MF Dnes: Nastal čas dohody o vzdělávání

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 26.10. v deníku Mladá fronta Dnes pod názvem Nastal čas dohody o vzdělávání a věnuje se chystaným změnám v oblasti školství. Autor upozorňuje na to, že zásadním krokům při změnách systému musí předcházet konsensus na záměru a cíli vzdělávací politiky, který by neměl být kontinuálně zpochybňován, jak se tomu děje u nás.

Česká politická scéna vůbec nepochopila, že vzdělávání rozhodně není místem pro malicherné tahanice. Před sérií zásadních změn je to varovné.

Ministerstvo školství chystá řadu zcela zásadních kroků, které mají změnit charakter českého vzdělávání. Jmenujme jen ty nejžádanější: od příštího roku mají začít běžné školy zcela standardně vzdělávat děti se specifickými potřebami, má se změnit financování od mateřských po střední školy, mají být zavedeny povinné přijímačky na střední školy, povinná maturita z matematiky nebo kariérní řád pro učitele.

Řada scénářů

O reálných dopadech těchto zásahů však nevíme zhola nic. Ředitel společnosti Scio Ondřej Šteffl správně a opakovaně upozorňuje na absenci jakýchkoliv analýz dopadů. Nikdo neví, co se vlastně v systému přihodí, když zavedeme povinné přijímací zkoušky, státní maturitu z matematiky nebo když od září 2016 spustíme inkluzi.

Scénářů je řada a všechny mají povahu nepotvrzených hypotéz, často zcela protichůdných. Tato bezmyšlenkovitost generuje i další zjevné poruchy. Nikdo se ani trochu nezamýšlí nad tím, že systémové změny tak podstatného charakteru nelze zavádět nárazově, ale kontinuálně a v předem pečlivě promyšlených krocích.
Best practice, tedy osvědčená praxe, pilotáž na vzorku, vyhodnocení funkčních prvků a chyb, redesign, pomalé zavádění s průběžnou kontrolou. Byznys zná nepřeberné množství nástrojů a případových studií pro zavádění a řízení systémových změn a efektivní veřejné správy je umějí využívat také. Proč to tedy český stát nezvládá?

Lekce ze Skandinávie je vcelku jasná a srozumitelná. Když se zeptáte tamních odborníků a úředníků na to, proč se jim daří podobné systémové změny zvládat, dojdete postupným obnažováním příčin k jednoznačnému závěru: díky schopnosti dohodnout se na veřejném zájmu a dlouhodobě ho prosazovat.

Diletantismus a nedůvěra

Příklad začleňování, tedy inkluze: dvacet let práce ve Finsku či Norsku je možných jen proto, že bez ohledu na orientaci hlavní politické síly dodržují shodu na vzdělávací politice, což umožňuje její dlouhodobé prosazování a rozvoj. Inkluze je posouzena a empiricky ověřena jako prospěšný společenský princip a nikdo z mocných to nezpochybňuje. Proto bylo možné ji úspěšně zavést.

A tak je to se vším. Mezi tím se zde rekrutuje velmi silná část nespokojených a stále více z nich volí opt-out ze vzdělávacího systému, čímž ho oslabují. Dokud česká politická scéna nepochopí, že vzdělávání není místem pro malicherné politicko-ideologické tahanice, bude se vzdělávací systém nadále rozpadat pod náporem diletantismu a nedůvěry.