Lidové noviny: Školám chybí učitelé

Publikujeme článek Tomáše Feřtka, který vyšel v příloze Akademie Lidových novin 30. 5. Proč má stát tendenci neustále uzavírat učitelskou profesi, když je evidentní, že to samotným školám způsobuje problémy? Navíc tak znemožňuje vstup do škol lidem, kteří mají hlubší vzdělání a praxi v konkrétních oborech, než jaké je možné získat na pedagogických fakultách a rádi by své zkušenosti předali dál.

Přísnější požadavky na vzdělání vyhnaly zkušené kantory bez diplomu. Mladí se za katedry nehrnou.

Situace je tak vážná, že drtivá většina absolventů pedagogických fakult nesměřuje do našich škol. Můžeme se dostat do situace, kdy nebude jasné, kdo bude učit naše děti, a jestli je vůbec někdo učit chce,“ řekla v únoru 2016 ministryně školství Kateřina Valachová.

„Chtěla bych ubezpečit veřejnost odbornou i laickou, že nám nehrozí nedostatek učitelů, který bychom nezvládli z hlediska mezigenerační obměny. Ale potřebujeme jednu věc, potřebujeme do roku 2020 změnit trend a přimět absolventy pedagogických fakult, aby jich víc než 60 procent do škol zamířilo,“ řekla Kateřina Valachová o rok později, v únoru 2017. Jak to tedy je? Proč ministryně změnila názor? Co se chystá tak zásadního, aby to „změnilo trend“?

Dřív jsem řešil kvalitu, dnes diplom

Přísnější zákon, který požaduje po učitelích magisterské vzdělání, přesně odpovídající typu a stupni školy, na níž učí, platí od ledna 2015. Změnil něco podstatného? Ano, změnil. „Dřív jsem si vybíral hlavně podle kvality, motivace a potenciálu. A když měl ten člověk pedagogickou fakultu, tak to byl samozřejmě bod navíc. Dneska řeším hlavně diplom. Lidí přichází obecně málo, kvalifikační požadavky jsou jasné, vybírat si nemůžu,“ tak zní obvyklá odpověď ředitelky nebo ředitele na běžné základní škole.

Ale jako ve všech ostatních věcech i tady jsou mezi školami velké rozdíly. Část z nich se zpřísněním kvalifikačních pravidel pro učitele nemá žádný problém. Buď jsou to ty, které mají „stabilní sbor“, což je často používaný eufemismus pro sborovnu, kde se po léta nic nezměnilo. Nebo ty školy, které nemají žádné zvláštní ambice a vedení opravdu považuje učitelský diplom za dostatečnou kvalifikaci i osvědčení schopností pro výkon profese.

Čím víc ale rostou ambice a inovativní potenciál školy, tím častěji se potkáte s kritickým názorem na zákon o pedagogických pracovnících a s varováním před zásadním nedostatkem dobrých učitelů. Ředitelé a ředitelky si stěžují, že kvůli zákonu přišli o nejlepší lidi, které horko těžko přemluvili, aby změnili profesi a šli učit. Což pro nově příchozí obvykle znamenalo i poměrně obsáhlé dovzdělávání v nejrůznějších pedagogických kurzech. Jenže ve chvíli, kdy jim zákon nakázal dostudovat dva, ale i pět let dálkově na některé fakultě, jež z hlediska kvality nemívají mezi učiteli právě dobrou pověst, zvedli kotvy. Leckdy to zásadně komplikuje proměnu školy. „Jsem tu deset let, a když jsem nastupovala, měla jsem pocit, že touhle dobou už budu mít hotovo, že to bude škola podle mých představ. Ve skutečnosti ale pořád hlavně válčím o to, abych měla jakž takž slušný pedagogický sbor,“ říká Jana Churáčková, ředitelka Základní školy Eden v pražských Vršovicích.

Padesátnice znovu do lavic a tělocvičny

Asi největší problémy způsobily změny v zákoně na prvním stupni základních škol. Primárních pedagogů je už minimálně rok dva zásadní nedostatek po celé republice. Důvod je jednoduchý. V uplynulých dvaceti letech velmi často začaly na prvním stupni učit ženy, které ve škole původně působily jako učitelky mateřské školy, vychovatelky nebo družinářky. Tedy neměly žádné vysokoškolské vzdělání. Většinou se osvědčily, protože umějí zacházet s dětmi a rozumějí tomu, jak je pro ně obtížné přejít z mateřské školy na základní. Právě první stupně škol se proměnily nejrychleji a učitelky na nich byly nejčastějšími frekventantkami neformálních učitelských kurzů. Paradoxně právě na ně nejhůř dopadla nová pravidla. Věkem nejčastěji okolo čtyřicítky či padesátky, byly postaveny před úkol vystudovat učitelství pro první stupeň od prvního do posledního ročníku. Dálkově a za své. Historky o tom, která z dam vzdala studium kvůli běhu přes překážky, potápění pro puk ve čtyřmetrové hloubce nebo hře na klavír, už patří do jisté míry k učitelskému folkloru, ale mnohé z nich jsou ověřitelně reálné.

