Lidové noviny: Ministerstvo (všeho) školství

Publikujeme komentář Ondřeje Šteffla, který vyšel 14.2. v Lidových novinách pod názvem Ministerstvo (všeho) školství. Ondřej Šteffl se v něm vyjadřuje k roli soukromých škol v systému školství a myslí si, že bránit vzniku dalších soukromých škol s odůvodněním, že na veřejných je místa dost, je v rozporu s demokracií. MŠMT vydalo minulý týden tiskovou zprávu, v níž píše, že nehodlá paušálně bránit vzniku nových soukromých škol.

V medializaci kolem (ne)povolování soukromých škol ministerstvem školství se celá argumentace dostala na poněkud technicistní rovinu: Je ve městě dost míst na veřejných školách? Co je v Dlouhodobém záměru rozvoje školství? Jsou dodrženy správní termíny? Apod. Podstata uniká.

Proč se vlastně v naší Ústavě, resp. v Listině práv a svobod s nestátními školami, tedy se soukromými a církevními, počítá? Státní monopol na vzdělávání vždy byl a v mnoha zemích stále je projevem totality, projevem deficitu demokracie. Třeba v Turecku Erdogan krátce po puči všechny soukromé školy zavřel. Za totality u nás samozřejmě žádné soukromé školy nebyly. Když 26. listopadu 1989 vydalo Občanské fórum první netotalitní programové zásady, státní monopol ve školství jasně odmítlo: „Demokratické školství nechť je organizováno na humanitních principech, bez státního monopolu na vzdělávání.“ A naše Ústava z těchto zásad nepochybně vychází. První soukromé školy vznikly už 1. září 1990, právě jako výdobytek svobody.

Monopolista, který se brání konkurenci

Absence monopolu ovšem znamená něco hodně jiného, než co teď vidíme. Argument obcí, krajů či ministerstva školství, že ve veřejných školách je míst dost, tak proč by měly vznikat nové školy, je vlastně argument monopolisty, který se brání konkurenci. Těžko si lze představit, že by úřad někomu zamítl založení divadla či bezpečnostní služby s odůvodněním, že ve městě už městské divadlo je a nikdy není vyprodané či že strážníci se o bezpečnost starají dost.

Celý problém je zřetelněji vidět na církevních školách. Pokud se v obci najde skupina věřících, kteří budou chtít pro své děti založit církevní, dejme tomu katolickou školu, nelze očividně argumentovat tím, že v obci je několik poloprázdných veřejných škol. Soukromé školy sice zpravidla nemají tak vyhraněný hodnotový rámec, jako mívají školy církevní, ale situace je většinou obdobná, nabízejí jiné pojetí vzdělávání a výuky, jiné metody, jiné prostředí než ostatní školy.

Všechny základní školy se podle Školského zákona musí řídit Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Tedy i soukromé a církevní. Současně ovšem zákon ukládá každé škole povinnost vypracovat si svůj vlastní Školní vzdělávací program (ŠVP), který v rámci RVP konkretizuje a rozpracovává koncepci školy. Zákon tedy přímo počítá s tím, že školy budou různé a budou nabízet i různé ŠVP, různé koncepce, různá pojetí výuky, různé metody. Rodiče, kteří své děti směřují do nově zakládaných škol, zřejmě nejsou spokojeni s tím, co nabízejí veřejné, ale třeba i soukromé a církevní školy v okolí, a hledají jinou možnost. Bránit vzniku dalších soukromých škol s odkazem na to, že na veřejných školách je místa dost, je tak v rozporu s demokratickým pojetím společnosti, s Ústavou i principy Školského zákona.

Ministerstvo školství není ministerstvem veřejného školství, jak je často vnímáno a jak se také samo mnohdy vnímá, ale je ministerstvem všeho školství, i toho nestátního. A jeden z cílů vzdělávání uvedený ve školském zákoně zní: Pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod. Ministerstvo školství by se jím mělo řídit a dbát, aby se naplňoval na všech školách.