Luděk Pfeifer: Současní absolventi mají ambice, chybí jim sociální dovednosti

Seriál: Jak vidí čeští podnikatelé – inovátoři současnost, rozvoj a budoucnost vzdělávání. Přinášíme vám první ze série rozhovorů, které se EDUin rozhodl pořídit z následujících důvodů: o budoucnosti této společnosti a budoucnosti vzdělávání se vedou velmi ostré spory. Některé témata, jako je důležitost předškolního vzdělávání, míra testování, maturita, podíl technicky, společenskovědně či humanitně zaměřených středoškoláků a vysokoškoláků či míra zaměření škol na znalosti či tzv. soft skills, jsou předmětem neustálých kontroverzí a někdy se zdá být naprosto nemožné najít shodu. Neexistuje přitom žádné „pevné dno“, od něhož by bylo možné se odrazit, neboť mluvíme –li o vzdělávání, mluvíme o prognózách na dlouhá desetiletí. Nemůžeme spoléhat na historickou zkušenost, neboť společnost se, zejména vlivem technologií, závratnou rychlostí mění.  V takové situaci nelze dělat víc, než s co možná největší přesností odhadnout vývoj. Jako nejpovolanější se nám jeví ti, kdo už prokázali, že vývoj odhadnout dokázali: podnikatelé, kteří stavějí na inovacích. Nejsou pochopitelně jedinou skupinou lidí, kteří mohou na dané téma mluvit a rozhodně ani oni nejsou neomylní, zvláště na poli, kde nejsou doma. Rádi bychom ale ze série derivovali názory, které mají společné a zabývali se i tím, v čem se jejich pohledy rozcházejí. Budeme vám tedy nabízet nejprve jednotlivé rozhovory a následně i souhrnnou analýzu tohoto kvalitativního průzkumu.

Luděk Pfeifer, zdroj: Aktualne.cz

Luděk Pfeifer je spoluzakladatelem konzultantské společnosti M. C. Triton. Společnost poskytuje poradenský servis podnikatelům a manažerům ve věcech týkajících se řízení firem. Klientele poskytuje také vzdělávací služby, head hunting (vyhledávání lidí na manažerské pozice) a tzv. interim management (dočasné řízení), tedy poskytnutí manažerů na dobu určitou. Společnost vznikla v roce 1990. Na svých webových stránkách uvádí, že je „lídrem lokálního trhu“ a mezi oceněními zmiňuje následující: umístění na žebříčku „100 obdivovaných firem ČR“ v letech  2012, 2013 a 2014 (dle CZECH TOP 100), ČEKIA Stability Award, Dynamická firma roku 2012, 1. místo v soutěži Firma roku hlavního města Prahy a 3. místo v soutěži Firma roku ČR atd. Rozhovor byl pořízen 13. 3. 2015.

„Za prvé bych se snažil nastavit vztahy s klíčovými stakeholdery, což je v případě školy mimo jiné zřizovatel. Chtěl bych, aby se mnou byl zřizovatel názorově kompatibilní, věděl co, jak a proč udělám. Museli bychom zároveň sdílet hodnoty a směrování školy. Řešil bych i to, jak budou škola a vedení hodnoceny. Pak bych se ve škole zaměřil na pět až šest klíčových hráčů, se kterými bychom představovali naši vizi studentům, rodičům, zaměstnavatelům v regionu, spolupracujícím organizacím.“

„V globální ekonomice Čína přebírá vedoucí roli USA, lokálně přebírají iniciativu malé a střední firmy, těžkopádné nadnárodní korporace ztrácejí dech. Nejsou peníze na sociální smír a roste rasová i náboženská nesnášenlivost. Sektor služeb se začíná díky technologiím vylidňovat a sektor budoucnosti se dnes nerýsuje. Perspektivu mají projekty spolupráce soukromého, veřejného a neziskového sektoru. Vizí školství by mělo být připravit své absolventy pro takové nové paradigma – především na to, aby unesli odpovědnost sami za sebe a svou budoucnost.“

„Podle modelu balanced scorecard  (tedy vyvážené pozornosti obchodu, financím, procesům a zdrojům znalostí) musíme hledět na dnešní školu komplexně. Z hlediska „obchodu“ jsou produktem českého školství absolventi s vysokou hladinou znalostí, ale chybí jim tvořivost. Školství nevede děti k poznání sebe samých,  vědomí svého talentu a schopnosti své silné stránky zúročit. Klade spíše důraz na sumativní hodnocení – dotáhni to z trojky na dvojku – ale nikoliv soustřeď se na to, v čem jsi nejlepší.“

