Lidové noviny: Máma má školu

Publikujeme reportáž Martiny Kopecké, která vyšla 20. června v magazínu Pátek Lidových novin. Mapuje fenomén škol zakládaných rodiči, kteří nejsou spokojeni s nabídkou státní školy v místě, kde bydlí. K tématu si můžete přečíst i dva starší blogy Tomáše Feřteka na respekt.cz včetně souhlasných i nesouhlasných diskusních příspěvků. První se jmenuje Rodiče u zápisu, barbaři před branami, druhý Je 65 tisíc korun za rok na základce moc?.

Mají leccos společného. Věk kolem třiceti, často i vyšší vzdělání, dobré společenské postavení a hlavně děti, pro které hledají to nejlepší vzdělání. Pokud nenajdou ve svém okolí třídu, která by jim vyhovovala, jsou schopni jít daleko: zakládat vlastní školy.

„V hodinách prvouky jsi aktivní, často kladeš zvídavé otázky nebo přispíváš do diskuse svými vědomostmi, jsi schopna hájit svůj názor. Naučila ses hlásit o slovo, dokážeš už počkat, až na tebe přijde řada. Ráda bych ocenila tvé úsilí, které jsi musela na získání této dovednosti vynaložit.“ Tak vypadá část vysvědčení, které pro jednu ze školaček ze školy Purkrabka ve Škvorci u Prahy chystá učitelka Magdalena Sejková. Žádné známky. Žádný stres. Zatímco drtivá většina škol na konci června rozdá tradiční vysvědčení se známkami, učitelka zhodnotí práci svých prvňáků za uplynulý rok slovně. Sdělí jim ve dvoustránkovém textu, v čem přesně vynikají a co mají naopak zlepšovat. A to nejen ve svých znalostech, ale i v sociálních vztazích.

Škol, kde vyměnili známky za slovní hodnocení, je v Česku už celá řada, zvláštnost Purkrabky však spočívá v něčem jiném: založili ji rodiče, kteří nenašli v okolí školu, která by vyhovovala jejich požadavkům. Takovou, kde děti budou moci beze strachu projevit svůj názor, učitelé s nimi budou jednat s respektem a úctou, nebudou své žáky známkovat, ale hodnotit slovně. Probudí v nich touhu po znalostech stylem výuky, která nespočívá jen v tom, že žáci pasivně přijímají výklad učitele, ale aktivně se zapojují, ne z donucení nebo kvůli dobré známce, ale z odpovědnosti k sobě samým. Školu, kterou bude zajímat názor rodičů.

Škola funguje v prostorách zrekonstruovaného statku od září, a to pro první stupeň. Je o ni zájem, letos měli 27 přihlášek, ale mohli vzít jen 14 dětí. Do rekonstrukce školy investuje jedna z rodin, a tak se, i díky dotacím od státu, daří školné udržet na přijatelné úrovni čtyř tisíc korun měsíčně. O své škole rodiče nemluví jako o alternativní, protože si myslí, že takovým způsobem by měly fungovat všechny školy v zemi.

„Ani jsme se nepokoušeli oslovit nějakou školu, abychom zřídili třídu. Školy v okolí mají odlišný přístup, a navíc jsou jejich kapacity dost naplněné,“ říká Vladimíra Burianová, která se podílela na vzniku školy. Rodiče přiznávají, že nemají trpělivost pokoušet se měnit stávající systém a čekat deset let, než se změna projeví.

„Děti rostou rychle a my pro ně chceme kvalitní vzdělání teď. Nechceme dávat svoje děti někam, kde to nemá smysl. Já bych ráda ovlivnila to, aby naše školství bylo kvalitnější. Jenže dám dítě do státní školy, budu tam kritizovat a čekat roky, než se projeví změna. A na to čekat nemůžeme. To je podle mě taky důvod, proč i ostatní rodiče berou iniciativu do svých rukou,“ dodává Burianová. Škola Purkrabka i proto pomáhá dalším rodičům rozjet vlastní školu.