Kdo přijde, ať učí

Jak jsme k tomuto neradostnému stavu dospěli? Důvod, proč zákon dlouho připouštěl, že na základní škole mohl učit prakticky kdokoli s maturitou, kdo dorazil a měl zájem, spočíval v proměně pracovního trhu v devadesátých letech. Mnoho lidí měnilo profesi, využívalo nových příležitostí a učitelů bylo málo. Protože ale učitelské platy s postupujícím časem za běžným platem vysokoškoláka stále více zaostávaly, usoudila část pedagogické veřejnosti, včetně odborů, že problém je právě v tom, že ne všichni učitelé jsou vysokoškoláci. A začalo se mluvit o tom, že učitel prostě musí být vystudovaný magistr. Jen tak může získat společenský respekt a šanci na důstojný plat. Ještě na přelomu tisíciletí tenhle argument dával smysl. Ale přetahování okolo zákona a kvalifikačních požadavků trvalo nakonec patnáct let, novela byla opakovaně odkládána, takže část učitelů se diplomem moc nezabývala, a pokud se vzdělávali, pak obvykle v kurzech, které sice byly užitečné pro profesi, ale to správné razítko neposkytovaly.

Když nová pravidla v roce 2015 vstoupila v platnost, přišla vlastně s křížkem po funuse. Opět se proměnil pracovní trh, nedostatek míst, tak citelný po finanční krizi v roce 2008, pominul. Schopní lidé začali chybět ve všech profesích, nejen učitelské. K opravdu podstatnému zvýšení učitelských platů nedošlo, ani když tu stojí v šiku magistr vedle magistra. Ale především se proměnily profesní požadavky, kurikulum na školách i nároky na schopnost pedagoga vnímat svět okolo. V odborné debatě některé hlasy zdůrazňují, že k učitelské profesi by dnes mělo vést více cest než jen ta jedna skrze učitelskou či pedagogickou fakultu a diplom. Ale politici i akademická obec usoudili, že by to znamenalo deprofesionalizaci učitelského stavu, další pokles jeho vážnosti a žádné výjimky z požadavku na striktně stanovené magisterské vzdělání nelze připustit. Podporovali je v tom i mnozí učitelé, kteří dálkové studium absolvovali a považovali by za nespravedlivé, aby jiným bylo odpuštěno.

Učitelství není profese na celý život

Výsledek je jednoznačný. Každá další zákonná úprava učitelskou profesi více uzavírá a klade náročnější podmínky pro vstup do ní. Do této kategorie patří i právě schvalovaný kariérní řád. Dokument, který měl dát učitelůmprofesní perspektivu a jasná pravidla platového postupu, je nakonec spíš cechovním předpisem, který říká, že dveře k učitelství vedou jen jedny, a ty budou kontrolovat fakulty. Ministryně s tím zjevně souhlasí. „Byla bych dost nerada, kdybychom se místo práce na tomto velkém úkolu zbavili problému tak, že řekneme, dobře, když učitelé učit nechtějí, tak přilákáme jiné vysokoškoláky,“ řekla v souvislosti se snahou přesvědčit absolventy „peďáků“, aby šli učit. Jenže šedesát procent z nich do škol vůbec nenastoupí a další masově odcházejí v prvních dvou letech. Tedy vlastně ještě dřív, než by je podle nového kariérního řádu čekala první atestace.

Jiné vzdělávací systémy v bližším i vzdálenějším zahraničí na to jdou často právě tím způsobem, který ministryně předem zavrhla. Tedy otevírají kratší, obvykle dvouleté kurzy, kam se může přihlásit vysokoškolsky vzdělaný člověk. Po několikatýdenním vstupním vzdělávání nastupuje přímo do školy a během praxe si doplňuje pedagogickou kvalifikaci. Výhodou je silná motivace těch, kdo se k takovému kroku odhodlají, a vysoká efektivita učení. Tihle učitelé se logicky zajímají o to, jak řešit situace ve třídě, s nimiž se denně setkávají. Onutnosti pedagogického vzdělání rozhodně nepochybují. A hned druhý den si mohou vyzkoušet, zda to, co si nechali poradit, funguje. Je to pro Českou republiku nepřijatelná cesta?

Je ještě jeden důvod, proč se jí vydat. Asi bychom měli o učitelství přestat přemýšlet jako o profesi na celý život. Naopak v ní máme otevírat co nejvíce dveří, kterými lze vycházet do vnějšího světa a naopak vcházet, pokud zjistím, že bych chtěl pět deset let učit. Prospělo by to oběma stranám. Učitelé by nezůstali ve své profesi uvězněni s pocitem, že po pětadvaceti letech ve třídě stejně už nic jiného neumějí. Měli by jasnější představu, jak vypadá proměnlivý svět za školními vraty a co vlastně po absolventech škol žádá. Avětší podíl vzdělanější populace by měl přímou zkušenost s pedagogickou profesí a jejími obtížemi. Že by to snížilo vážnost učitelství, to téměř jistě nehrozí. Naopak by to zvýšilo profesní kvality i povědomí na obou stranách současné barikády.

Tím nemá být řečeno, že by měl učit kdejaký amatér, ale pokud opravdu chceme, aby absolventi pedagogiky do škol nastupovali bez obav, že se tu profesně zakopou, pokud chceme, aby přicházeli noví kvalifikovaní lidé, pak k tomu opravdu nevede cesta přes zákony a předpisy, které právě teď schvalujeme. Ty mohou nežádoucí stav jen zakonzervovat. Bohužel je symptomatické, že otevírat učitelskou profesi se nesnaží ani fakulty, ani ministerstvo, ale iniciativy jako Učitel naživo, která se pokouší akreditovat doplňkové pedagogické vzdělávání s velkým podílem praxe. Nebo studentské spolky jako Otevřeno nebo Výluka, jež hledají cesty, jak k učení přitáhnout nové lidi. To je skvělé, ale dokud ministerstvo nezačne větrat učitelské ghetto místo toho, aby zvyšovalo zdi, jen těžko se změní něco podstatného.