„Absolventi jsou na první pohled ambiciózní a sebevědomí, signalizují velké přesvědčení o své tržní hodnotě. Když je ale vystavíte tlaku, tak se sebedůvěra drolí. My do prvního zaměstnání přicházeli s velkým respektem, vědomím nutnosti na vše si vydělat, ke zkušenostem a kariérnímu růstu se propracovat. Sleduji, že mladí lidé jsou velcí individualisté a nevnímají se v sociálním kontextu.“

„Jako poradenská firma jsme prošli od nabídky informací přes předávání znalostí a rozvoj dovedností k partnerskému sdílení potřeb klienta a společné práci na jejich uspokojení. Důležitá je i schopnost rychle reagovat. (…) Naši zaměstnanci mají proto „vícerozměrové“ vzdělání. (…) V poradenství podstata spolupráce směruje ke sdílení cílů. Už to nebude jen společná práce na projektech, ale např. joint venture, tedy společné podnikání, ve kterém se „poradce“ a klient dělí o efekt sdíleného rizika. (…) Školství by tak mělo podporovat u dětí iniciativu, samostatnost, odpovědnost – schopnost vyrovnat se s úspěchem stejně jako prohrou.“

Jste ministr školství a máte kouzelný proutek – jaké první 3 kroky uděláte?

Lidé působící ve školství jsou nejsetrvačnější a nejkonzervativnější v pojetí prostředí, pro které děti vychovávají. Jsou zakotveni v paradigmatu „před krizí“. Společenské paradigma se ale od roku 2008 dramaticky mění. Jeho budoucí podobu dnes můžeme jen odhadovat. Tak, jako se těžiště pracovní síly přesouvalo ze zemědělství do průmyslu a odtud do služeb, dochází teď i k vylidňování sektoru služeb. Je to díky technologiím. „Sektor budoucnosti“ se ale nerýsuje a na trhu práce se tak ocitá velké množství volné pracovní síly. Příležitosti pro její profesní uplatnění se objevují ve spolupráci mezi komerčním, veřejným a neziskovým sektorem. Takové projekty mohou absorbovat spoustu uvolněných lidí ze služeb – za podmínky realistické a pragmatické produkované hodnoty. Prosperita a konkurenceschopnost společnosti nebude myslitelná bez reformy veřejného sektoru, tedy reformy zdravotní, školské, daňové a penzijní.  Pokud bych se – s vědomím tohoto kontextu – měl inspirovat podnikatelským myšlením, tak bych jako ministr školství nejdříve profiloval tři fenomény:

• a)      Produkt, který školství trhu nabízí. To by mělo být vzdělání rozvíjející dovednost přežít a uspět v budoucím nejistém paradigmatu. Vzdělání, které ale zároveň posiluje etické a morální postoje a hodnoty.
• b)      Konkurenční výhodu školství na trhu práce – vzhledem ke struktuře pedagogických sborů bych se zaměřil na zvýšení zaměstnavatelské atraktivity práce ve školství pro muže, mladé lidi, lidi s chutí kombinovat práci v praxi s pedagogickým působením.
• c)       Vnitřní efektivitu organizací ve školství a zajištění vícezdrojového systému financování školství.

Místo šéfování firmy nově šéfujete školu. Jaké první 3 kroky byste udělal/a?

Za prvé bych se snažil nastavit vztahy s klíčovými stakeholdery, což je v případě školy mimo jiné zřizovatel. Chtěl bych, aby se mnou byl zřizovatel názorově kompatibilní, věděl co, jak a proč udělám. Museli bychom zároveň sdílet hodnoty a směrování školy. Řešil bych i to, jak budou škola a vedení hodnoceny. Pak bych se ve škole zaměřil na pět až šest klíčových hráčů mezi učiteli či aktivními rodiči, s kterými bychom představovali vizi školy studentům, rodičům, zaměstnavatelům v regionu, spolupracujícím organizacím. Cílem by tak bylo najít pro školu partnery. Pak bych se pustil do prosazení společného projektu změny školy – to znamená stanovení klíčových oblastí změn, cílů v nich, strategických aktivit a rozpočtu takové změny.

Jaká by podle vás měla být vize vzdělávání v ČR? Jaké priority by měla taková vize určovat ve vztahu k tomu, co od vzdělávání jako společnost očekáváme?

