Lidové noviny: Proč se vykašlat na hitparády univerzit

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 12.10. v Lidových novinách pod názvem Proč se vykašlat na hitparády. Autor v textu komentuje měřítka hodnocení univerzit podle Times Higher Education (ZDE).

Světová měřítka hodnocení vysokých škol odrážejí mocenské rozložení světa

Caltech, Oxford, Cambridge, Johns Hopkins, MIT… Přehled nejlepších, lépe řečeno nejvýkonnějších univerzit světa obsahuje samá věhlasná jména špičkových center vědy současného globalizovaného světa. Mezi dvaceti univerzitami podle respektovaného žebříčku Times Higher Education, jenž byl nedávno zveřejněn pro rok 2015, je drtivá převaha amerických univerzit, mezi nimi najdeme pár britských a jednu švýcarskou.

Že v první dvacítce nenajdeme českou univerzitu, asi nikoho nepřekvapí. Lidé trochu znalejší poměrů v oblasti vysokého školství a vědy se nebudou divit, že ji nenajdeme ani v první stovce, a insideři berou za banální informaci, že se české školy vyskytují v žebříčku 800 univerzit celého světa mezi desítkami jiných na pozicích od čtvrté stovky dále.

Hitparáda univerzit

V podobných hodnoceních českou školu nikdy nenajdeme v první dvacítce, a dokonce ani v první stovce. Alespoň ne v horizontu, který si běžný současný smrtelník dokáže představit. A neměli bychom si kvůli tomu ani příliš zoufat. Bylo by pošetilé zoufat, že se v globální hitparádě hvězd světového bádání a zkoumání neumístí české vysoké školy na dostatečně reprezentativním místě.

Srovnání s hitparádou není věru troufalé, principy jsou velmi podobné. V hitparádách globálního popu pravidelně vítězí ti, kdo reprezentují v současnosti kulturně nejsilnější regiony. Jen zcela výjimečně tak uspěje někdo, kdo nezpívá anglicky a nevejde se do škatulky prefabrikované americko-britským hudebním vkusem. Fakt, že aktéři pocházející z anglosaského světa okupují přední příčky i v případě vysokého školství, je paradoxní jen na první pohled. Kulturní dominance totiž vytváří gravitační pole, které přitahuje a koncentruje potenciál i výsledky bez ohledu na to, jestli jde o seriózní výzkum, či o zábavu.

Kde je moc, tam je i věda

Současné Mekky filmového i hudebního průmyslu najdeme v USA ze stejného důvodu, z jakého tam najdeme také převážnou většinu současných špičkových univerzit. Koncentrace moci i prostředků zcela přirozeně předpokládá i nutnou koncentraci vědy a výzkumu. Jedno bez druhého už dávno nemůže existovat, a jestliže je v současném světě jediná supervelmoc a chce si své postavení supervelmoci udržet, musí nutně udržovat své vedení nejen v ekonomických a zbrojních hitparádách, ale také v té výzkumné.

Třeba supervelmocenské ambice Číny lze zatím považovat spíše za přání než za reálný odraz skutečnosti, alespoň podle současných měřítek akademické výkonnosti, která odpovídá míře technologického potenciálu. Nicméně kdoví, třeba za deset dvacet let najdeme mezi nejlepšími dvaceti univerzitami deset čínských a jen pět amerických a v tom případě budeme moci směle prohlásit, že dochází ke geopolitické rekonfiguraci.

Liessmannova kritika univerzit

Není náhoda, že v současnosti nejvýkonnější univerzitou světa je Caltech, technicky a technologicky zaměřená univerzita. Právě takovým jsou kritéria hodnocení šita na míru. Jestli lze s rakouským filozofem Konrádem Liessmannem, autorem bestselleru Teorie nevzdělanosti a tvrdým kritikem současného univerzitního světa, v něčem bezvýhradně souhlasit, pak je to fakt, že za posledních dvě stě let došlo v tomto „univerzu“ k něčemu, co bychom mohli nazvat jako pragmatický obrat.

Současný univerzitní svět se totiž řídí kvantitativními ukazateli výkonnosti, jako je počet vydaných článků v impaktovaných časopisech, počet inovací v základním i aplikovaném výzkumu, počet hodin odučených na zahraničních univerzitách atd. Tento systém jednak velmi privileguje ty oblasti univerzitního bádání, které vykazují hmotné, materializované výsledky s úzkou vazbou na ekonomiku. Proto Caltech. Zároveň to ale nutí všechny bez výjimky, aby se těmto kritériím podřídili a svůj „výkon“ orientovali podle nich.

To vede k absurdním situacím, kdy i vysokoškolští učitelé, kteří by měli zejména učit studenty a produkovat tak kvality jiného druhu, raději píší nesmyslné články, vystupují na uměle vytvářených konferencích, létají učit tam, kde by měl učit někdo jiný (jenže ten je zrovna na stáži zase na jiném místě zeměkoule), a zahušťují tak akademický smog, v němž se ztrácí jakýkoliv smysl počínání.

Skutečně nelze hodnotit vysoké školy právnické, pedagogické, technické a sociálněvědní podle jednoho metru, protože to způsobuje deformaci univerzitního světa a zcela scestné závěry. Takové si vytváříme na základě hitparád podobných Times Higher Education. Ani sebelépe zkonstruovaný soubor kritérií nám nemůže dát smysluplný výsledek, pouze odrazí ono výše popsané mocenské postavení.

Udržet si „české hlavy“

Česká republika by se neměla nechat strhnout ke snaze „dohnat a předehnat“. Nikdy nemůžeme konkurovat univerzitám v centrech globální moci, jelikož nemáme takové gravitační pole. Měli bychom se zaměřit na reálné cíle. Dlouho se na české scéně vedou debaty o tom, že jsme v reformě vysokého školství ustrnuli na půl cesty. Ano, to je pravda. Zatímco v jiných systémech existuje daleko jednoznačnější rozdíl mezi prakticky zaměřenými vysokými školami a centry excelence, která vychovávají vědce, v ČR se tohle nestalo. I proto nejsme schopni udržet ty skutečně kvalitní „české hlavy“, protože jsou logicky přitahovány lepšími podmínkami. Tomu bychom se měli snažit zabránit. A uvědomit si, že řadu vysokých škol nepotřebujeme kvůli technologiím, ale kvůli sociálnímu a kulturnímu rozvoji této společnosti. Jestli se to odrazí v hitparádách, nebo ne, by nám mělo být vcelku jedno.