Mapy učebního pokroku: učitel, rodič i dítě vědí, kudy se ve vzdělávání vydat

Přinášíme rozhovor s Martinem Drnkem ze společnosti Scio o projektu Mapy učebního pokroku, který se dostal mezi 9 finalistů Eduína 2014, ceny za inovace ve vzdělávání (ZDE). Projekt poskytuje školám nástroj, jak od sumativního hodnocení přejít k hodnocení formativnímu, jež dává dítěti i rodičům mnohem přesnější představu o stavu a cílech vzdělávání. Mapy učebního pokroku jsou trendem současného progresivního vzdělávání v rozvinutých systémech. Do projektu se zapojily stovky škol.

 „Hodnotit tě může učitel, spolužák, nebo se můžeš ohodnotit i ty sám. Aby to vše bylo možné, pracuje se s kriteriálním hodnocením v podobě rubrik. Právě tím, že si hodnocení např. nejdříve uděláš sám, a pak se o něm bavíš s učitelem, vytváříš prostředí pro ono formativní hodnocení,“ říká Martin Drnek, koordinátor Map učebního pokroku, jednoho z projektů, které uspěly v ceně Eduína 2014 vzhledem ke své inovativnosti. „Co se dozvíš z toho, když ti teď třeba řeknu, že z kladení otázek ti dávám za tři. Pomůže ti to položit lepší otázku?,“ poukazuje Martin na nedostatky současného hodnocení ve školách, které se mapy snaží zlepšit.  

Mapy učebního pokroku. Co to vlastně je? Nějaký nový trend v kartografii? Co mapují a jakým způsobem?

Vlastně máš pravdu! MUPinka, jak mapám my ve Scio říkáme, je vlastně kartografický nástroj ve vzdělávání. Mnozí si dnes zvykli hledat cestu na dovolenou nebo za přáteli na serverech jako jsou mapy.cz, nebo na mapách od Googlu. Mapy na Googlu umí pomocí GPS najít tvou pozici a naplánovat trasu. To vlastně umí MUPinka také. Najdeme tvou pozici například v matematice a ukážeme ti, kudy se máš vydat, chceš-li být třeba profík v práci s grafy. Po cestě s námi pak jdeš přes různá rozcestí, kde zjistíš, zda jsi už splnil vše potřebné a poradíme ti, co si nandat do batohu, pokud chceš jít dál.

Mohl bys prosím uvést nějaký konkrétní případ, jak takové mapování vypadá v praxi? Co se z map učebního pokroku dozví učitel, žák, rodič?

V MUPince máme tři základní nástroje, které nám pomáhají poznat, kde jsi. Které nám slouží jako takové GPS. Jsou to testy, aktivity a projekty. U testu asi není třeba něco vysvětlovat. Uděláš si krátký test a ten ti pomůže hlavně v takové první orientaci. Obrazně ti řekne, v jakém jsi např. městě. Pokud chceš vědět, v jaké stojíš ulici, je už vhodné použít např. aktivitu. Tu dělají žáci s učiteli nejčastěji ve škole, při aktivitě žák plní úkoly a dle míry jejich splnění mu pak řekneme, kde přesně stojí. Dostane např. informaci, že v mluveném projevu už nemá problém např. přednést krátkou básničku, ale ještě je třeba zamakat na plynulosti a srozumitelnosti. Asi nedůležitější je zde však onen proces vyhodnocení aktivity, jak vlastně onen GPS systém funguje. Hodnotit tě může učitel, spolužák, nebo se můžeš ohodnotit i ty sám. Aby to  vše bylo možné, pracuje se s kriteriálním hodnocením v podobě rubrik. Právě tím, že si hodnocení např. nejdříve uděláš sám, a pak se o něm bavíš s učitelem, vytváříš prostředí pro ono formativní hodnocení. Asi nejdůležitější je zde právě to, že MUPinka vytváří příležitost, strukturované prostředí, kdy se učitel s žákem baví o jeho výkonech. Samotné zaznamenání do digitální aplikace je už taková ta třešinka na dortu.

