Lidové noviny: Je inkluze nesmysl?

Publikujeme článek Ivy Jungwirthové Je inkluze nesmysl?, který vyšel v příloze Orientace Lidových novin 9.4. Text se věnuje argumentům, které zaznívají v debatě o inkluzivním vzdělávání, a pokouší se odpovědět na to, co z toho jsou oprávněné obavy a co zažité stereotypy.

Větu „inkluze je nesmysl“ vyřkla počátkem února v rozhovoru pro Blesk speciální pedagožka Iva Švarcová. Před lety se podílela na vzniku vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením. Věta je to úderná a líbivá – a nejspíš proto se jí chopila mnohá média. Vysloveně se totiž hodí do nynější emotivní diskuse.

V České republice pracuje několik tisíc speciálních pedagogů, kteří podobně jako Iva Švarcová věnovali celý svůj profesní život vzdělávání dětí s postižením. Mají obrovské zkušenosti a mnoho dobrých argumentů, proč je speciální školství pro tyto děti vhodnější než inkluze. Nikdy však nezažili nic jiného, nikdy neučili běžnou třídu, kde bylo zařazené jedno či dvě děti se speciálními vzdělávacími potřebami, nestrávili několik týdnů v cizině sledováním inkluzivní výuky. Pro tyto učitele je speciální školství jediná správná, protože jediná známá cesta.

V podobné situaci bývají učitelé, kteří mnoho let učili pouze „standardní“ žáky, s inkluzí nemají žádné zkušenosti a do jejichž třídy najednou nastoupí dítě s postižením. Jeho přijetí se často aktivně brání, nebo se k němu staví přinejmenším rezervovaně. Mají dojem, že byli hozeni do vody, obávají se, že integrace bude mít negativní dopad na ostatní děti, na dítě s handicapem i na ně samé. Pokud však potlačí své obavy a nechuť a dítě doopravdy přijmou, obvykle během několika měsíců změní pohled. Zjistí, že přítomnost dítěte s postižením jim nepřináší jen zátěž a práci navíc, ale též pocit nesmírně smysluplné práce, profesní růst a vděk rodičů. Naučí se pracovat s různorodou skupinou dětí, vědí, jak vést zdravé děti k toleranci a úctě k „jinému“ spolužákovi. Mnohým učitelům, s nimiž jsem se při podpoře integrace dětí se sluchovým a kombinovaným postižením setkala, tato zkušenost změnila žebříček hodnot. Svoji původní zdrženlivost pak zpětně reflektují podobně jako vrozhovoru učitelka z běžné školy, do které před dvěma roky nastoupila dívka s vývojovou dysfázií: „Víte, já jsem pro to moc nebyla. Tedy vůbec jsem pro to nebyla. Ale můj pětiletý vnuk měl minulý rok diagnostikováno lehké mentální postižení a já si najednou umím představit, jak se cítili rodiče Barunky, když jsme jim nejprve řekli, že ji tady u nás ve škole nechceme. Představuji si, jak by se v této situaci cítila moje snacha. Najednou to vidím úplně jinak a říkám si, aspoň to zkusíme, dáme tomu šanci, do speciální školymůže dítě vždycky přejít. Ale přece nemůžeme rodičům říct, že to jejich dítě sem nepatří, mezi děti, s nimiž si hraje na hřišti, jejichž maminky spolu chodily do školy.“

Intelekt jako otázka dohody

Argumenty odpůrců chystaných změn lze rozdělit do několika celků. Necháme stranou ty, jež se týkají způsobu, jak jsou chystané změny ministerstvem školství prezentovány laické i odborné veřejnosti. Nebudeme se zabývat ani důležitou otázkou, zda na plánovanou podporu dětí s postižením opravdu budou peníze. Předpokládejme ideální stav: ministerští úředníci problematiku srozumitelně a v předstihu vysvětlují a je zajištěno financování chystané novely. Je i v tomto případě inkluze nesmysl? Hrozí sociální izolace a šikana dětí s postižením? Naučí se toho zdravé i postižené děti méně než teď?

Častým argumentem odpůrců inkluzivního vzdělávání je, že se děti se speciálními vzdělávacími potřebami nebudou ve třídě se zdravými dětmi cítit dobře, že budou vystaveny posměchu a že si budou uvědomovat, že ostatním intelektuálně nestačí. Jenže v každé třídě je i dneska někdo, kdo je intelektem na horní hranici, a někdo, kdo se nachází na té spodní. Kategorizace intelektu je do značné míry umělý konstrukt a jeho rozložení v populaci tvoří Gaussovu křivku. Je otázkou společenské dohody, kde přesně stanovíme hranici nadprůměru a podprůměru, koho označíme jako „postiženého“, koho jako „nadaného“ a v jakém rámci hodnot IQ určíme kategorie lehkého, středního a těžkého mentálního postižení.

