Lidové noviny: Způsob, jakým se na českých školách učí mateřština, je pro pubertální děti k nepřežití

Publikujeme článek Radky Kvačkové, který vyšel 14. 10. pod názvem Jak zošklivit dětem češtinu v Akademii Lidových novin. Autorka v něm upozorňuje na nezáživnou formu, jakou se na druhém stupni základních škol vyučuje ve školách rodný jazyk. Myslí si, že výuka, ve které převažují gramatické rozbory, většinu dětí nebaví. Daleko spíš než analyzovat komplikovaná souvětí by se podle ní děti ve školách měly učit vyjadřovat myšlenky. Soupis maturitních novinek z ČJ si můžete stáhnout ZDE.

Ten cvičný sešit z českého jazyka pro šestou třídu jsme si v rodině přehazovali od rodičů k prarodičům a zpět. „Proveďte tři typy slovních rozborů: slovotvorný, morfematický a tvarotvorný,“ píše se v jednom ze zadání mířících na jedenáctileté žáky, kteří právě přestoupili z prvního stupně základní školy na druhý. 
Jak je možné, že si nikdo z nás nevzpomíná, co je morfematický rozbor a jak se liší od slovotvorného a tvarotvorného? A brali jsme to vůbec někdy?

Nezáživné hodiny. Celá léta
Kdo se trochu zajímá o to, co se děti učí, nemůže si nevšimnout, že na druhém stupni základní školy je právě český jazyk na většině škol velmi nezáživnou disciplínou. Žáci jako by nedělali nic jiného, než se učili rozeznávat přísudek jmenný se sponou od přísudku jmenného beze spony, rozhodovat, jestli je rozvitý přívlastek připojený k členu řídícímu pevně, nebo volně, označovat vedlejší věty jako předmětné, přívlastkové, příslovečné časové, příslovečné příčinné, přípustkové a podobně. Procvičují to nejen celé měsíce, ale celé roky.

Ostatně, procvičovali jsme to v mládí i my. A při češtině kvůli tomu zívali, nebo ji přímo nesnášeli. Když se nás někdo po letech zeptá, co je příslovečná spřežka nebo interdialekt, většinou nevíme, a to ani v případě, že jsme třeba hodně sečtělí a mateřštinu používáme bravurně. 

Má tedy smysl věnovat skladbě vět a teoretizování kolem jazyka tolik času? Nebylo by lepší tyhle věci vysvětlit jen informativně a dál se věnovat rozvíjení skutečně potřebných jazykových dovedností? Stačí si přečíst pár náhodně vybraných sdělení například od úřadů nebo chvíli poslouchat vyjadřování lidí třeba v televizních debatách, abychom pochopili, že to, co tu chybí, není teorie, ale praxe. Schopnost nalézat pro to, co chceme vyjádřit, co nejpřesnější, nejvýstižnější a nejpůsobivější výrazy, schopnost mluvit a psát logicky a tak, aby to každý snadno pochopil, neopakovat se pořád a pokud možno taky nenudit.

Učí se to, protože se to zkouší
Dneska už je zřejmé, že učit se cizí jazyk pomocí gramatických pravidel nebývá moc efektivní a jediné, co funguje, je co nejpřirozenější cesta odposlouchávání, čtení a mluvení. U mateřštiny to ve skutečnosti není zásadně jiné. Příliš teorie může i tady vytvořit něco jako blok, který komunikaci ztěžuje. Jak si tedy vysvětlit, že se čeština učí většinou pořád tak zkostnatěle? Zakladatel prvního českého soukromého gymnázia a také testovací společnosti Scio Ondřej Šteffl si nebere servítky: „Protože škola je pořád uzavřená do sebe a ignoruje okolní svět. Protože učitelé nic jiného neumějí a nikdo po nich ani nic jiného nechce. Učí se to, protože to někdo zkouší.“

Přitom většina žáků vůbec nechápe, k čemu jsou takové věci jako pojmenovávání vedlejších vět dobré. Podle Ondřeje Šteffla by pro děti mělo smysl, kdyby dostávaly úkoly typu: Napište text pro Twitter na 140 znaků, aby získal co nejvíc lajků. A pak by se diskutovalo o tom, proč je tohle dobře a tamto špatně.