Proč máte dojem, že je nutné vytvářet mapy učebního pokroku? Vždyť máme přece ve školách jednoduchou a přehlednou škálu 1 až 5, která je tak srozumitelná a pochopitelná i pro děti v 1. třídě. Tak proč to komplikovat nějakými mapami?

A co se dozvíš z toho, když ti teď třeba řeknu, že z kladení otázek ti dávám za tři. Pomůže ti to položit lepší otázku? Spíše by ti pomohlo, kdybych ti řekl, že tvé otázky se dobře obsahově drží tématu, ale jsou moc dlouhé a máš otázky v otázkách. Taková zpětná vazba ti pomůže. Je to informace, která tě může navést k dalšímu zlepšení. Stejné je to i ve škole. Trojka, dvojka, pětka… Slouží to pouze jako základní informace, zda učivo zvládám dobře či se vezu někde na chvostu cyklistického pelotonu. Nic to neříká o učivu, obsahu samotném. V Česku už se několik let hovoří o formativním hodnocení. Tedy hodnocení konkrétním, pravidelném a motivujícím. MUPinka se snaží učitelům a žákům v tomto pomoci.

Nicméně máš pravdu v tom, že pro někoho, kdo se s podobným způsobem hodnocení nesetkal, to může být zpočátku hůře srozumitelné. Rodiče často požadují známky, protože jim rozumí. Je to pro ně rychlá instantní informace. Jenže sami jsou asi raději, když je šéf za jejich práci hodnotí konkrétně a motivačně. Měli bychom jako rodiče dětem umožnit totéž i za cenu našeho případného nepohodlí.

Formativní hodnocení, které s sebou mapy nesou, tedy poměrně radikálně mění pohled na výuku jako takovou? Řekněme, že žijeme v ideálním světě, kde se ve školách hodnotí pouze formativně. Co to se školou udělá?

No zhoršit to už asi nejde (smích). Teď vážně. Učitelé svou práci nyní dělají s velkým nasazením a hodnocením se velice seriózně zabývají. Asi jsem nepotkal takového, pro kterého by to nebylo téma k zajímavé diskuzi. Většina z nich se snaží i hodnotit formativně. Zejména na prvních stupních je situace mnohem lepší, než se obecně říká. Pracuje se např. se slovním hodnocením a žákovskými portfolii. MUPinka je přesně toto. Slovní hodnocení a portfolia v digitálním kabátě doplněná o rubriky, testy, sebehodnocení apod. Nejde tedy o nějakou revoluci, je to evoluce. Mnohé je známé, jen je to nyní pro učitele poměrně hodně časově náročné. MUPinka je hlavně služba, která má učitelům jejich práci zjednodušit. Našimi mapami např. strukturujeme slovní hodnocení a zasazujeme ho do kontextu. Řešíme tak častý problém slovního hodnocení na školách, kdy rodiče rozumí, co jim učitel píše, ale nemají srovnání, nevidí kontext a paletu možností. Tím, že je zde slovní hodnocení zasazené do mapy, kde jednotlivé složky na sebe navazují, získává rodič kontext a vidí onu cestu.

Jaká jste zažili při tvorbě map dobrodružství? Předpokládám, že projekt procházel nějakou pilotní fází a že se s ním tedy v průběhu jeho zrodu setkali skuteční učitelé z masa a kostí. Na jaké problémy naráželi? Co viděli jako největší překážky? A jak jste je překonali?

No, pro mě byla MUPinka vlastně jedno velké dobrodružství. Setkal jsem se s desítkami a desítkami neuvěřitelně zajímavých lidí. Učitelů, odborníků, rodičů i dětí. Několikrát jsme na našich cestách zabloudili – a to myslím obrazně i doslova. Při pilotáži byla hlavní překážkou dočasná neúplnost systému. S učiteli jsme tedy pilotovali jednotlivé nástroje, ale ještě jsme jim v úvodu nemohli dát např. aplikaci a systém jako celek. Bylo pro ně tedy v počátku obtížné porozumět, proč a co kdy dělají. Podobné problémy postupně odpadávaly s tím, jak se systém stával ucelenější. V některých předmětových oblastech jsme naráželi na problém, jak je vůbec uchopit. Např. v matematice jsme dlouho řešili rozpor mezi obecným konceptem gramotnosti a tím, jak se učí matematika na škole. Zde jsme museli učinit jistý kompromis oproti ideálu, jinak by MUPinka nesloužila dobře reálné výuce ve školách.

