Mf Dnes: Povinnou maturitou proti lepší výuce matematiky

Publikujeme nezkrácenou verzi komentáře Oldřicha Botlíka, který vyšel 27.10. v Mladé frontě Dnes. Autor v něm reaguje na návrh ministra školství Marcela Chládka zavést od roku 2019 povinnou maturitu z matematiky a proměnit do té doby i výuku matematiky ve školách. K záměru ministerstva se ve svých textech vyjádřili také středoškolský učitel matematiky Luděk Šnirch (ZDE) a Tomáš Feřtek (ZDE). Diskusi Marcela Chládka, Oldřicha Botlíka a Jiřího Kuhna v Událostech, komentářích z 23.10. se můžete pustit ZDE na 24 minutě.

Ministr školství ohlásil další dva své záměry, oba na první pohled rozumné. Chce zavést povinnou státní maturitu z matematiky a proměnit výuku tohoto předmětu. Vysvětlím, proč by uskutečnění prvního zabránilo druhému.

Za prvé, vnitřní motivovanost českých žáků učit se matematiku je velmi nízká, a to i podle průzkumu PISA z roku 2012. V něm se patnáctiletí žáci ztotožňovali s výroky „zajímá mě, co se v matematice učím“, „baví mě číst knihy o matematice“ a „při řešení matematických úloh často vymýšlím nové postupy řešení“. Výsledky Maďarska, Česka, Slovinska, Slovenska a Rakouska, tedy součástí bývalého Rakouska-Uherska, jsou mezi nejhoršími sedmi ze 34 členských zemí OECD.

Za druhé, každý čtvrtý maturant, který si dobrovolně vybral matematiku namísto cizího jazyka, letos u státní maturity propadl. Často kvůli něčemu, co si měl odnést už ze základní školy. Povinná maturita prý výsledky zlepší. Nemyslím si to, ovšem ani takový donucovací prostředek nepomůže učitelům odstranit odpor žáků k matematice. Naopak by ho ještě prohloubil. Za špatný vztah k matematice a za nevalné celkové výsledky totiž nemohou žáci, ale převládající výuka matematiky – tedy to, co ve škole zažila a zažívá většina občanů.

Za třetí, skupina učitelů matematiky, kteří věří, že na své práci nemusejí nic zásadního změnit, je velmi početná. Mohou do ní patřit také někteří vynikající učitelé, kteří by své metody ani měnit neměli. Nemají však na většinové pojetí výuky významnější vliv.

A konečně za čtvrté, víme, jak bude test povinné státní maturity z matematiky vypadat – už je jich na světě šest pro tu nepovinnou. Testy odpovídají tomu, co se žáci učí a jak je to učitelé vyučují – jinak by nebyly spravedlivé. Proto jsou esencí toho, čím školní matematika odpuzuje.

Na jaře měli maturanti hodinu a půl na vyřešení dvaceti šesti úloh. Některé byly trochu delší, jiné krátké jako třeba tahle: Vypočtěte, kolik procent je 6 miliontin metru z 15 desetitisícin metru. Vím, co ta úloha ověřuje: zda žák rozumí pojmu procento, umí zacházet s mocninami deseti a chápe, že informace o metru je zbytečná. Úloha to dělá chytře. Vím také, proč je důležité, aby to žáci uměli vypočítat. Vědí to i všichni učitelé matematiky. Vědí to ale taky žáci?

Matematika, i na úrovni čísel od jedné do pěti nebo malé násobilky, je jedním ze způsobů vidění světa. Státní maturita ji ale nemůže jako vidění světa zkoušet. U nás se totiž matematika bohužel vyučuje jinak. Žáci, až na budoucí absolventy matfyzu, ji vnímají jako nekonečný seriál drobných formálních prostocviků s matematickým aparátem, tedy s čísly, proměnnými, operacemi a vztahy. Smysl těchto prostocviků velké většině žáků uniká – výuka tak jejich matematické vidění světa ve skutečnosti oslepuje. Tu maturitní úlohu o miliontinách, v jejím doslovném znění, si žák už za dva, za tři roky vyfotí mobilem a vzápětí uvidí na displeji výsledek. Podobnou roli jako chytrý telefon sehrála před třiceti lety kalkulačka. Škola sice s jejím zakazováním neuspěla, před žáky se ale znemožňuje dál. Ignoruje technologický pokrok, který se dnes od jejich života už nedá oddělit. Škola má dělat pravý opak! Žáci mají technické novinky využívat k tomu, kvůli čemu vznikají: aby lidem usnadnily činnosti, jež jim brání zabývat se důstojnějšími a náročnějšími úkoly. Škola však také nesmí udělat podobnou chybu jako kdysi u kalkulačky: odpadl trénink mozku spojený s počítáním z hlavy, úkoly v učebnicích ale zůstaly stejné.

Proč by žáci nemohli v hodinách přemýšlet třeba o tom, zda zimní stadion spotřebuje za sezonu víc vody než panelák? Dokážou odhadnout celkovou plochu listů na stromě, na níž závisí průběh fotosyntézy a transpirace? Italský fyzik Enrico Fermi, jeden z „otců“ atomové bomby a nositel Nobelovy ceny, proslavil problém, jak odhadnout počet ladičů pian v Chicagu. Google, v roce 2013 nejpřitažlivější zaměstnavatel na světě, předkládá podobné úlohy uchazečům o zaměstnání. Co si počnou, když jim ani googlování nepomůže, protože vstupní hodnoty mohou jen odhadovat? A dokážou uchazeči určit všechny významné faktory? Řešení podobných problémů zahrnuje i zmíněnou maturitní úlohu – žáci by tedy o důležité dovednosti nepřišli. Osvojovali by si je ale ve smysluplném, opravdu zajímavém kontextu, o němž se dá mluvit i v hospodě u piva.

Hodně učitelů matematiky by u piva udělalo dojem. Kolik z nich si ovšem myslí, že by se nějakým podobným způsobem mohla či měla matematika vyučovat? A kolik z nich by to umělo na úrovni přiměřené žákům? Třeba na prvním stupni, kde „rakousko-uherská“ výuka matematiky způsobuje spoustu nevratných škod? Představa ministra školství, že dokáže zařídit, aby se tyto výchozí podmínky výrazněji proměnily během čtyř let, je neuvěřitelně naivní.

Někteří lidé navíc usilovně pracují na tom, aby se naopak nezměnilo vůbec nic. Už téměř uspěli: obšlápli si přípravu vzdělávacích standardů, katalogu maturitních požadavků i testových úloh státní maturity. To všechno je po jejich. Jak ministr uvedl, přizpůsobí se jim i příprava učitelů. Už se prý dohodl s děkany. Poslední, co úřednímu posvěcení nehybnosti na příštích dvacet let ještě chybí, je povinná státní maturita z matematiky.

Ministr školství tuhle strategii zjevně neprokoukl.

—

Oldřich Botlík je matematik a spoluautor programu Učení s chutí