Lidové noviny: Jak udržovat motivaci k učení

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který upozorňuje, že dosažení kvalitního vzdělání nutně nekoreluje s dobou strávenou ve školní budově. Text vyšel 31. 8. v Lidových novinách.

Portál Evropa v datech připravil k začátku školního roku zajímavé srovnání o tom, kolik času stráví děti v různých zemích ve škole. Penzum povinné školní docházky se může lišit více než dvojnásobně, od necelých čtyř a půl tisíce předepsaných hodin v Chorvatsku po téměř jedenáct tisíc předepsaných hodin v Dánsku. Čeští žáci se ocitají se svými více než sedmi tisíci hodinami v pomyslném průměru.

Je to samo o sobě důležité? Není. Stejně jako doba strávená v práci nemusí vůbec korelovat s pracovní produktivitou, ani tisíce hodin strávených ve škole nemusí nutně rezultovat ve vzdělání. Existuje hodně případů mladých lidí, a jejich procentuální poměr v populačních ročnících narůstá, kteří odcházejí po devíti letech strávených v českém školském systému prakticky pologramotní. A vice versa, děti, které ve škole stráví povinně méně času, mohou být reálně nadprůměrně vzdělané. Nejde o obvinění vůči školám. Jde o prostý fakt, že pouhý čas o ničem nerozhoduje. Pravděpodobně nejprůkaznější uznávaný výzkum, jemuž se dlouhodobě věnuje stanfordský ekonom Eric A. Hanushek, v němž sleduje výkony vzdělávacích výsledků v různých školských systémech a hledá klíčové faktory vlivu, přikládá roli skutečně významné proměnné pouze učitelům. Dobrý učitel dosáhne se svými žáky ve stejném čase pokroku, jehož by špatný učitel nedosáhl ani tehdy, pokud by měl času neomezené množství.

Seberealizací k produktivitě 

Vezměme jako příklad extrém, otrockou práci. Její produktivita je nízká, je vykonávána pouze pod nátlakem, s nulovou či spíše zápornou vnitřní motivací. Naopak nejvyšší pracovní produktivitu vykazují lidé, kteří ve své činnosti vidí smysl, seberealizují se skrze ni, vykonávají práci s motivací a zároveň z jejích výsledků další motivaci získávají. Dokonce je taková činnost produktivnější než činnost motivovaná jen pozitivním vnějším impulzem, nejčastěji vysokou materiální odměnou.

Úspěch učení závisí na úplně stejných principech. Navíc máme jedinečnou vnitřní výbavu, přirozenou radost z učení. Řada lidí, kteří se učením pro vzdělání zabývají, jako je třeba Ken Robinson, upozorňují na to, že děti tuto přirozenou vnitřní motivaci ve škole ztrácejí. Připomeňme, že z mezinárodního srovnání vyplývá, že procento českých dětí s odporem ke škole je nadprůměrné. Je antropologickou konstantou získávat přirozenou motivaci z učení se. Učení je nejpřirozenějším nástrojem, jímž evoluce vybavila lidský druh k akomodaci světa. Celá civilizace je produktem učení a postupných technologických a společenských nástaveb, jež se díky tomu postupně vrství v její architektuře.

Víme to. Je to nezvratné, empiricky, dlouhodobě prověřené. K veřejné diskusi by měla provokovat otázka, proč se nedaří na základě tohoto poznání změnit vzdělávací systém tak, aby nedestruoval naši přirozenost a nevytvářel u dětí odpor k tomu, co má být nejúčinnějším nástrojem jejich životního úspěchu, a tedy i dlouhodobé spokojenosti. Vždyť důležitost učení extrémně narůstá v situaci, kdy se dynamika změn v průběhu života stává bez učení takřka do slova „k nepřežití“. Obávám se, že procento lidí, kteří si takovou otázku kladou, je zoufale malé, což vytváří překážku změně. „Vládnoucí“ generace dnešních více než padesátníků je většinově uvězněna v paradigmatu svého vlastního vzdělávání, které odpovídá představě prvních etap průmyslového věku o přípravě jedince na jeho stabilní ekonomickou roli a poslušnost vůči autoritě. Nyní ale žijeme v době naprosto nestabilních, vysoce variantních a víceúrovňových ekonomických rolí a v situaci, kdy je třeba autoritu a její společenskou roli v prvé radě pochopit, nikoliv ji bezmyšlenkovitě uctívat.

Děti, které dnes chodí do školy, budou vystaveny naprosto odlišným životním podmínkám, příležitostem a hrozbám, které si dnešní více než padesátníci, ovládající školu i decizi, dokáží stěží představit. Často dokonce s dobrou vírou, že opakování zavedeného modelu je životu v budoucnosti prospěšné. Neuvědomují si, ze lpějí na tomto modelu ne proto, že by prokazatelně pomáhal, ale proto, že chtějí, aby děti procházely tímtéž iniciačním rituálem dospělosti jako oni.

Kontinuum ano, ale… 

Dominik Dvořák, vědec z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání při Pedagogické fakultě UK, zastává názor, že jistá konzervativnost školy, opatrnost před změnami a kontinuum jsou důležité. Ano, souhlasím. Vnímám samotnou instituci školy jako společensky nenahraditelné kontinuum. Její obsah se však bude muset radikálně změnit. Škola bude muset přijmout fakt, že její obsah i forma musejí stavět na vztahu mezi smysluplností odrážející realitu světa okolo a motivací dětí k učení. Jednoduše řečeno, udržovat motivaci dětí k učení je jedním z nejdůležitějších úkolů školy pro budoucnost. Včetně toho, že takové vzdělávání bude v důsledku znamenat méně školy samotné. Úplně nejhorší je totiž efekt činnosti, která je sice ještě povinná, ale zároveň už jen komicky formální.