Lidové noviny: Jak se pozná dobrá základní škola a proč by rodiče neměli mluvit učitelům do řemesla

Publikujeme rozhovor Barbory Cihelkové s Tomášem Feřtekem, který vyšel 14. 3. pod názvem Školám chybí schopní ředitelé v Akademii Lidových novin.

Za posledních pět až deset let prošly české základní školy velkou proměnou. Podle odborníka na vzdělávání Tomáše Feřtka si školy konečně uvědomily, že se musí přizpůsobit požadavkům vnějšího světa. Přesto jsou prý v jejich kvalitě značné rozdíly.

Zabýváte se školstvím a jeho kvalitou po celou svou kariéru. Co je podle vás největší problém českých škol?

Z dlouhodobého hlediska je to nekoncepčnost. Politici se často střídají, každý přichází s jinou představou a svou vlastní koncepcí. Chybí tu sdílená společenská představa, jak by měl vzdělávací systém vypadat. Velký problém je taky selekce, na kterou jsme založili v devadesátých letech, kdy jsme dopustili vznik víceletých gymnázií.

Kdyby víceletá gymnázia nevznikla, bylo by to lepší? Nemají smysl aspoň pro nejtalentovanější děti?

Mimořádně nadané děti jistě potřebují specifickou školu. Otázka je, jestli potřebují zrovna víceleté gymnázium. To totiž nemusí nutně poskytovat lepší výuku. Čerpá z toho, že si vybere nejlepší děti z ročníku a na ně pak aplikuje víceméně běžné středoškolské metody. Nepovažuji to za šťastné. Množství dětí odcházejících na víceletá gymnázia se nekryje s počtem mimořádně nadaných, kterých je mnohem méně. Domnívám se, že by bylo lepší, kdyby víceletá gymnázia nevznikla. Což ovšem neznamená, že bych byl pro to, aby se začala rušit. Je to podobné jako se soukromými školami. Můžeme debatovat, nakolik prospívají či škodí systému, ale není dobrá cesta je zakázat nebo omezit.

Čím si vysvětlujete boom soukromých škol, který se nyní snaží ministerstvo omezit?

Dospěla generace rodičů, která už se nespokojí s nabídkou stávajících škol. Ztratili víru v to, že se systém jako takový změní. Raději si udělají školu po svém.

Co jim vadí a co chtějí jinak?

Chtějí, aby se k jejich dětem škola chovala slušně. A aby aktivita dětí převážila nad aktivitou učitele. Žáci mají podle nich dostat prostor k přemýšlení a realizaci vlastních nápadů. Dalším častým požadavkem je, aby se škola soustředila i na vztahy. Někteří politici oponují, že socializace není primárním úkolem školy. Socializační a výchovná role ale poroste. Informace děti v dnešní době nasají i mimo školu. Těžko někde jinde ale získají takovou sociální zkušenost, jakou jim může nabídnout škola, v níž se potkávají s vrstevníky širokého sociálního spektra. Nikde jinde nebudou mít tolik příležitostí učit se komunikovat a spolupracovat.

Poradíte, jak poznat dobrou školu od špatné?

Všímám si detailů, třeba chování vrátného nebo školníka. Koukám na nástěnky, jestli jsou na nich informace o výsledcích projektů, kterých se škola účastní, fotografie z akcí, které jsou zprávou o tom, že to ve škole žije. Zajímavé je taky pozorovat, jak se chovají učitelky, když potkají děti. Podívám se, jestli jsou ve škole místa, kde mohou děti trávit čas o přestávce. Když škola vnímá, že děti mají potřebu odpočinout si a užít si svůj volný čas, je to pozitivní signál.

Poznáte stejně rychle dobrého učitele?

Dítě se může dobře učit jedině, když je v bezpečném prostředí. Všímám si proto toho, jestli učitelé děti neponižují. Naprostá většina učitelů, které jsem v posledních letech viděl, se k dětem chová dobře. Části z nich ale chybí cit pro to, kde začíná drobné ponižování. Někdy vidíte učitelku, která je vstřícná a snaží se, ale pětkrát za hodinu někoho urazí.

Platí stále, že je většina progresivních základních škol v Praze a velkých městech?