V roce 2008 a následujících letech se světem prohnala událost, kterou nazýváme krizí. Je to ale spíše doba, kdy se začalo drolit společenské, politické a byznysové paradigma, které se zrodilo po velké hospodářské krizi ve 30. letech. V něm byly USA určujícím ekonomickým a společenským fenoménem, v hospodářství hrály prim silné nadnárodní korporace.  Když přišla „krize“, začal systém mobilizovat vše, co mohl. Na makroekonomické úrovni zvyšovat schodky státních rozpočtů a snižovat úroky centrálních bank. Na mikroekonomické úrovni centralizovat korporátní řízení, snižovat náklady, omezovat pravomoci lokálních afilací. Dnes jsme narazili na limit takových opatření a staré paradigma se loučí:  V globálním měřítku Čína přebírá vedoucí roli USA, lokálně přebírají klíčovou iniciativu pružné malé a střední firmy na úkor korporací ztrácejících dech. Vládám docházejí peníze na sociální smír, roste rasová i náboženská nesnášenlivost. Technologie vylidňují sektor služeb a na trhu práce se objevuje velké množství volné pracovní síly. Americké a evropské vládnoucí „elity“ nemají schopnost čelit opravdovým hrozbám naší civilizaci a zabývají se margináliemi  a ptákovinami. Vizí školství by mělo být připravit absolventy pro život v novém, rodícím se společenském paradigmatu.

Neustále se mluví o posilování konkurenceschopnosti. Jaké místo mezi prioritami vzdělávání v ČR má tento aspekt v porovnání s ostatními?

Souhlasím s doporučením Světového ekonomického fóra koncentrovat se na čtyři priority: Rozvoj podnikatelského prostředí, spolupráci soukromého a veřejného sektoru, reformu veřejného sektoru (zdravotní, školskou, daňovou, penzijní) a podporu vzdělávání a inovací. Vzdělávání se prolíná takřka všemi těmito prioritami.

Jak vy osobně si myslíte, že škola může k posílení konkurenceschopnosti přispět? Čím by podle vás měl středoškolský absolvent disponovat?

Škola může pomoci člověku připravit se na profesní uplatnění i osobní život v budoucnosti, o které toho mnoho nevíme. Škola by tak měla být prostředím, v kterém si osvojíme návyky důležité pro sebeuplatnění, i prostředím rozvíjejícím morální a etické postoje.

Co by se podle vás měly děti ve škole učit? Kde si myslíte, že by škola měla ubrat či přidat? Měla by se zaměřit na tradiční předání akademických znalostí, nebo spíše na tzv. soft skills či různé typy funkčních gramotností (finanční, mediální apod.)?

Aby děti uspěly v nových podmínkách, nemohou replikovat zažité vzorce, musejí být schopny adaptovat se. Školy všech stupňů by měly rozvíjet tři klíčové schopnosti: myslet, učit se a tvořit. K tomu ale potřebují jako základ i „tradiční školní znalosti“.

Co je na dnešní škole dobrého a co hodnotíte negativně? A jak je možné případné nedostatky odstranit či je kompenzovat?

Podle modelu balanced scorecard, tedy vyvážené pozornosti obchodní, finanční, procesní a znalostní stránce jakékoliv organizace, je dobré hledět i na školu komplexně. Z hlediska „obchodu“ je produktem českého školství absolvent s vysokou hladinou znalostí, ale malou schopností je tvořivě a efektivně uplatňovat. Školství nevede děti k poznání sebe samých, k vědomí svých talentů a předností a schopností efektivně je zúročit. Důraz je kladen spíše na sumativní hodnocení – dotáhni to z trojky na dvojku – ale nikoliv soustřeď se na to, v čem jsi nejlepší. Škola by měla dětem pomoci nalézt jejich talent, naučit je rozvíjet a uplatňovat ho.

Z pohledu finančního je školství podkapitalizovaným sektorem. Hodnotím-li školství z hlediska procesů, není uspokojující, jak jsou nastaveny parametry kvality při hodnocení učitelů a škol. Na místo efektivní decentralizace je systém centralizovaný, školy se zaměřují především na plnění direktiv shora.

Z pohledu lidských zdrojů je školství velmi rozporuplným a nevyváženým oborem. Na jednu stranu v něm stále nacházíme zapálené a aktivní učitele, na druhou stranu nemálo rezignovaných a vystresovaných rutinérů. Profese učitele je i veřejností vnímána selektivně. Respektu se těší „profesoři“, terčem vtipů jsou „učitelky“.  Nevyvážená je i genderová skladba pedagogických sborů.