Oni něco chtějí?
Podobný scénář jako ve Škvorci se odehrává či odehrával na více místech v republice: V Hořicích, Vrchlabí, Ústí nad Orlicí, Litomyšli, Svitavách, Jilemnici, Vlašimi, Břežanech, Brně, Praze – a tím seznam zdaleka nekončí. Skupiny těchto rodičů sílí. Už nejde o jednotlivce, kterého by úřady či školy zahnaly jako obtížný hmyz.

„Je to trend, který trvá rok či dva. Skupiny rodičů vznikají často na místech, kde by to člověk nečekal, v malých městech a příměstských částech. Je to generace rodičů od třiceti do pětatřiceti let, která se už nechce smířit s tím, jaký systém školství je. Často jde o lidi, kteří jsou v rámci dané lokality společensky významní, a tak si vedení měst vlastně nemůže dovolit jejich požadavky ignorovat,“ říká odborník na problematiku vzdělávání Tomáš Feřtek. Ten se účastní s neziskovou organizací EDUin po celé republice besed, na kterých se u jednoho stolu scházejí učitelé, představitelé měst a obcí a rodiče.

„Všude probíhají besedy stejně. Rodiče vysvětlují, co by od školy chtěli, zástupci měst jsou překvapeni, že rodiče něco chtějí. A učitelé jsou nervózní, cítí se ohroženě a tvrdí, že všechno už dávno dělají. Toto tvrzení je mimochodem velmi dobrým ukazatelem, jaká je skutečnost. Ten, kdo tvrdí, že všechno dělá, to ve skutečnosti nedělá. Ti, co se opravdu snaží o respektující způsob a chtějí pracovat jinak, tohle nikdy neřeknou, protože to je zkrátka velmi těžké, dělat všechno. Ti obvykle řeknou, že jsou teprve na cestě,“ říká Tomáš Feřtek a vzpomíná na jednu učitelku z besedy, která tvrdila, že vše, co rodiče požadují, už dávno dělá: „A pak se zeptala, co je to sebehodnocení. Nemohla vůbec pochopit, jak by se dítě mohlo samo ohodnotit, to je přece nemožné. Ona ho přece musí oznámkovat!

Beze známek
Je to právě známkování, které rodičům velmi vadí. Podle nich vytváří tlak na dítě a vede jen k porovnávání s ostatními. Učitelé si pak děti zařadí do škatulek jedničkáři až pětkaři. Chyba se nepřipouští a je hned potrestána špatnou známkou. Už se podle odpůrců známkování nepracuje s tím, že chyba se může pozitivně využít. Není pochyb, že známkování je pro učitele rozhodně snadnějším řešením.

„Kdybych psala na vysvědčení známky, mám to za hodinu hotové. Psát slovní hodnocení je práce na dva dny,“ říká Magdalena Sejková ze školy Purkrabka, která slovní hodnocení píše už deset let. Navíc tvrdí, že každý její prvňák na tom byl na začátku roku jinak. „Někdo uměl už číst, jiný začínal poznávat teprve písmena. Hodnotit pak známkou je skoro nemožné,“ dodává Sejková. Upozorňuje také na to, že motivací dětí, které jsou známkovány, je získat jedničku, nikoli vědomosti.

Nelze tvrdit, že celé české školství zaspalo a nedokázalo se přizpůsobit novým pedagogickým směrům. Škol, které pochopily, že změna je nutná, přibývá, jsou jich desítky. Zatímco v devadesátých letech jich bylo opravdu pár, dnes díky rámcovým vzdělávacím programům mohou školy legálně zařazovat alternativní směry do výuky, kombinovat tak prvky z montessori pedagogiky, waldorfské pedagogiky či daltonského plánu.

