Lidové noviny: Inkluze je věc rozumu, po němž tolik lidí zoufale volá

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který reaguje na mediální paniku ohledně rušení praktických škol. EDUin k tématu vydal tsikovou zprávu ZDE, komentář k textům Marka Přibila napsal pro Respekt Tomáš Feřtek (ZDE) a Kateřina Lánská pro web Manipulátoři.cz (ZDE). Text vyšel 24.9. v Lidových novinách pod názvem V zájmu budoucnosti země.

Paniku vyvolal článek v úterní MF Dnes o „rušení“ praktických škol. Stejně jako se v ČR zdvihla vlna odporu proti uprchlíkům, kteří tu de facto nejsou, šíří se hysterie okolo rušení škol, které se de facto rušit nebudou. O co tedy jde: od školního roku 2016/17 vstoupí v platnost novela školského zákona, která předpokládá odlišný přístup k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Je to  očividně velmi různorodá skupina a každé z těchto dětí vyžaduje pomoc. Základní rozdíl mezi nimi ovšem je, že zatímco některé děti v běžných školách být nemohou, neboť jsou třeba úplně nepohyblivé, případně vyžadují vzhledem ke svému těžkému smyslovému handicapu zcela specifickou pomoc, děti s poruchou pozornosti či děti s lehkým mentálním postižením v běžných školách vzdělávat lze. Stejně tak lze v běžných školách vzdělávat děti, které neměly to štěstí na podnětné prostředí. Potřebují více času a více profesionální pozornosti.

Takové jsou zkušenosti z Finska, jednoho z nejvyspělejších vzdělávacích systémů světa, který – a to se všeobecně ví mnohem méně – je kromě jedněch z nejlepších výsledků vzdělávání charakteristický právě inkluzí, tedy zařazováním dětí s určitou specifickou potřebou do běžných škol. Finsko není samo. Pro své kvality a výsledky obdobně obdivovaný je vzdělávací systém v kanadském státě Ontario, který si přeje být „nejvíce inkluzivním systémem na světě“. Dánské školství, další progresivní systém, je inkluzivní od roku 1993. V roce 2012 tuto tendenci posílila novela zákona a zároveň nabídlo konkrétní všestrannou pomoc. A to i přes nesporný fakt, že řada dánských škol si dokáže poradit svými vlastními silami. Roky zkušeností jsou k nezaplacení.

Tolik k představě, že děti s ADHD, lehkou formou autismu či lehkou mentální retardací, notabene děti sociálně zanedbané není možné vzdělávat v běžných školách, jak zuřivě insinuuje například Václav Klaus mladší a lidé z okruhu zastánců zachování praktických škol a tedy současného systému odstraňování „nepříjemností“ v podobě děti se specifickými potřebami jejich izolací. Do značné míry je panika „o rušení praktických škol“ jejich dílem. Jde o pravděpodobně záměrnou manipulaci a její autoři to dobře vědí.

Praktické školy se neruší. Jejich učitelé zůstávají na svých místech a většinou i jejich žáci. Co se mění, je status těchto škol a způsob vzdělávání. Doposud byly děti v praktických školách vzdělávány podle tzv. Rámcového vzdělávacího programu s přílohou pro lehké mentální postižení. Bez ohledu na to, zda skutečně lehkým mentálním postižením trpí, či nikoliv. V souladu s novým přístupem budou vzdělávány podle běžného rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Samozřejmě se předpokládá, že větší či menší měrou budou potřebovat zvýšenou pomoc. To ostatně předpokládá systém podpůrných opatření, která jim mají pomoci problémy překlenout. Teprve když se ukáže, že tato opatření nepomáhají, budou takové děti umístěny do škol mimo hlavní vzdělávací proud.

To dává smysl. Současná praxe je následující: dítě, které má být přijato k povinnému vzdělávání, je posouzeno jako nezpůsobilé k tomu, aby navštěvovalo běžnou ZŠ. V tom okamžiku následuje doporučení rodičům zařadit takové dítě do praktické, popřípadě speciální školy. Řada rodičů, zejména ti ze sociálního dna, jsou přesvědčováni, že jejich dětem tam bude lépe. Nebudou „stresovány“, vystaveny šikaně, budou „mezi svými“. Řada rodičů tomu uvěří. I když jejich dítě netrpí žádnou neodstranitelnou poruchou. Z praktické školy pak už téměř neexistuje cesta do školy běžné, protože takové děti jsou v pasti „programu pro lehké mentální postižení“. Z praktické školy vede cesta nanejvýš na dvouletý učební obor. Budoucnost bez perspektivy, zátěž pro společnost. Místo toho by nyní měly děti dostat potřebný čas a podporu, aby se ukázalo, zda jsou či nejsou schopné zvládnout vzdělávání v běžné škole. Hodně se v poslední době volá po „zdravém rozumu“ a toto je s ním zcela v souladu. Nemůžete objektivně posoudit tak složitý komplex podmínek než v delším období.

Je pochopitelné, že to přinese problémy. Čeští učitelé se budou muset naučit s takovými dětmi pracovat, stejně jako se to naučili učitelé ve Finsku, Ontariu či Dánsku. To není možné ze dne na den, ale stojí to za to. Děti, které potřebují skutečně výjimečnou pomoc, budou dále navštěvovat speciální školy. Děti, které naopak potřebují zejména pocit, že nejsou méněcenné, budou v běžných ZŠ. Za cenu „upgrade“ českého vzdělávacího systému se jim toho dostane. Pod jednou podmínkou: pokud ministerstvo školství splní svůj záměr a poskytne jim podporu. Zejména učitelé musejí být ujištěni, že jednají v zájmu budoucnosti této společnosti, protože to je reálný přínos inkluze. Společnosti, ve které jsou sociální bariéry o něco nižší. Vyděláme na tom všichni. Je to dostatečný argument pro všechny, kteří nechtějí slyšet na řadu dalších argumentů?