Máme moc vysokoškoláků? Nesmyslná otázka!

Vysokoškoláků je prostě moc. Proto jsou tak nevzdělaní.Tohle téma se opakuje v blozích, diskusích pod nimi i v novinových komentářích v nesčetných podobách. Většina diskutujících soudí, že situace, kdy víc než polovina populačního ročníku odchází na vysoké školy, jen devastuje jejich úroveň a vysokoškolský diplom bude za chvíli cár papíru, který nic neznamená. Dovolil bych si s tím nesouhlasit. Problém není ani tak v tom, kolik procent absolventů středních škol jde na vysokou, ale mnohem více v tom, do jakého systému vstupují.

Představa, že příliš mnoho lidí usilujících o vzdělání snižuje jeho úroveň, je v našich zemích hluboce zakořeněná. Diplom je u nás spíš než osvědčení o pracovních kompetencích něco jako šlechtický titul, proto jeho demokratizace vzbuzuje takové vášně. Na tohle téma vyšel před týdnem velmi dobrý článek v Lidových novinách (k nahlédnutí ZDE). Doporučuji k přečtení, je tam přece jen detailnější argumentace, než se vejde do jednoho blogu. Pár věcí z něj bych zdůraznil a jednu dodal.

Celkový počet vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci je u nás pořád poměrně nízký (14%) oproti evropskému průměru (28%). Snažíme se to v posledních letech dohnat, takže po maturitě dál studuje 57% absolventů (evropský průměr je 56% ). Je jasné, že pokud dřív odcházelo na vysoké školy tak 10 – 15% populačního ročníku, byli to v průměru talentovanější lidé. Znamená to tedy, že dnešní absolvent univerzity je mnohem horší než třeba před třiceti lety? Mnoho lidí je o tom přesvědčeno. K tomu mám dvě poznámky.

Za prvé – zdráhal bych se přechválit absolventa české univerzity ze sedmdesátých či osmdesátých let. O tom něco vím a úroveň těch škol byla vlivem politických poměrů často příšerná. To se na kvalitě absolventů nemohlo neprojevit.

Za druhé – podstatnější problém je právě ve slově univerzita. Samozřejmě, že představa, jak polovina populace absolvuje univerzitní stupeň vzdělání, vzbuzuje podezření z devalvace diplomu. Jenže to není vina studentů, že naprostá většina našich škol chce být univerzitami. Bakalářské stupně jsou tu jen naoko (viz rozhovor s Janem Sokolem v Ln), takzvanou boloňskou deklaraci uplatňujeme jen formálně, vysoké školy odmítají projít restrukturalizací, která by jim umožnila přijmout velké množství studentu a přitom je vzdělávat k jejich i společenskému prospěchu.

Problém není v počtu studentů, ale ve školách, na které přicházejí. Studovat dál po maturitě je nepochybně prospěšné všem. Studentům to zajišťuje statisticky měřitelný vyšší výdělek a společnosti kvalifikovanější a vzdělanější občany. A takoví se o sebe umí lépe postarat, víc dbají o své zdraví, lépe se starají o děti, snaží se je přimět k vyššímu vzdělání…

Jde jen o to, nabídnout jim pomaturitní studium odpovídající jejich očekáváním, nárokům a schopnostem. Od vyšší odborné školy, která nabídne profesní specializaci (třeba počítačovou grafiku), přes dvou či tříleté bakalářské stupně typu ošetřovatel, obchodní zástupce, správce sítí, tedy jasně prakticky zaměřené, až po magisterské a pak doktorandské studium, které si asi vybere a dokončí poměrně malá část studentů.

Potíž je, že dnes k magisterskému studiu směřují prakticky všichni, cestou se trápí, mnozí tam nedorazí a zklamáni jsou pak oni i jejich pedagogové, kteří vzpomínají, že to před dvaceti lety, to byli jiní studenti… Jenže to kritizují vlastně sami sebe. Ve všech koncepčních materiálech se už léta opakuje, že každá škola se musí rozhodnut, jestli bude orientovaná na praktickou výuku, bude z ní výzkumná univerzita, nebo se bude orientovat na úzkou spolupráci s výrobními firmami. Stalo se něco takového? Až na naprosté výjimky ne. Tak si nestěžujme na hloupé studenty. Ano, kvalita výuky nejspíš opravdu klesá, ale problém je jinde. A tím, že přivřeme dveře vysokých škol, ho rozhodně nevyřešíme.

Foto: www.flickr.com