste nesvěřili takovou odpovědnost jen tak někomu z ulice. I tak jde o velmi zjednodušenou paralelu, vzdělávací systém je mnohem složitější „zařízení“ než ta největší loď světa. A když si uvědomíte, jakých škod je možné napáchat neřízením vzdělávacího systému, nutně si musíte položit otázku, proč se chováme tak nezodpovědně? Proč dopouštíme, aby se ve vzdělávacím systému děly změny kurzu, o jejichž dopadech nejsme schopni říct zhola nic?

Trvalý proces

Když začínali ve Finsku a Norsku v druhé polovině 90. let se systematickým začleňováním žáků se specifickými potřebami do běžných škol, čemuž se ve zkratce říká inkluze, dělali to s vědomím, že jde o mnohem složitější zadání, než je změna kurzu obrovské zaoceánské lodi. Jde o trvalý proces, který musí mít jasnou perspektivu důsledků, podrobný a dlouhodobý plán postupných kroků, kontrolu chyb a mechanismus jejich řešení. Musíte vědět, kde začít a jak, co jsou ty rozhodující síly a jak je ovládat, řídit ve prospěch záměru.

První podmínkou je zajistit pro takové změny dostatečnou politickou podporu napříč rozhodujícími politickými silami. Pokud se nastupující ministři necítí být zavázáni dlouhodobým programem ve vzdělávacím systému, nelze plánovat ani na jedno volební období, nýbrž pouze na rok a půl, což je v současnosti životnost ministra školství. Zcela aktuální zkušenosti říkají, že ani příslušnost k téže straně nezaručí kontinuitu.

Druhou zásadní podmínkou je, že pracujete se znalostí systému, který máte řídit a rozvíjet. Zkusme si opět představit systém vzdělávání jako velkou loď, kterou má najednou řídit někdo, kdo neví, jak nastartovat motor, jaké se používá palivo a co dělat, aby loď změnila směr plavby, natož aby chápal, jakým jazykem kupříkladu mluví posádka, která celou loď řídí.

Takovou „lodí“ je český vzdělávací systém. Každou chvíli mění kapitána, jehož jedinou kvalifikací je často jen politická příslušnost. A ten kapitán navíc vůbec neví, co vlastně řídí, v jakém stavu vzdělávací systém je a co se stane, když spustíte to či zastavíte ono.

Česko v průměru i nadprůměru

Není v našich silách ovlivnit, kdo bude řídit. Když se ale stát-správce nemá k tomu, aby stav vzdělávacího systému popsal a aby pojmenoval to důležité, co jej mění, s tím se mnohé udělat dá. Už podruhé proto z iniciativy EDUin vyšel Audit vzdělávacího systému v ČR, oponovaný řadou expertů na vzdělávací politiku. Audit pojmenovává silná a slabá místa systému, nabízející se příležitosti i hrozby. Vedle toho poukazuje na události, které systém významně proměňují a témata, kterým je dobré věnovat v nejbližší době budoucnost. Co z auditu vyplývá? Překvapivě několik předností, které český systém má. Má velmi hustou síť škol, má velmi pestrou škálu institucí, které připravují učitele. Ačkoliv mediální zkratky často malují na zeď hrůzný propad v mezinárodních srovnáních, není to pravda, ČR se ocitá v průměru či nadprůměru, někdy dokonce na špici (přírodovědné předměty, ovládání technologií). Byť zvolna a stále nedostatečně, investice do vzdělávání rostou. Máme i příležitosti, které mohou posunout vzdělávací systém hodně vpřed. Vznikly smysluplné strategie, které takový rozvoj předpokládají, inkluze může posílit roli vzdělávacího systému v reprodukci sociální koheze, kariérní řád může konečně ukázat na dobré učitele a odměnit je.

Opakování stejných chyb

Jen je třeba strategie naplnit a záměry smysluplně realizovat. Stačila jedna věta a rázem se ocitáme v oblasti slabin a rizik. Strategie a záměry umíme napsat a určit relativně dobře. V jejich realizaci jsme ale zoufale neschopní. Tato neschopnost, takto jednoduše pojmenovaná, je přitom komplexem vzájemně provázaných nedostatků: nekoncepční zásahy úzce souvisí s neochotou najít v zásadních otázkách podporu napříč politickým spektrem. Neexistence dlouhodobé koncepce vytváří příležitost pro prosazování zájmů mocenských a zájmových skupin, což úzce koresponduje s netransparentním jednáním, kteréžto se také dobře hodí k tomu, zakrýt fakt, že systém řízení je nefunkční a že dokola opakuje stejné chyby.

Nemá smysl zde poukazovat na všechny dílčí problémy, které audit odhalil, čtenář, má-li zájem, jej najde volně dostupný na webu. Je důležité upozornit na jednu zásadní a klíčovou příčinu výše popsané impotence: nedůvěra ve společné a z toho pramenící neochota společný zájem definovat a obhajovat ho. To nás odlišuje od funkčních společenských systémů ve Skandinávii.