Formálně-gramatické pojetí se s přirozenější – agramatickou – metodou založenou především na praktických cvičeních pere už celá staletí. Zatímco na přelomu 19. a 20. století vítězila přirozenost, současné (žijící) generace musely podstupovat spoustu teorie. „S kritikou agramatismu vystoupili ve dvacátých letech 20. století někteří pedagogové a jazykovědci (například Otokar Chlup, František Trávníček), kteří byli přesvědčeni, že žák mluvnickou teorii a jazykové znalosti pro ovládnutí jazyka potřebuje,“ konstatuje Milan Polák z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v článku, který lze vyhledat na stránkách metodického portálu RVP (rámcové vzdělávací programy).

Dlužno říct, že názor těchto jazykovědců se v našich zemích usadil velmi pevně a trvale, a to přesto, že na nevhodnost formálně gramatického pojetí upozorňoval už před válkou například osvícený filozof a pedagog Václav Příhoda.

Určitá šance na změnu přišla s tak zvanou novou koncepcí v sedmdesátých letech, kdy vznikaly nové učebnice. Využita však nebyla. Přemíra gramatiky zůstala, jen se trochu snížila jazyková dotace pro český jazyk. „Následkem toho byly některé ročníky (zejména 5. a 7.) jazykovým učivem předimenzovány,“ konstatuje Milan Polák.

Z toho plyne, že dnešní učitelé se český jazyk sami učili víc teorií a rozbory větnými než praxí. I to je zřejmě důvod, proč se nepodařilo věci změnit ani s rozvolněním osnov v posledních desetiletích. Pravda, ozvaly se hlasy, které křičely: Takhle ne! Nejhlasitěji to zřejmě říkal, a stále říká, absolvent oboru čeština-angličtina Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ondřej Hausenblas, jenž už v roce 1992 vydal knížku s titulem Vrátíme smysl hodinám češtiny?. Dnes působí na Pedagogické fakultě UK a tvrdí: „Jazyk není žába, kterou pozorujete v teráriu, ale kus naší duše, který není určen k pozorování, ale k používání. Škola je tu od toho, aby to bylo používání kultivované.“

Na otázku, kdo by měl věci měnit, když ne lidé jako on, který teď už léta učí na Pedagogické fakultě UK, pak odpovídá, že dělá, co může, ale hlavně, na fakultě učí nikoliv jazyk jako takový, ale literární výchovu. Popravdě řečeno, i tady bychom našli věci, které děti od literatury spíš odrazují, než že by je k ní přitahovaly. Otázky, které žádají, aby žák do čtenářského deníku popsal umělecké prostředky, jež autor použil pro vykreslení toho či onoho, nebo aby vyjmenoval fantaskní prvky vyprávění, představují pro mnoho jedenácti- či dvanáctiletých dětí těžko srozumitelný úkol.

Ondřej Hausenblas souhlasí. Podle jeho slov by tu čtenářské deníky měly být spíš pro děti než pro učitele. Žáci by v nich měli zaznamenávat, případně komentovat to, co při čtení prožívají, nebo co zajímavého se dozvěděli.

Učí, jak se učili sami
Vraťme se ale k těm věčným rozborům větným. Co tomu říkají ti nejpovolanější? Petr Koubek z oddělení pro analýzy a koncepce vzdělávacích programů Národního ústavu pro vzdělávání nám napsal: „Algoritmizovaného učení, tzv. větných, morfologických a slovotvorných rozborů, je v české škole tolik, protože převažují v počáteční profesní přípravě učitelů na katedrách, ve struktuře oboru na vysokých školách a v typech úloh pro klauzury.“ Důvodem je podle něj i tradice, která se obráží v učebnicích, ale i v dalších učebních materiálech. „Školy jsou dneska zavaleny metodickými pomůckami a většina těch pro češtinu je zaměřena právě na rozbory,“ konstatuje při ústním rozhovoru. Písemně však jako představitel instituce, která je zodpovědná za vzdělávací programy, vydává neutrální stanovisko: „Ve škole, zejména na druhém stupni základní školy, má své místo jak pragmatický, tak analytický přístup k výuce rodného jazyka.“ Úlohy tohoto typu rozvíjejí podle jeho vyjádření pozornost a soustředěnost žáků, jakož i schopnost jazykové inteligence. „Rozvíjejí také vyšší poznávací funkce jako analogie a abstrakce.“

