Lidové noviny: Řeči místo činů

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 29. 6. v Lidových novinách s názvem Řeči místo činů a kritizuje pasivitu českého vzdělávacího systému, který se brání inovativním přístupům a jakýmkoli reakcím na měnící se společnost.

Školní rok dospěl do svého konce. Tak jako každý rok se rozdají vysvědčení, polovina sortimentu květinářství se přesune do rukou učitelek a dopravu směrem do Chorvatska postihne kolaps v důsledku přerušení povinné školní docházky. České vzdělávání je předvídatelné jako krok švýcarských hodinek. Je vysoce pravděpodobné, že v roce 2019 budeme bilancovat stejně. Oáza klidu a jistoty, to české školství, kam jste ho před desítkami let postavili, tam ho bezpečně najdete.

Na společnost to má, zdá se, uklidňující vliv. Když jsem ještě před lety považoval za důležité chodit na třídní schůzky, setkal jsem se právě s takovými rodiči: hlavně nám tu prosím nic neměňte, nám se líbí to, co jsme sami ve škole zažili. Sentiment smíšený s podivuhodnou představou o tom, že výchova a vzdělávání se mají odehrávat v nějakém jiném časoprostoru, než jaký se odvíjí ve světě okolo. Setkal jsem se s tím i na jedné pedagogické fakultě: nepodléhejme tlaku doby, jsme tu od toho, abychom uvážlivě posoudili, co do vzdělávání pustit a co naopak odmítnout jako neopodstatněné. Ano, říkal jsem si, to je přesné. Jen jste si asi zapomněli stanovit deadline. Setkávám se s tím porůznu na setkání s lidmi, kteří jsou z českého školství živi. Řada z nich zastává názor, že je vlastně všechno v pořádku, měli bychom si to nahlas říct, poplácat se po zádech a stát si pevně za svým.

Ouřada je na tom líp než kantor 

Ano, to je české školství. Podle poslední analýzy think tanku IDEA se ani přes velkohubé deklarace předchozí vlády o zvyšování platů učitelů nic zásadního nestalo. Procentuální zvýšení, ke kterému došlo, totiž pokulhává za zvýšením platů dalších zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním ve veřejné sféře. Jinými slovy, „ouřada“ dostal přidáno více než „kantor“. „Učitelskej“ si v ČR přijde na zhruba polovinu toho co jiný zaměstnanec s vysokoškolským vzděláním. Fackuje nás mezinárodní hanba, že lidem, kteří se mají starat o to nejcennější, o rozvoj našich dětí, dáváme almužnu. Co po nich pak můžeme chtít? A kdo si asi myslíme, že bude chtít být učitelem? Jsem velmi zvědav, jestli se podaří naplnit předsevzetí vlády o navýšení platů na 150 procent za čtyři roky.

Opět došlo na diskuse o plošných přijímacích zkouškách a státních maturitách. Zajímavé byly hlavně z toho důvodu, že vystavily do popředí zásadní problém: české školství pořád ovládají lidé, kteří si myslí, že nejlepší známkou vzdělání je bulimicky nadrcený a následně jednorázově vyvržený obsah sestávající z epizeuxí, přísudků jmenných se sponou, mechanicky našprtaných matematických postupů a dalších znalostí, které bez kontextu, a tedy bez schopnosti dlouhodobě je udržet nemají žádnou cenu a znehodnocují vzdělání více než počet maturantů. A právě počet maturantů těmto lidem vadí nejvíce. Halucinují pravidelně o tom, že přece maturita či vysokoškolský diplom jsou navěky dostupné jen pro jistou část populace, tedy pro tu, která se poslušně přizpůsobí vzdělávání v podobě epizeuxí a krkolomně sestavených matematických úloh, v nichž jsou žáci testováni nikoliv ze vzdělávání, ale z dovednosti přemýšlet jako ne příliš nadaný autor zadání. To je totiž zrcadlící se obraz zastánců tohoto druhu „vzdělání“, okupujících místa v institucích a mesmerizovaných těmito institucemi na základě příslušnosti k podobnému druhu. Venku se sice odehrává technologická revoluce, před očima se mění sociální a ekonomický svět ve všech svých vrstvách, ale lidé, kteří se v životě vždy dívali pouze a jen dolů, to prostě nevnímají, popírají nebo si najdou nějakou racionalizaci, která odůvodní jejich přízemní postoje.

Omámení Češi 

Opher Brayer, Izraelec, který si vzal do hlavy, že vytvoří v Ústí nad Labem české Silicon Valley, a začal s tím právě na tamních základních školách, v soukromých i veřejných diskusích otevřeně říká: Vy Češi hrozně rádi pořádáte konference, pořád byste chtěli mluvit o tom, jak co udělat, místo abyste to skutečně udělali. Obávám se, že má pravdu, byť jde o generalizaci. Problém je, že na místech, které vyžadují jasnou představu, kam směřovat, a vysokou míru rozhodnosti, jsou lidé, kteří ze všeho nejraději hledí na špičky svých vlastních bot. A tak zase proběhlo v tomto roce nemálo konferencí na téma vzdělávání, aniž by došlo k průsaku za vrátnice institucí, v nichž se o vzdělávání rozhoduje.

Přestává to být legrace. Češi, omámení konjunkturou a z toho plynoucích benefitů, se nechávají naprosto naivně konejšit představou o tom, že království nebeské snad nastalo, místo aby využili toho, že mají nabito, a vytvářeli investice do budoucnosti (i prostřednictvím dobrého vzdělávání). Přitom nedávné intervence ČNB zpřísňující dostupnost hypoték a regulující slábnoucí korunu ukazují, že krize je za dveřmi, jen ji ještě spokojený Čech nepocítil. Češi, kteří se ze všeho nejvíce bojí imigrace, vůbec netuší, že pokud Trump uvalí cla na německá auta, Němci bez váhání (i kvůli postojům k migraci) přenesou zátěž ztráty pracovních míst na ČR. Automatizace, která změní pracovní trhy k nepoznání už ve střednědobém horizontu, je nezastavitelná. Českou společností cloumají populisté využívající politické negramotnosti. Ale co, když jsou prázdniny a do Chorvatska si letos můžeme vzít celý karton piva navíc…