Matematika není o nadání, matematiku je nutné umět vysvětlit a zpřístupnit všem

Přinášíme vám pátý ze série rozhovorů s úspěšnými podnikateli. Jedná se o hloubkové rozhovory, které mají za cíl shromáždit názory těch, kteří byli, ať už díky štěstí nebo promyšlenému rozhodnutí, úspěšní ve svém podnikatelském úsilí i v tak rychle se měnících podmínkách trhu a ve společnosti, jak je zažíváme v posledních letech.

Lumír Al Dabagh se narodil v roce 1967. Vystudoval jadernou fyziku na ČVUT a informatiku na Vysoké škole ekonomické v Praze, má však i zkušenost z bagdádské základní školy. Podnikat začal v rodinné firmě, nicméně obrat nastal v roce 2003, kdy nastoupil do průhonické slévárny a strojírny Beneš a Lát jako krizový manažer. Od té doby je i spoluvlastníkem a ve firmě Beneš a Lát má pozici CEO. Součástí firmy je výroba hraček značky Seva. Firma Beneš a Lát získala v roce 2007 prestižní Cenu Hospodářských novin Firma roku, o rok později získala i Národní cenu kvality. V roce 2008 získal Lumír Al Dabagh ocenění TOP TEN manažer roku.

Citace:

„Školné je motivační prvek, studenti si často neuvědomují celkové náklady na vzdělávání a měli by mít finanční odpovědnost.“

„Absolventi by měli disponovat schopností pídit se po příčinách a umět projektově pracovat.“

„Kvalitou je, když studenti nikdy nezapomenou na svou školu a jsou ochotní se se svou školou o svůj úspěch podělit a pošlou jí peníze.“

„Mladí učitelé by se měli doučit, nicméně i ti zkušení učitelé by se neměli přestat vzdělávat.“

„Dnešní absolventi lépe pracují v týmech, zvládají multitasking, umějí hledat informační zdroje a pracují s komplexními úlohami, které nemají řešení.“

„Dnešní absolventi nehledají dlouhodobou práci.“

Kde studují vaše děti a proč? Co na těchto školách oceňujete? Podle čeho jste vybírali?

Mám tři děti, pětileté, šestileté a sedmileté. Máme slévárnu v Poříčanech, proto jsme se rozhodli umístit děti do tamní obecní školky, kam chodí i děti našich zaměstnanců. V Poříčanech se tak naše děti vzdělávají v komunitě, není to akvárium, jsou v kontaktu s dětmi kuchařů apod. Jedno z mých děti má hendikep a myslím si, že právě malá škola je schopna lépe děti se specifickými potřebami integrovat, což ve velkých pražských školách nejde.

Nejstarší syn již chodí do školy. Máme štěstí, že bydlíme v Praze, je zde vysoká nabídka vzdělávacích zařízení a jsou zde alternativy. Jsem přesvědčený, že když dítě bude spokojené v první třídě, tak mu touha po vzdělání vydrží celý život. Záleželo nám na tom, aby škola dítě zaujala, proto jsme v Praze navštívili šest škol, chtěli jsme vidět výuku i pobavit se s budoucí učitelkou. Při výběru školy jsme zohledňovali i vzdálenost, aby od třetí třídy mohl syn jezdit do školy sám. Nakonec vyhrál PORG. Přes léto ale děti absolvovali Montessori školku a tento koncept se nám líbil. Na tento způsob výuky musí ale být i naladěni rodiče, já jsem ale více soutěživý.

Jste ministr nebo ministryně školství a máte kouzelný proutek, co uděláte?

Určitě bych se zasloužil o to, aby vysoké školy nebyly zadarmo. Neměly by být finančně náročné, například jen dva tisíce korun za semestr, navíc je řada funkčních modelů na pokrytí školného, i když všechny nejsou ideální. Ale školné je motivační prvek, studenti si často neuvědomují celkové náklady na vzdělávání a měli by mít finanční odpovědnost.

Jaká by podle vás měla být vize vzdělávání v ČR, aby ze vzdělávací politiky těžila především společnost? Čím by podle vás měl středoškolský absolvent disponovat?

Posílil bych matematiku, protože jsme na její kvalitu rezignovali. Matematiku považuji za důležitou, aby člověk pochopil veškeré logické vývody. Matematika není nadání, matematiku je nutné umět vysvětlit a zpřístupnit všem. Navíc v životě řešíme mnohem složitější problémy, proto bych se nebál, že by při kvalitní výuce děti matematiku nepochopily. Dále bych více provázal praxi a školu, měly by být povinné praxe, a to nejen na učilištích, ale i na středních školách. Firmy ale nemají na studenty čas, stát by se je proto měl snažit motivovat.

Absolventi by měli disponovat schopností pídit se po příčinách a umět projektově pracovat.

Co by se podle vás měly děti ve škole učit? Kde si myslíte, že by škola měla ubrat či přidat? Měla by se zaměřit na tradiční předání akademických znalostí, nebo spíše na tzv. soft skills či různé typy funkčních gramotností (finanční, mediální apod.)?

Škola by měla být schopna zprostředkovat zážitek z učení, důležitá je schopnost se učit. V USA mě zaujalo, že se při čtení studenti snažili zjišťovat v textu hypotézy podle délky a nadpisu a během čtení si toto ověřování užívali, měli zkrátka z výuky zážitek.

Jak byste formuloval kvalitu ve vzdělávání? Podle čeho by měli být učitelé a školy odměňováni?

Kvalitou je, když studenti nikdy nezapomenou na svou školu a jsou ochotní se se svou školou o svůj úspěch podělit a pošlou jí peníze. Úspěšnost nemusí být finanční, ale jde o vnitřní spokojenost.