Co si z toho vybrat? Dělá se tolik rozborů proto, že je to tradice, nebo proto, že je to užitečné? Těžko říct. 
O mnoho víc nám neřekne ani rámcový vzdělávací program pro český jazyk, ani doporučené osnovy. Tak zvané „očekávané výstupy“ – v nich formulované – vypadají docela rozumně a na první pohled by se zdálo, že skutečně zdůrazňují komunikační stránky jazyka. Přesto se to ve školní praxi moc neobráží. a mnoho dětí se při češtině nudí, nebo i trápí. Mimochodem, v Národním ústavu pro vzdělávání, kde klíčové dokumenty vznikají, to asi tuší. Také proto chystají tak zvanou „novou didaktiku“ jazyka a literatury.

Další troška do mlýna
„Od října máme připravené roční kurzy pro krajské didaktiky a budoucí mentory pro češtináře z řad zkušených, ale učících se učitelů. Snad touto troškou do mlýna přispějeme k tomu, aby výuka rodného jazyka a řeči přestala být pro mladé puberťáky k nepřežití!“ říká Petr Koubek.

Důvod k optimismu to ale není. Takových školení už totiž bylo… Jediné, co lze doporučit, je angažovanost rodičů. Aby se trochu zajímali, co a jak se děti ve škole učí a jestli je to aspoň trochu baví. A třeba se i domáhali jiného přístupu. Důležité může být i to, z čeho se děti učí. Třeba Ondřej Hausenblas říká, že má docela rád učebnice nakladatelství Alter, za poměrně dobré považuje ty od Frause, ale nakladatelství SPN (vzniklé z bývalého Státního pedagogického nakladatelství) považuje za udržovatele ne právě nejšťastnějších tradic.

Jo, ta shora uvedená úloha pochází z pracovního sešitu k učebnici Český jazyk pro 6. třídu. Vydavatel: SNP. 

— 

Co se očekává od žáka 2. stupně základní školy 

– Spisovně vyslovuje česká a běžně užívaná cizí slova * Dorozumívá se kultivovaně, výstižně, jazykovými prostředky vhodnými pro danou komunikační situaci * Odlišuje spisovný a nespisovný projev * Uceleně reprodukuje přečtený text, jednoduše popisuje strukturu a jazyk literárního díla a vlastními slovy interpretuje smysl díla * Rozpoznává základní rysy výrazného individuálního stylu autora * Rozlišuje základní literární druhy a žánry, porovná je i jejich funkci, uvede jejich výrazné znaky * Využívá základy studijního čtení – vyhledá klíčová slova, formuluje hlavní myšlenky textu, vytvoří otázky a stručné poznámky, výpisky nebo výtah z přečteného textu * Odlišuje ve čteném nebo slyšeném textu fakta od názorů * Rozpoznává manipulativní komunikaci v masmédiích a zaujímá k ní kritický postoj * Rozlišuje významové vztahy gramatických jednotek ve větě a v souvětí * V písemném projevu zvládá pravopis lexikální, slovotvorný, morfologický i syntaktický ve větě jednoduché i souvětí * Samostatně pracuje s Pravidly českého pravopisu, se Slovníkem spisovné češtiny a s dalšími slovníky a příručkami * Tvoří vlastní literární text podle svých schopností a na základě osvojených znalostí základů literární teorie * V mluveném projevu vhodně užívá verbálních i nonverbálních prostředků řeči * Zapojuje se do diskuse, řídí ji a využívá zásad komunikace a pravidel dialogu