Pokud jste v pracovním kontaktu s absolventy, co na nich nejvíce oceňujete a kde naopak selhávají? V čem si myslíte, že jsou – z hlediska pracovního uplatnění – lepší a v čem horší než vaše generace? Zkuste prosím zároveň přihlédnout ke společenským změnám, jež proběhly, a vzít v potaz, do jakého světa současní absolventi vstupují.

Vysokoškolští absolventi jsou velmi dobře vybavení znalostmi, multikulturní zkušeností, většina z nich má zkušenost ze zahraničí, spousta z nich už pracovala ve firmách. My jsme především studovali, málokdo pracoval, a když, tak na brigádě kvůli penězům, nikoliv z potřeby poznat něco nového, ověřit akademické znalosti praxí, získat reference.

Absolventi jsou na první pohled ambiciózní a sebevědomí, signalizují velké přesvědčení o své tržní hodnotě. Když je ale vystavíte tlaku, tak se jejich sebedůvěra rychle drolí. My jsme do prvního zaměstnání přicházeli s velkým respektem, vědomím nutnosti si na vše vydělat, ke zkušenostem a kariérnímu růstu se propracovat.

Sleduji, že mladí lidé jsou velcí individualisté a nevnímají se v sociálním kontextu. Jejich pojetí společnosti je často velmi virtuální, rádi se stýkají s lidmi svých zájmů a vzdělání. My jsme museli na vojnu, přicházeli jsme více do styku s lidmi jiného ražení, postojů, zkušeností a zájmů. Současní absolventi nemají dobré sociální dovednosti, mají problémy s reálným životem.

Podle výsledků dlouhodobého výzkumu Erica Hanusheka, stanfordského vědce, je učitel rozhodujícím činitelem ve vzdělávání. Žádný další faktor, mimo individuální dispozice dítěte, nemá na výsledky vzdělávání takový vliv. Jaké vlastnosti a dovednosti obecně by měl učitel mít?

Učitel by měl být osobností s prokazatelnými výsledky. Musí mít za sebou vzlety, pády, úspěchy i nezdary, musí mít i zkušenost mimo školu. Když chci být byznys konzultantem, musím mít zkušenost s byznysem.

Učitelský sbor stárne a mladým lidem se učit nechce. Zároveň si podle mezinárodního srovnávacího výzkumu OECD 80 % rodičů v ČR nepřeje, abych jejich dítě bylo učitelem. Problémem ale nejsou mzdy (v regionech průměrná nástupní mzda učitele výrazně převyšuje mzdy v ostatních profesích). Co byste doporučoval pro to, aby se zvýšil zájem mladých lidí o pedagogickou činnost?

Většina lidí chce prožít zajímavý život. Školství ale působí zatuchle, na zážitky se jeví chudě.  Promítá se to i do našeho jazyka, například v poznámkách být učitelkou je diagnóza, nebo kdo neumí, tak učí. Být dobrým učitelem ale znamená být neformálním leaderem, je to pro mladé lidi příležitost získávat i předávat zkušenosti. Dostat více zajímavých lidí do pedagogické praxe vyžaduje splnění tří předpokladů: změnit pohled veřejnosti na profesi učitele, otevřít systém možnostem kombinovat pedagogickou práci s působením v jiné praxi, změnit nároky na výkon pozice ředitele školy. Jejich kompetentnost považuju za rozhodující faktor.

Jak byste formuloval kvalitu ve vzdělávání? Podle čeho by měli být učitelé a školy odměňovány? A myslíte si, že při lepší úrovni odměňování bude zároveň i vyšší zájem mladých o práci ve školách? Způsobí to změnu k lepšímu?

Kvalita vzdělávání se projeví v úspěšnosti uplatnění absolventů ve vzdělávání vyšším nebo na trhu práce. Hodnocení vzdělávání se nejběžněji hodnotí čtyřmi měřítky: spokojeností studentů/rodičů, kvalitou nabytých znalostí, mírou schopnosti uplatnit tyto znalosti a ve finále pak tím, jak úspěšně se absolvent uplatní v praxi. Na tato kritéria lze poměrně snadno navázat pohyblivé složky odměn. Funkčnější odměňování je jistě stimulujícím prvkem. Minimálně stejnou roli ale hraje celkový charakter prostředí, které ve škole panuje, a už zmíněná kvalita osobnosti ředitele školy.