„Je těžké odhadnout, kolik takových škol je. Možná čtyři stovky škol se snaží pracovat jinak nebo se minimálně snaží o změnu v přístupu k rodičům. Až jich bude tisíc a budou opravdu pro každou rodinu víceméně na dosah, vytvoří se tlak na ostatní, aby se také změnily. Protože pokud to neudělají, rodiče utečou. Ostatně, to už se děje,“ říká Feřtek.

Jen žádné diskuse
U některých učitelů vzbuzuje jakákoliv zmínka o změně pocity strachu i agrese. Za všechno mluví příběh jedné základní školy. Její jméno a svá jména si nakonec učitelé nepřáli zveřejnit. Na prvním stupni této školy se podařilo otevřít třídu montessori. U části pedagogického sboru to vzbudilo nevoli a pro děti z těchto tříd měli vymyslet přezdívku: montesráči. Tou dokonce měli titulovat i dotyčné děti. „Kdyby si to povídali ve sborovně, tak mi to možná tak nevadí, ale oni tak oslovili i děti. Když jsem to uslyšela, hodně mě to rozčílilo a velmi jsem se proti tomu ohradila. Od té doby se to už neopakovalo, pokud vím,“ řekla učitelka, která montessori na škole pomohla založit a své jméno si nepřála zveřejnit, aby nepoškodila jméno ústavu.

Strach některých učitelů ze změny popisuje i Kamila Randáková, která stála u zrodu montessori třídy v Kladně. Ta byla jednou z prvních státních v Česku, funguje už od roku 2001. Protože žáci zpočátku mohli studovat jen na prvním stupni, na druhém je čekala tradiční výuka. Někteří přecházeli na víceletá gymnázia. „Učitelé na druhém stupni nebo jiných školách kladně hodnotí velmi pozitivní vztah dětí ke vzdělání. Líbí se jim, že jsou děti aktivní, komunikativní, umí pracovat ve skupinách a je pro ně samozřejmé, že pracují i samostatně,“ říká Randáková, která je zároveň lektorkou Společnosti Montessori, a dodává: „Některým učitelům se nelíbí, že děti na slovo okamžitě neposlechnou, chtějí diskutovat, proč mají konkrétní věc udělat, chtějí vysvětlení. A učitelé vyžadují okamžitou poslušnost. Nejsou zvyklí, že by jim dítě řeklo: To já nebudu dělat, protože…“

Její slova potvrzuje i Vlasta Hillebrandová, která před sedmnácti lety založila v Jablonci nad Nisou první státní montessori školku. Tvrdí, že přechod na tradiční školu z montessori víceméně všechny děti zvládly. „Větší problém měli učitelé. To byly výroky jako: Oni se nás nebojí, oni s námi diskutují. Když někteří lidé něčemu nerozumějí, tak je to automaticky špatně. Možná je v tom i závist. Děti se k sobě chovají jinak, partnersky. Jsou samostatnější, dokážou komunikovat. A hlavně se nebojí. A pro ně jsou prostě divné,“ říká Hillebrandová.

Rodiče ze ZŠ Purkrabka

Rodiče „fašisti“

Učitelé s dlouholetou praxí, které jsme oslovili, mají na celou věc velmi odlišný názor. Vinu podle nich nesou politici, to díky nim prý vládne ve školství jen chaos a nestabilita.

„Ryba smrdí od hlavy. Učitelé často nevědí, co se po nich vlastně chce,“ tvrdí učitel Zdeněk Sotolář s osmadvacetiletou praxí ve školství. Stejný názor má i učitelka Jana Karvaiová, která učí třicet let: „V podstatě každé čtyři roky, a někdy i častěji, došlo div ne k negaci stávajícího stavu školství a začalo se dělat něco dalšího.“ Oba se na rodičovské iniciativy dívají velmi skepticky. Myslí si, že jsou to právě děti a rodiče, kteří ztratili respekt k učitelům a škole.