Dítě, které intelektem ještě spadá do pásma normy, ale jež vyrůstalo v atypickém rodinném prostředí, může být snáze obětí posměchu a šikany než dítě s Downovým syndromem s harmonickým zázemím. Mimořádně inteligentní děti jsou často sociálně velmi nešikovné. Jejich inteligence jim nezaručuje, že se budou ve třídě cítit dobře a že nebudou obětí posměchu právě pro svoji jinakost z druhé strany spektra. Záleží na pedagogickém umu konkrétního učitele, aby uměl i s dětmi „na okraji“ pracovat, dal jim zažít pocit úspěchu a aby nastavil ve třídě vstřícné klima. Tisíce dobře integrovaných dětí v běžných třídách přitom dodávají jistotu, že tento úkol je zvládnutelný. Pokud děti z obou okrajů Gaussovy křivky zařadíme do speciálních vzdělávacích programů, ocitnou se na okraji děti, které byly původně blíže k průměru. Dětská skupina nikdy nebude zcela homogenní.

Hodnota nápodoby

Dalším relevantním argumentem je obava, že se toho děti s postižením v běžné škole naučí méně než ve škole speciální. Odborníci ze speciálních škol někdy vytvářejí dojem, že tyto děti potřebují zcela odlišné postupyametody výuky, bez kterých se nemohou dobře vzdělávat.

Tato představa je silně zakořeněna například u dětí s postižením sluchu a bývá hlavním argumentem proti jejich zařazování do běžných škol. Děti s postižením sluchu, podobně jako děti s mentálním postižením, ovšem netvoří žádnou homogenní skupinu, a právě proto je mylný názor, že je možné je jako homogenní skupinu vzdělávat. Neslyšící dítě, které má od útlého věku kochleární implantát, může být vzděláváno bez speciální podpory, tedy v běžné třídě s plným počtem dětí. Dítě s pozdě odhalenou lehčí vadou sluchu může potřebovat více podpory než dítě s těžkou nedoslýchavostí, která je výborně kompenzována sluchadly. Pokud by všechny děti s postižením sluchu chodily do jedné speciální třídy právě a jen na základě své primární diagnózy, pro většinu z nich by to znamenalo horší vzdělávací možnosti, než jim nabídne běžná škola s plným počtem žáků a bez jakékoli speciální podpory.

Běžná třída totiž nabízí vzory běžného chování, běžné mluvené řeči a standardních výukových nároků. A nápodoba je jednou z nejúčinnějších metod výuky. Speciální škola bude u dětí s postižením sluchu vhodná v případě, že nemají vytvořenu mluvenou řeč a potřebují se vzdělávat ve znakovém jazyce. Pak jsou na místě speciální metody a postupy. Ani tato skupina „neslyšících“ dětí ovšem není homogenní. Najdeme mezi nimi děti s rozumovým postižením, které budou potřebovat vzdělávací program ve znakovém jazyce ještě upravit a snížit jeho nároky, a také mimořádně nadané neslyšící děti, pro něž možná bude vhodné zařazení do běžné třídy s tlumočníkem.

Podobně různorodá je i skupina dětí s diagnózou lehkého mentálního postižení. Je iluzí si myslet, že je lze vzdělávat podle jednotného vzdělávacího plánu a pomocí stejné speciálně pedagogické metody. Neexistuje univerzální výukový postup, každé dítě s postižením je individualita a originál, a u každého je proto třeba posuzovat výběr třídy a vzdělávací metody individuálně a zohledňovat přání rodičů a doporučení speciálních pedagogů v poradnách.

Existují stovky kantorů, kteří o speciálních metodách výuky dětí se sluchovou vadou nevěděli nic, kteří takové dítě do své třídy přijali a kteří se stali během několika měsíců odborníky na výuku dětí s postižením sluchu. Potřeba bylo vcelku málo – jejich zájem o dítě a jeho osobnost, chuť naučit se v práci něco nového ametodická podpora speciálních pedagogických center. Další tisíce učitelů mají stejnou zkušenost se zařazením dětí s mentálním postižením, kterých je v současné době v běžných školách asi tři a půl tisíce.