U učitelů není problémem výše nástupních platů, ale jejich motivační růst. Pokud není ve školství dostatek prostředků na finanční motivaci, musí se učitelé motivovat jinak. Myslím, že by ve škole pomohlo doplňování vzdělání učitelů, v určitých periodách by jejich kariérní zařazení rostlo s jejich zvyšováním kvalifikace stejně jako u lékařů po atestaci. Mladí učitelé by se měli doučit, nicméně i ti zkušení učitelé by se neměli přestat vzdělávat.

Co je na dnešní škole dobrého a co hodnotíte negativně? A jak je možné případné nedostatky odstranit či je kompenzovat?

Velká škoda je, že ze základních školy zmizelo praktické vyučování. Tím nemyslím, že by děti měly stát celý den u ponku, ale musí být rozvíjena manuální zručnost pro život. Dítě nemusí mít za každou cenu v ruce vrtačku, ale musí vědět, jak s ní pracovat, až si bude připevňovat poličku. Problém je, že dílny jsou doménami chlapů, ale škola je doménou žen. Navíc je zde bezpečnostní riziko, které nechtějí učitelé postupovat. Děti se však při praktické činnosti dozví více o sobě a některé může manuální práce zaujmout a mohou se v ní dál rozvíjet.

Jaký je podle vás ideální učitel?

Učitel nemá jen předávat znalosti, má být průvodcem. To jsem pochopil až při studiu v USA. V českých školách jsem trávil čas psaním letáků, ale až v USA jsem si uvědomil, že je vzdělání pro mne a ne učitele. A že učitel není můj konkurent, kterého musím přechytračit. Dnes už často není učitel nejchytřejší, ale musí dítě provázet celým vzdělávacím procesem. Má jít přesně opačným směrem než mnozí rodiče, od kterých jde často slyšet: nebuď zvědavý, nebo budeš brzy starý – učitel má naopak v dětech podporovat zvědavost.

Pokud jste v pracovním kontaktu s absolventy, co na nich nejvíce oceňujete a kde naopak selhávají?

Dnešní absolventi se od nás výrazně odlišují. Lépe pracují v týmech, zvládají multitasking, umějí hledat informační zdroje a pracují s komplexními úlohami, které nemají řešení. Když pak absolventi nastoupí do firmy, tak je ne každý zaměstnavatel dokáže vytěžit. Většina firem od absolventů nic neočekává a vyžadují především tvrdé znalosti. Když jde středoškolák do práce, tak je s tímto stavem konfrontovaný.

Zajímavé je, že si již absolventi nehledají dlouhodobou práci. Když se jich při přijímacím pohovoru zeptám, na jak dlouho s námi chtějí pracovat, většinou mluví o třech letech. Starší žadatelé ale říkají, že od nás chtějí jít do důchodu. Nechci ale spekulovat o selhávání mladých lidí, to je velmi individuální.

Kariérním snem mnoha českých studentů je pracovat pro silnou mezinárodní společnost, málo kdo z nich ale uvádí, že by chtěl sám podnikat. Čím si vysvětlujete, že Češi chtějí spíš pro někoho pracovat, než aby realizovali vlastní vize a nápady? Co by se mělo změnit, aby se více lidí v rané dospělosti pokoušelo o realizaci vlastních podnikatelských nápadů? A může v tomto nějak pomoci škola?

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že až přijde příležitost, tak chci začít podnikat. Dnes rodiče žijí v turbulentní době a rodiče chtějí pro děti jistotu, protože zaměstnání je jistotou, což podnikání nenabízí. Češi jsou v tomto ohledu hobiti, nechtějí změny a chtějí mít vše jisté.

Pro podporu podnikání by pomohlo více stáží a zahraničních pobytů. Určitě by měli být mladí lidé povzbuzováni zkusit podnikat po škole. Škola by měla na podnikání více připravovat, být více projektově zaměřena, rozvíjet schopnost spolupráce a hledání hranic, které na začátku nejsou. Při takovýchto projektech se musí myslet na to, že zadání není cíl, ale cesta.

Myslíte si, že dělá český vzdělávací systém maximum pro nabídnutí co nejkvalitnějšího vzdělání všem? Kdo podle vás ze systému vypadává a jak tyto skupiny dostat zpět ke kvalitnímu vzdělání?

Nejsme na tom špatně, když srovnám situaci v Česku s arabským světem, tak zde příležitosti jednoznačně jsou. Existuje zde raná péče, podpora rodičů, škol apod. Tyhle příležitosti jsou především ve velkých městech, v menších městech těch příležitostí je podstatně méně. Líbí se mi i forma neinstitucionální pomoci jako Linka bezpečí. O možnostech jednotlivců je ale nutné začít vždy přemýšlet od konkrétního člověka. Nemůžeme očekávat, že nám někdo či stát pomůže, nejdříve musíme začít sami u sebe.

Jaké nové profese se objevily ve vašem oboru, jaké zmizely? Co očekáváte za změny v horizontu 10 let? Jak by na ně mělo vzdělávání reagovat?

Zmizel konstruktér, který kreslil na prkno a s tím i vše, jako škrábání tužek. Zmizely i průmyslové rentgeny. Objevuje se i počítačová simulace výroby odlitku, které nahradily prototypy. Konstruktéři tak přejali úlohu inženýrů či metalurgů.

Samotné slévárenství prošlo historicky velkým vývojem, je to jedno z nejstarších řemesel. Myslím, že slévárenství je na ústupu v důsledku 3D tisku, výroba bude tam, kde je spotřeba. I my samozřejmě do tisku kovu investujeme a experimentujeme s ním.