„Rodiče by měli mít určitý vliv na posun v našem školství. Setkala jsem se s rodiči, kteří byli ochotni spolupracovat, ale setkala jsem se také s rodiči, které pracovně s kolegy nazýváme rodiče fašisti,“ říká Karvaiová. „Jsou to rodiče, kteří chodí a neustále si jen stěžují. Na vše. A je jich čím dál víc. Doslova diktují, co mám a nemám dělat. Tito rodiče dnes provozují s dětmi školní turistiku – od školy ke škole. Většinou jsou nakonec všude nespokojení.“

Její slova potvrzuje i Sotolář, který se také často setkává se „školní turistikou“. „Dítě má problém? Převedeme ho jinam. Žák propadl z dějepisu? Odešel na soukromé gymnázium do Brna,“ říká a vidí podobnost těchto rodičů s těmi, kteří zakládají školy. Nevěří, že tito rodiče mají vůli změnit české školství. Každý si podle něj tímto způsobem řeší svůj osobní problém. „Navíc těmto ‚družstevním školám‘ vyčítám snahu čerpat státní dotaci na žáka, i když se dožadují nesrovnatelných podmínek. My ve státním školství si nemůžeme ‚vydupat‘ méně početné třídy. Jestliže se někdo vzdává státní školy, měl by se vzdát i státní dotace. Tito rodiče ve skutečnosti nechtějí změnit české školství, chtějí si vytvořit alternativu. Takoví vždy byli, jsou a budou, i kdyby se státní školy změnily jakkoliv k lepšímu.

Karvaiová se také zamýšlí nad tím, jak vše skloubit tak, aby byli všichni rodiče spokojeni. „Oni si asi něco představují, chtějí to po škole a diví se – a taky se možná zlobí –, že škola rychle nereaguje a nemění věci dle jejich přání. Jenže to ve školství nejde. Malé, dílčí změny jdou. Ty zásadní potřebují čas vždy a často i změny předpisů. Navíc se zamysleme, že ve skupině 20 lidí se sejde třeba 10 různých názorových skupin. Jak vyhovět všem, když se třeba diametrálně odlišují? Pro každého zakládat vlastní školu?“

Karvaiová si také myslí, že se rodiče snaží vytvořit pro děti doslova ideální školu: „Aby se děti stále bavily, byla legrace a zábava, všichni by se snažili přizpůsobit se jim, a to div ne do detailu. A pak by přišly do života a nastal by nejspíš pořádný šok.“

Podle ní je důležité, aby se děti setkávaly s různými přístupy. I když jim některý učitel „nesedne“, je to podle ní dobrou školou života, naučit se s takovým člověkem vyjít a překonat překážku. Ani touha rodičů po partnerském přístupu nenachází u učitelů s delší praxí pochopení.

„Dítě nemůže být partnerem v pravém slova smyslu. Dítě je dítě. Nefungovalo by to v rodině, nefungovalo by to ani ve škole,“ říká Karvaiová.

Učitel Zdeněk Sotolář se domnívá, že za zalíbením rodičů v alternativních směrech, jako je montessori nebo waldorfská pedagogika, je jednoduše touha po výjimečnosti. „Dokonce si myslím, že rodičům vyhovuje právě takový únik od hlavního proudu, ten pocit alternativnosti.“

První vysvědčení
S takovým vysvědčením pro školy zakládané rodiči Vladimíra Burianová z Purkrabky nesouhlasí. „Když vidím, jaké úsilí a společně vynaložené energie nás stála přípravná fáze, samotné rozjetí školy a její první rok fungování, tak touha po výjimečnosti by nikdy jako motivační faktor vzniku nesloužila. Neměla by myslím sílu zrodit něco tak silného a výjimečného, čím dle názoru mnoha lidí nejen z našich řad, ale i z odborné i laické veřejnosti naše škola je. Opravdu si mezi aktivními zakladateli nedokážu představit rodiče s takovou nízkou motivací,“ říká.