Kariérním snem mnoha českých studentů je pracovat pro silnou mezinárodní společnost, málo kdo z nich ale uvádí, že by chtěl sám podnikat. Čím si vysvětlujete, že Češi chtějí spíš pro někoho pracovat, než aby realizovali vlastní vize a nápady? Co by se mělo změnit, aby se více lidí v rané dospělosti pokoušelo o realizaci vlastních podnikatelských nápadů? A může v tomto nějak pomoci škola?

Názory studentů se překrývají s dvěma patry Maslowovy pyramidy potřeb. Jednou je potřeba jistoty, druhou prestiže. Mladí lidé touží pracovat ve velkých firmách, protože jejich tržní podíl zvyšuje šanci na jistotu zaměstnání. S tím souvisí i prestiž –  představa, že záře brandu firmy dopadne i na pracovníka. O podílu populace mířícím k podnikání si nedělejme iluze: schopnost s úspěchem podnikat má jen 5% lidí. Přesto lze ale zájem o podnikání nebo práci živnostníka zvýšit:  Poskytnutím většího mediálního prostoru pozitivním a motivujícím podnikatelským příběhům. Více představovat podnikání jako slušné řemeslo. Dnes se v médiích slovo „podnikatel“ většinou objevuje ve spojení „uprchlý, trestaný, takzvaný…“. Společnost také musí změnit svůj postoj k úspěchu, u podnikatelů se často podprahově zpochybňuje legitimita vydělaných peněz.

Mozky jsou pravděpodobně nejcennější “surovinou” ČR. Jejich rozvoj je investicí do budoucnosti. Myslíte si, že dělá český vzdělávací systém maximum pro nabídnutí co nejkvalitnějšího vzdělání všem? Kde jsou rezervy?

Současná škola je zatížená uniformovaností, šedí, nerozlišujícím přístupem ke studentům. Je menšinovým jevem, aby škola zjišťovala, na co má dítě vlohy. U učitelů postrádám individuální přístup a vědomí služby.

V průmyslu chybí 100 tisíc pracovních sil, zároveň na úřadech práce je několikanásobek lidí. Zároveň absolventi technických oborů vykazují podstatně vyšší nezaměstnanost než gymnazisté. Jak byste tenhle problém řešil?

Gymnazisté jsou více flexibilní z podstaty svého vzdělání. Do školy už vstupují s tím, že před nimi je široký vějíř možností, jako studium práva, medicíny, architektury… Kdežto profilovaný student je méně připraven na proměnlivost trhu práce. Řešením může být multioborovost v technických školách. Chce to dvouúrovňovost technického vzdělávání.

Jaké nové profese se objevily ve vašem oboru, jaké zmizely? Co očekáváte za změny v horizontu 10 let? Jak by na ně mělo vzdělávání reagovat?

Dříve byl konzultant lépe informován než klient, to se příchodem internetu změnilo. Konzultant pak pomáhal klientovi dávat informace do souvislostí, rychleji a efektivněji je aplikovat. Jako poradenská firma jsme přešli od znalostí k aplikačním dovednostem a rychlosti a efektivitě takové aplikace. V naší práci je tak důležitý holistický pohled na věc. Konzultant není  úzce specializovaný expert – naopak: vítaná je schopnost hledět na problém z více perspektiv a jejich souvislostí – například z pohledu financí, práva, firemní kultury. Naši zaměstnanci mají proto vícerozměrné vzdělání.

V poradenství podstata spolupráce s klientem směruje k co nejtěsnějšímu sdílení ambic a cílů. Už to není jen společná práce na projektech, ale i join venture, tedy společné podnikání, ve kterém se „poradce“ a klient dělí o efekt sdíleného rizika.

V každé profesi se víc musí přemýšlet o její reálné hodnotě, o tom, kdo a proč zaplatí za výsledky práce. Schopnost sdílet riziko, snést úspěch i neúspěch, trvale rozvíjet svou hodnotu na trhu práce, je předpokladem zaměstnatelnosti. Školství proto musí podporovat u dětí iniciativu a dovednost nést za sebe odpovědnost.

—-

Luděk Pfeifer se narodil v roce 1964, vystudoval Stavební fakultu ČVUT. V roce 1990 spoluzaložil poradenskou společnost M.C.TRITON, která je jednou z nejvýznamnějších konzultantských firem na trhu. V roce 2008 získala společnost M.C.TRITON 3. místo v celostátní soutěži Firma roku  – cena Hospodářských novin.