MF Dnes: Má se škola vracet do minulosti, nebo se začít měnit k obrazu světa?

Publikujeme komentář Ondřeje Šteffla, který vyšel 26. 5. v Mladé frontě Dnes pod názvem Jsme na rozcestí. Děti nesmějí cítit, že škola je jim k ničemu. Autor v něm popisuje problém současných škol, které nejsou schopny nabízet dětem to, co potřebují a co je zajímá. Navzdory tomu, že si tuto situaci už více méně zřetelně uvědomuje řada rodičů, učitelů, ředitelů i samotných dětí, chystá ministerstvo kroky, které konzervují školní prostředí v minulém století. Další komentáře Ondřeje Šteffla můžete číst na jeho blogu (ZDE).

Škola přestává stíhat, co se v životě mladých děje, a ti ji čím dál víc vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá. Je to na nich v hodinách vidět a vnímavý učitel, za kterého se při vší skromnosti považuju, to musí vidět, napsal na blogu nick MaB. Myslím, že to vystihuje pocit mnohých, ne-li většiny učitelů a také řady rodičů. Přidejme si výrok Jana Amose Komenského, podle něhož „kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení“ – a celé to vypadá, že práce školy je z velké části marná.

Otázka však zní, co s tím. Jsou dva protichůdné směry řešení. Buď se pokusíme vrátit školu tam, kde byla před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, a nějak přimějeme žáky, aby se více věnovali tomu, co se jim ve škole předkládá, anebo se dáme opačným směrem a školu nasměrujeme do světa jedenadvacátého století.

Represe na děti přestává platit  

Ondřej Šteffl

Mnozí zatím dávají přednost první možnosti, obnově školy svého mládí, jak si ji idealizovanou pamatují. Chtějí ve škole kázeň, větší přísnost, sílu autority. Chtějí utahovat šrouby, více kontrolovat, testovat, posilovat mocenské nástroje a strach ze špatných známek, selektovat, určovat pravidla, hranice, mantinely, dávat standardy.

Taková opatření fungují na děti stále méně – přestaly se bát. Ale ve výsledku striktnější metody způsobují, že se škola nemůže vyvíjet a pružně reagovat na potřeby moderní doby, a dál se uzavírá sama do sebe, odděluje se od reálného světa kolem.
 
Ale to je přesně to, co se mladým lidem a dětem ve škole zajídá. A právě tahle izolace od vnějšího světa je to, co nakonec nejvíc škodí i samotné škole. Škola tak totiž ztrácí svůj základní smysl, připravit žáky na jejich budoucí život. Ten přece budou žít ve světě, ne ve škole (tedy s výjimkou budoucích učitelů).

Beznadějně zastaralé metody
Vcelku rychle ale přibývá lidí, kteří vidí, že tudy cesta nevede. Děti to vnímají už nějakou dobu, někdy jen intuitivně, ale často i zcela uvědoměle. Rychle se zvětšuje skupina rodičů, kteří zjišťují, že běžná škola jejich děti pro život v polovině 21. století neumí připravit.
Jsou to však i mnozí učitelé, kteří si uvědomují, že přes veškerou snahu a úsilí děti prostě nezajímá to, co je podle osnov (tzv. Rámcových vzdělávacích programů) musí učit, že „škola nestíhá“ a že snaha přimět je k zájmu o školu silou nemůže vést k úspěchu.

Přibývá i ředitelů škol, kteří cítí, jak narůstá rozpor mezi tím, co by žáci chtěli a pro svůj budoucí život potřebovali, a tím, co a jak jim předkládá škola, a hledají řešení. Snaží se otevřít školu světu a svět škole, omezit to, co škola dělá jen zase pro školu, a více dělat věci z reálného světa a pro reálný svět, snaží se přiblížit školu životu žáků tak, jak jej žijí dnes a jak jej budou žít v budoucnu. Největší problém dneška však je, že stát a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydávají zmatené signály.

Směr známe, ale jdeme jinam
Na jedné straně tu už třináct let máme Bílou knihu, která ukazuje směrem k propojení školy a rychle se měnícího světa kolem, a na druhou stranu realizované nebo plánované kroky ministerstva jdou většinou opačným směrem. Co jiného jsou další a další snahy o centralizaci, věci jako státní maturity, statut učitele coby úřední osoby, jednotné přijímací zkoušky, požadavky na kvalifikaci učitelů, standardy, omezování domácího vzdělávání atd. Co mají společného se světem mimo školu? Jen dál opevňují školy v jejich ghettu, izolují je od okolního světa.

Před českou veřejností stojí zásadní rozhodnutí. Má se škola vracet zpět do minulosti? Anebo se má škola začít měnit k obrazu světa, tak aby pro děti měla smysl a probudila u nich „vřelý zájem o učení“?

Jakkoliv se zdá, že je zcela jasné, co je třeba udělat a kterým směrem se vydat, většina veřejnosti, rodičů, učitelů, politiků se tomu z nostalgie, z neznalosti, z neochoty ke změně, z pohodlnosti či ze zvyku brání. Čím déle se ale bude bránit, tím hůř pro školy a tím hůř pro vzdělání našich dětí.