Nyní jsou mapy „v terénu“. Kolik škol a učitelů s nimi aktivně koketuje? A o jaké školy se vlastně jedná?

Jsou to už stovky škol, které se o projekt zajímají a zkouší ho. Zde se pochopitelně nedá generalizovat. Některé do toho jdou naplno, jiné např. testují v několika třídách. Někde mají ambici MUPinkou zcela nahradit současný model hodnocení, jinde bude MUP jen doplněk a pojedou v duálním systému. My ani nemáme jednotný recept, jak na to, pouze doporučení. Školy v MUPince jsou natolik různorodé – malé, velké, hodně pokrokové i tradiční – že ani jeden konkrétní recept neexistuje.

Mapy implicitně předpokládají, že zapojení rodičů bude větší, jelikož hodnocení, které umožňují, není vyjádřeno jedním prostým číslem. Máte už nějakou zkušenost s tím, jak to reálně na školách funguje? Jsou skutečně rodiče více vtaženi do vzdělávání svých dětí?

Musím se přiznat, že ohlasů přímo od rodičů mnoho nemáme. Rozhodnutí používat MUPinku je pro školu velký krok a podobné věci je potřeba rodičům vysvětlovat. Víme, že v některých školách tomu věnují velkou pozornost a snaží se vše vysvětlit. Na nás se spíše obrací rodiče, kteří se ptají, kde MUPinčí školy jsou, že tam chtějí poslat své děti. Bohužel jim tuto informaci předat zatím nemůžeme. Nemáme zatím svolení od škol podobný seznam zveřejnit. Nicméně školy se tím často nebojí pochlubit, takže najít je lze.

A co děti? Baví je být hodnoceny formativně, nikoliv sumativně? 

A baví děti lyžovat? Některé ano, a jiné nikoliv. Zde se dostáváme do poměrně citlivé oblasti. Každý jedinec je neustále hodnocen okolím. Děti jsou hodnocené rodiči, učiteli, spolužáky, sourozenci nebo třeba babičkami. Hodnocení je součástí našich životů, a jak asi víš, pro mnohé je to poměrně citlivé téma. Pokud pak u starších dětí, které jsou již zvyklé na nějaký způsob hodnocení, přejdeš na zcela nový, vytváříš změnu a u některých lidí je změna velký stresor. Naše zkušenost a ohlasy jsou zatím velmi pozitivní, jen je potřeba zde být vždy hodně opatrný a zejména v úvodu hodně vysvětlovat. Naštěstí však většina dětí přijímá změny mnohem jednodušeji než rodiče, ale o rodičích už jsme hovořili.

Co blízká budoucnost? Přijde upgrade na GPS systém? Nebo alespoň nějakého dalšího vývoje?

Určitě bychom chtěli pokračovat. V Austrálii, která byla naší velkou inspirací, na tom makají již 20 let a GPS systém neustále vylepšují. My máme za sebou tři roky práce, je to takový první výstřel. Sami přistupujeme k našemu výtvoru s velkou pokorou. Hodně věcí bychom dnes udělali jinak, či je upravili. Uvědomujeme si, že v systému se můžou objevit chyby. Když jsme na ně upozorněni, snažíme se je opravit. Další vývoj je hlavně otázkou dalších zdrojů. To co máme, je financováno z ESF a je zdarma, navždy. Z našeho vlastního nadšení pro mapy jsme udělali projekt druhanoha.cz, který je vlastně totéž, ale pro dovednosti. V současnosti spolupracujeme např. s lidmi z Pomáháme školám k úspěchu, kteří mají také svoje vlastní mapy učebního pokroku pro čtenářskou gramotnost. Možností je mnoho. Za mě osobně by bylo dobré se k celku za dva, tři roky vrátit a udělat jeho velkou revizi. Podobný krok by však byl hodně nákladný a já jen doufám, že úspěch projektu např. MŠMT přesvědčí o tom, že má smysl v naší práci pokračovat a navázat na ni.