Lidové noviny: Rozhodne o alternativách předškolní péče ignorance politiků?

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel v pátek 17.10. v Lidových novinách pod názvem O Zákonoškůdcích. Autor v něm komentuje způsob, jakým někteří poslanci argumentují ve chvílích, kdy evidentně podporují zákon, který přinese více škody než užitku. V tomto případě zákon o dětské skupině, který se do sněmovny vrátil již podruhé, tentokrát jej vetoval prezident Zeman. O tom, proč je původní návrh zákona nevyhovující a čím ohrožuje existenci stávajících zařízení pro předškolní děti, se dočtete v tiskové zprávě ZDE nebo v komentáři Tomáše Feřteka Dojemný příběh legislativního zmetku (ZDE). Pokud chcete podpořit pestrost předškolní péče, podpište petici (ZDE). Zbývá poslední den do hlasování.

Práce poslance věru není jednoduchá. V podstatě ustavičně stvrzujete či házíte do koše zákonné normy, kterým z podstaty jejich šíře více či méně nerozumíte, a spoléháte se tedy na to, že to na příslušném výboru dobře projednali, protože jim někdo, kdo tomu skutečně rozumí, dobře poradil a věc vysvětlil. To je ta nejpřijatelnější varianta zastupitelské demokracie.

Ta méně přijatelná (a přitom tak frekventovaná) je, že „pádlujete“ podle stanoviska příslušného poslaneckého klubu, v němž jako poslanec hovíte. Nutno dodat, že i tato relativně jednoduchá disciplína občas dělá některým zákonodárcům problémy.

A pak je tu ještě jeden odstín zákonodárcovství. Vztahuje se na témata, která evidentně neleží v citlivých oblastech stranických politik, nemají tedy žádoucí prioritu a je úplně jedno, jak se v takových případech rozhodnete. Cesta nejmenšího odporu, čímž se v parlamentu myslí hladký průchod jednotlivými čteními směrem ke konečnému schválení, je pochopitelně cestou nejkratší, a proto nejvyhledávanější. 

Odstíny parlamentního diletantismu
Někde v racionálním vakuu mezi druhou a třetí variantou se ocitl zákon o dětské skupině, který právě prochází procesem schvalování. Zákon upravuje podmínky, za nichž lze poskytovat péči o předškolní děti, a zřizuje institut tzv. dětské skupiny, pod kterou mají nyní spadat všechny typy skupinové výchovně-vzdělávací péče o děti mladší šesti let mimo mateřské školy. Zákon přičinlivě – a taxativně – předkládá technické podmínky, které musí taková dětská skupina naplnit, aby byla legální. Patří sem počty záchůdků a umyvadélek, které musíte na určitý počet dětí mít, abyste takovou službu mohli poskytovat. Pro úplnost, zákon vrátil k novému projednání Senát, nicméně sněmovna si sveřepě trvá na svém a potvrdila zákon v jeho původní podobě podruhé. 

A teď kontext pro nezasvěcené. V ČR panuje – v některých místech – velký nedostatek kapacit předškolní péče. Rodiče se jali tento problém řešit tím, že buď využívají komerční nabídky jednoduše kopírující veřejný model, nebo se snaží hledat alternativy, neboť jim nabídka veřejného vzdělávacího systému nevyhovuje. Zejména díky těmto rodičům vznikly tzv. lesní školky. Děti tam tráví téměř veškerý čas venku, čímž si vytvářejí přirozeně zdravé životní návyky, jsou prokazatelně otužilejší a v drtivé většině se tam moc těší, protože mají spoustu příležitostí se vyřádit a u toho se leccos naučit, což jim v daném okamžiku vůbec nevadí. 

Líbí? Aby ne. Avšak hle, podle nové legislativy lesní školky, ale třeba také kluby Člověka v tísni pro zanedbané děti nebo některé skautské či jiné dětské oddíly nerespektují literu zákona, neboť počet záchůdků neodpovídá. U lesních školek je situace zvláště pikantní: koncept, který pomáhá dětem budovat si skutečně dobré hygienické návyky, staví mimo zákon norma, která si bere za cíl posilovat hygienické návyky dětí. Říkejme tomu třeba česká parlamentní tautologie, která je geniální tím, že v sobě obsahuje rozpor. 

Ilustrujme vznik této nové formy logiky (i odstínů parlamentního diletantismu) na příkladu poslance Martina Komárka, který také pomohl zákonu v jeho stávající podobě překonat senátní výhrady. Pan poslanec se totiž vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o „umělou paniku“, neboť během roční adaptační lhůty mohou lesní školky i všichni ostatní naplnit měřítka krajně nepoučeného zákona o tom, co je to „hygienické“. Svou brilantní argumentaci navíc vyšperkoval tím, že zákon má těmto zařízením pomoci „rozvíjet se“. Kladením zbytečných podmínek ohrožujících existenci funkčních vzdělávacích modelů směřujeme k jejich rozvoji? Racionálně vyargumentované postoje považujeme za umělou paniku? Je vůbec možné takhle uvažovat? Pravděpodobně jen tehdy, stane-li se z vás zákonodárce. Pikantním paradoxem pro někoho může být fakt, že to byl Miloš Zeman, kdo se postavil na obranu funkčních vzdělávacích přístupů a poté, kdy Senát se svými výtkami neuspěl, s pravomocí prezidenta návrh zákona vetoval… 

Jenže v českém legislativním procesu drží všechny trumfy sněmovní zákonodárci a jejich (ne)vůle. Čeština je ve vztahu k tzv. zákonodárcům poněkud eufemistická. Maně se mi vybavuje přísloví o danajském „daru“. Zákon o dětských skupinách je žel dokladem toho, že zákonodárci někdy působí spíše jako zákonoškůdci. Ute Schulte Ostermannová, předsedkyně německé asociace přírodních a lesních školek (v Německu jich je na 1500), konstatuje, že německé zákonodárce není třeba v takových věcech příliš instruovat, neboť sami od sebe chápou, co je rozumné a co ne. Nicméně radí všem, jejichž zájmy jsou ohroženy, aby nepřestali „otravovat“ a odhodlaně se prali za své. Toť normální stav občanské společnosti. Když si ale přečtete názory některých poslanců, vyvstane pochybnost o jejich schopnosti pochopit. Je otázka, zdali je pak vůbec smysluplné bojovat. Ignorance je totiž nejsilnější známá zbraň současného světa.