MF Dnes: Neumíme vyučovat matematiku, říká Oldřich Botlík

Publikujeme komentář Oldřicha Botlíka, který vyšel v dnešní Mladé frontě DNES pod názvem Strach dětí z matematiky souvisí se špatnou výukou. Autor v něm vysvětluje, v čem podle něj spočívá negativní vztah českých žáků a studentů k matematice. A navrhuje kroky, které by měly vést ke změně. Týkají se vzdělávání budoucích pedagogů a otázky plošného testování. K tématu maturitních písemek z matematiky se vyjadřuje i Ondřej Šteffl na svém blogu (ZDE) a společně s Jiřím Růžičkou, ředitelem Gymnázia Jana Keplera, pro Český rozhlas (ZDE).

Se školní matematikou jsou u nás dva velké problémy: žáci ji neumějí a mají k ní špatný vztah. Víme například, že matematické vědomosti a dovednosti čtvrtiny našich patnáctiletých nedosahují úrovně nezbytné pro řešení úkolů běžného života (mezinárodní průzkum PISA). Zato nenávistí k matematice vynikají čeští žáci i ve světovém měřítku (TIMSS). Co s tím?
Cesta k nápravě vypadá jednoduše. Bude-li školní matematika srozumitelnější a nebude-li její výuka vyvolávat v dětech strach, naučí se toho víc, neboť se budou matematikou zabývat raději než dnes.

Takhle přímočaré to však bohužel není. U nás nepokládáme základní školu za instituci, která má táhnout nahoru všechny žáky. Podle Čechů by měla naopak fungovat jako síto oddělující zrno (tedy budoucí absolventy vysokých škol) od plev. Životní osudy plev nás příliš nezajímají. Selekci zařídí například matematika: „Neznáš tangens – půjdeš na učňák!“

Nejde o maturitu, ale o znalosti
Vzpomeňme si třeba na zavádění státní maturity. Diskuse se netočila kolem toho, proč maturanti masově neumějí to či ono. Tohle neznepokojovalo téměř nikoho – za skandální se však pokládalo, když i takoví žáci ve škole úspěšně odmaturovali. Dnes se mluví o tom, že ze škol budou muset odejít magistři a inženýři bez pedagogického vzdělání. Jako by za neoblíbenost matematiky u dětí mohli oni, a nikoli pedagogické fakulty a jejich absolventi.

U nás se prostě staráme raději o síta než o lidi. Péče o síta sice k ničemu nevede, ale je víc vidět a je také mnohem pohodlnější.
Česká veřejnost nakonec pochopí, že pologramotní absolventi základních škol, vyhýbající se vzdělávání, jak jen to jde, představují velký společenský problém. Ať už maturitu mají, nebo ne.

Ke změně však nedojde snadno ani rychle. Matematika umí zjednodušovat nejrůznější složité situace a pomáhá se v nich vyznat.
Česká škola ji však předkládá žákům přesně opačně: zbytečným formalismem zkomplikuje i úplné banality. Většině žáků také nikdy nedojde, jak matematické učivo souvisí s jejich životy.

Ti, kteří se takovou školou úspěšně prokoušou, na to potom bývají celý život patřičně hrdí a hledí na ostatní „nevzdělance“ spatra. A mají hlavní slovo při rozhodování, že „správná“ výuka matematiky bude i nadále vypadat stejně.

Fakulty potřebují konkurenci
Co má udělat Ministerstvo školství pro to, aby nevypadala?
Zaprvé, musí vystavit pedagogické fakulty tvrdé konkurenci.
Tedy vytvořit co nejrychleji akreditační systém otevřený dalším, leckdy již dávno osvědčeným nabídkám (dalšího) vzdělávání učitelů a absolventů vysokých škol bez pedagogického vzdělání.

Zadruhé, mělo by lépe formulovat cíle základního vzdělávání a výrazně podpořit decentralizované hledání nových, úspěšnějších metod výuky – jak matematiky, tak dalších předmětů. I za cenu lokálních omylů a slepých uliček. Je to mnohem bezpečnější postup než plošná náhrada jedné metody jinou, byť by zpočátku vypadala sebeslibněji. Smiřme se s tím, že jediná nejlepší metoda vhodná pro všechny žáky a pro všechny učitele neexistuje.

A konečně zatřetí, ministerstvo by nemělo zavádět další plošné zkoušky či testy. Dnes se mluví o jednotných přijímačkách na střední školy. Taková zkouška, má-li být férová k žákům, musí brát ohled na to, jak byli vyučováni.
Pak ale pomáhá zachovat původní cíle a metody výuky, což je pravý opak toho, co dnes potřebujeme.
Modelovým příkladem je matematika ve státní maturitě. Zkouška s mnoha ambicemi musela skončit tak, jak nakonec skončila – testováním prostocviků při úpravách algebraických výrazů a předkládáním umělých úloh jakoby „ze života“.
Monopol na přípravu učitelů přispěl k degeneraci nabídky pedagogických fakult – jejich špatnou pověst nezachránily ani výjimečné osobnosti, které tam působí. Maturanti ji znají a ti kvalitní se tam opravdu nehrnou. S monopolem na rozhodování o tom, co se mají žáci učit v matematice a jak, to dopadlo podobně: cíle a metody výuky zdegenerovaly časem tak, že děti se matematice vyhýbají jako čert kříži. Vcelku právem. Na to, že základní vzdělávání je povinné, totiž ve škole dennodenně hřeší příliš mnoho učitelů. Svou ledabylost už si ani neuvědomují.

Děti začnou s radostí a zájmem zvládat složité poznatky a dovednosti záhy po narození. Proč jim to škola tak rychle znechutí? A jak má vlastně vypadat, aby do ní děti chodily, i kdyby nemusely?