Teď už to tak není. Inovativní školy vznikaly dříve hlavně v Praze a Brně, dnes ale najdete zajímavé školy i v malých vesnicích. Od devadesátých let se hodně změnilo. Tehdy tu bylo řekněme deset nebo dvacet dobrých škol, které stály za pozornost. Dnes jsou jich v České republice stovky. Rozdíly mezi nimi se ale zvětšují. Padesát metrů od sebe najdete školy, které se liší, jako by byla každá z jiného století.

Říká se, že první stupeň základek má dobrou úroveň, zatímco s druhým jako bychom si nevěděli rady. Čím to je?

Je to v zásadě pravda. Na druhou stranu bych to ale nepřeceňoval. Když navštěvuji druhé nebo třetí třídy, vídám často totéž: učitelka se snaží, je laskavá, všechno klape, ale vidíte, že hodina je nalinkovaná do poslední vteřiny. Děti nemají prostor se samy rozhodovat, jak budou plnit úkol a s kým při tom budou spolupracovat. Říkám tomu obarvená poslušnost. Na druhém stupni už ale děti zvyklé poslouchat a plnit příkazy neobstojí. Ta laskavá paní učitelka z prvního stupně je totiž nenaučila vnímat jejich potřeby, organizovat si práci. Na druhém stupni škola sklízí, co zasela.

V debatách o školství se hodně mluví o tom, jak by měla škola vypadat, aby se líbila dětem a jejich rodičům. Méně už se ale uvažuje o tom, jak se cítí učitelé a ředitelé. Vnímáte jejich nespokojenost?

Jsou školy, kde učitelé pracují rádi. Na druhou stranu je pravda, že tlak vnějšího světa na školy je stále silnější. Zhruba do roku 2000 se školy tvářily, že mohou zakonzervovat svůj stav a na požadavky zvenčí nedbat. Pak si začaly uvědomovat, že musí nějak reagovat. Ať už změnami, nebo otevřeným tvrzením, že mají v úmyslu učit po staru. V posledních pěti či sedmi letech dolehl na školy vnější svět velmi tvrdě. Samozřejmě se změnily i děti. Třeba jen tím, že jsou sebevědomější. Učitelům se s nimi hůř komunikuje, pokud na to nejsou připravení. Z toho všeho vyplývá, že učitelé mají dostatek signálů k tomu, aby věděli, že musí něco zásadního změnit. Bohužel ale ne vždy vědí, jak to provést.

Chybí jim podpora?

Chybí jim podpora státu a také ředitelů škol. Vedení školy je naprosto klíčové. Učitelé cítí požadavky ze strany společnosti, v médiích se o nich často referuje kriticky, rodiče za nimi chodí s výčitkami a vlastními návrhy na zlepšení výuky. Jak se v tom všem má učitel zorientovat a cítit se komfortně? Pomoci by mu v tom měl právě silný ředitel, který za svými podřízenými stojí. Nemáme ale žádný systém na to, jak do škol dobré ředitele dostat. O jejich výběru rozhodují obce, ne vždy kompetentně. Přesto jsou dobrých ředitelů a ředitelek na českých školách přinejmenším stovky.

V čem ředitelé podle vás nejčastěji chybují?

Málo využívají toho, že mají školní vzdělávací programy čili možnost zvolit si vlastní koncepci. Díky tomu se mohou profilovat po svém a rodičům sebevědoměji oponovat. Slušně jim říct: vybrali jste si školu s tím a tím zaměřením a programem, tak náš přístup respektujte. O tom co, kdo a jak ve škole učí, rozhoduje škola, nikoli rodiče. Rodiče se mohou na všechno zeptat a škola má povinnost jim co nejlépe odpovědět. Nemohou ale rozhodovat.

Proč by ale rodiče neměli mít právo mluvit do toho, jak škola funguje, když se to jejich dětí bezprostředně týká?

Z jednoduchého důvodu. Rodičů je na jedné škole několik desítek nebo stovek. A ani oni sami se mezi sebou neshodnou. Není možné vyhovět všem. Škola by o sobě a své koncepci měla dát jasnou zprávu, která by měla být patrná mimo jiné i z jejích webových stránek. Na základě toho si rodiče školu vyberou a její přístup pak respektují. Což neznamená, že nejsou možné žádné drobné korekce na základě požadavků rodičů. Základní směřování musí ale udávat ředitel. A kde je zodpovědný a sebevědomý ředitel, tam jsou i spokojení učitelé a žáci.