Děti s postižením, které jsou již integrovány v běžných školách, mají v naprosté většině rodiče, kteří si jejich inkluzi přáli a byli schopni ji pro své dítě domluvit a získat potřebné doporučení. Ve speciálních školách jsou dnes často děti, jejichž rodiče nejsou z různých důvodů schopni jejich integraci prosadit. Mnohdy i oni sami absolvovali zvláštní školu, nedůvěřují sobě ani dítěti, nejsou schopni prosazovat jeho ani svoje zájmy. Často jde přitom o děti intelektem průměrné, které třeba jen trochu hůř mluví nebo kreslí. Tato skupina rodičů se nechá snadno ovlivnit paternalistickým přístupem odborníků a argumentací, že dítěti bude ve speciální škole lépe, protože tambude málo dětí, individuální přístup a nikdo se mu nebude smát. Který rodič by na to nekývl?

Žádoucí pružnost

Koho se tedy chystané změny nejvíce dotknou? Co má být vlastně jinak? Bude od 1. září 2016 ohrožena výuka „zdravých“ dětí? Od tohoto data by měla platit jedna zásadní změna týkající se pouze prvňáčků se speciálními vzdělávacími potřebami, z nichž odhadem 800 nastupovalo v minulých letech do základních škol praktických. Zatímco dříve potřebovalo dítě s postižením doporučení školského poradenského zařízení, že může být zařazeno v běžné škole, nyní bude systém nastaven obráceně. Poradna bude muset vystavit doporučení pro zařazení dítěte do školy speciální. Toto opatření by primárně mělo zabránit opakování situace, kdy v roce 2009 zjistila Česká školní inspekce, že z šestnácti tisíc dětí zařazených do speciálních škol pro děti s mentálním postižením, jich pět tisíc (!) žádné mentální postižení nemá.

Podstatné je, že bez ohledu na to, zda dítě bude chodit do běžné, praktické, nebo jiné speciální školy, bude mít nárok na stejnou finanční podporu. Slovy ministryně školství Kateřiny Valachové (Respekt, 5. března 2016): „Dosavadní systém byl pokrytecký, ačkoli zákon dětem podporu zaručoval, často ji reálně neměly. Dosud to bylo tak, že praktická škola dostávala na dítě od státu automaticky víc peněz než běžná základní škola. Rodič navíc neměl jistotu, že dítě na běžné škole podporu skutečně dostane. I když o ni škola a rodiče žádali, kraj mohl rozhodnout, že třeba zmíněného asistenta nepřizná. Praktickým a speciálním školám žádné prostředky nebereme. Podle nového zákona dáváme jen stejné peníze na dítě, ať je v běžném, nebo speciálním školství. To je spravedlivé.“

Inkluze bude tedy jakýmsi základním předpokladem, zařazení dětí do běžné školy proběhne automaticky a pouze v odůvodněných případech a s odborným doporučením speciálního pedagoga dítě nastoupí do školy speciální. V běžných školách budou žáci zařazeni do několika kategorií podle míry nutné podpory a školy budou mít na tuto podporu zaručeno navýšení finančních prostředků. Pokud začne většina dětí se smyslovým a s lehkým mentálnímpostižením docházet s patřičnou podporou do běžných škol, dostanou se některé z nich během prvních ročníků na úroveň svých vrstevníků, a zjistí se tak, že vlastně žádný handicap nemají, nebo že je v případě smyslových vad výborně kompenzovaný. Když se při pravidelném vyhodnocování integrace ukáže, že dítě ve škole akademicky nebo sociálně neprospívá, bude možnost stupeň jeho podpory ještě zvýšit, například asistentem pedagoga, nebo je se souhlasem rodičů přeřadit do školy speciální. Žádná varianta nebude definitivní, ale systém bude oběma směry prostupný. Nepůjde tedy o inkluzi stoprocentní a nebude to ani inkluze vynucená. Nic z toho nezní jako vzdělávací apokalypsa, tak jak ji dramaticky popisují zejména lidé, kteří se speciálnímu školství v minulých dekádách věnovali jako ministerští úředníci a kteří se v rámci své „odbornosti“ neostýchali v médiích veřejně používat slova jako „mentál“ a „nenormální dítě“.

Na závěr ještě jeden osobnější pohled na inkluzi. Nikdo z nás nemáme zaručeno ani svoje zdraví, ani zdraví svých blízkých. Dítě s jakýmkoli typem postižení se může narodit v kterékoli rodině, i v té naší, může to být naše dítě, vnuk, synovec nebo neteř. Zkusme si podobnou situaci představit. Jaký typ vzdělávání bychom si pro ně přáli? Chtěli bychom, aby hned od první třídy chodili do speciální školy, nebo bychomse raději pokusili je zařadit do běžné školy v místě bydliště? Z tohoto pohledu můžeme chystané změny vnímat spíše jako příležitost než jako ohrožení.