Lidové noviny: Žádná plošná zkouška nezlepší způsob výuky ve školách

Publikujeme text Oldřicha Botlíka, který vyšel 5. 11. v Lidových novinách pod názvem ČSSD útočí na děti svých voličů. Oldřich Botlík v něm shrnuje výhrady proti zavádění plošných jednotných přijímacích zkoušek a stylu výuky ve školách. Podle jeho názoru by škola měla umět identifikovat potíže dětí již na prvním stupni, a nikoli jim na konci základního vzdělávání, které v nich jejich problémy upevnilo, nařídit, jakým způsobem se mohou dál vzdělávat. Starší text Oldřicha Botlíka k povinné maturitě z matematiky najdete ZDE. Diskusní pořad Máte slovo (ČT) z 6.11., kde se debatovalo o jednotných přijímacích zkouškách a povinné maturitě z matematiky, si můžete pustit ZDE.    

Česko je nespravedlivé v přístupu ke vzdělanosti. A zdá se, že může být hůř Premiér Sobotka (ČSSD) oznámil, že vláda hodlá na návrh ministra školství Chládka (ČSSD) zavést jednotné přijímací testy na střední školy a povinnou státní maturitu z matematiky. Oba ty zdánlivě chvályhodné záměry však poškodí celou společnost.

Škodlivost podobných opatření bohužel nechápou ani pravicové vlády. Proto je nutné stále vysvětlovat, že jde jen o pochybnou léčbu příznaků. V českém školství je totiž hluboce zakořeněn přístup ke vzdělávání žáků jako k oddělování zrna od plev. „Plevami“ bývají u nás příliš často ti, kteří jsou jen trochu méně nadaní nebo jim převládající pojetí vzdělávání nevyhovuje, nedokážou se mu přizpůsobit například kvůli různým zdravotním omezením, případně se mu přizpůsobovat nechtějí.

V našich školách, základních i středních, je hlavní žákovskou aktivitou pasivní zaznamenávání izolovaných poznatků předávaných učitelem. Ať už jde například o názvy jevů, jejichž podstatu žáci nechápou, složitou systematiku rostlin a živočichů, jejíž účel i logika žákům unikají, seznamy literárních děl, která žáci nečtou, nebo o exkurzy do historie bez náznaků jejího vztahu k dnešnímu životu, ačkoli existuje. Jedním z rysů takové výuky je například přehnaný důraz na vědeckou terminologii, odůvodňovaný obvykle tím, že se její znalost může žákům hodit v dalším studiu.

Pokud však žák základní školy jednou půjde na vysokou školu, bude tam obvykle studovat jeden či dva obory. Nemá tedy smysl cpát horem dolem do všech žáků terminologii všech oborů. Převládající způsob, jakým to škola dělá, navíc škodí. Všem, tedy i budoucím vědcům.

Samotná znalost terminologie totiž ještě z nikoho vědce neudělala. Všichni žáci ve škole ale můžou se zájmem a při aktivních činnostech objevovat poznatky, které jsou pro ně nové. Díky tomu nejen porozumí přínosu učiva pro svůj vlastní život, ale jejich postupy budou podobné těm, při nichž nové poznatky objevují vědci. Žáci se tedy naučí uvažovat stejně jako vědci. Termínů a izolovaných vědomostí jsou naše školy plné, zato důstojné a zajímavé činnosti aby tam člověk hledal lupou. Žádná plošná zkouška to nemůže změnit – naopak by zakonzervovala současný stav na dalších dvacet let.

Klacky, které škola hází pod nohy
Chci svá slova ilustrovat jednou ukázkovou úlohou pro chystané jednotné přijímačky na střední školy z českého jazyka a literatury. Patří k ní jazykově bohatý výchozí text převzatý z Čapkových Italských listů. Zadání zní: Ve kterém z následujících úseků výchozího textu se uplatňuje personifikace? A) mrkej na vše českými kukadly, B) razíš si cestu mezi všelikou verbeží, C) Vesuv vydechuje kousek bělavé vaty, D) s krásou Neapole to je tak trochu švindl. Proč se lingvistický termín „personifikace“ v zadání vůbec objevil? Když už má žák identifikovat příklad takové práce s jazykem, proč se úloha raději neptá, kde autor přisuzuje neživé věci lidskou vlastnost? Každý žák by potom věděl, co má dělat. Ale také by rychle odhalil správnou odpověď. Zdaleka největším zádrhelem pro žáky je to cizí slovo.

Podstatnější je však druhý rys úlohy. Proč se nezaměřila na to, jaké účinky se Čapek pokouší vyvolat u čtenáře? A jaké prostředky k tomu používá? Odpověď je zřejmá: protože se to obtížněji plošně testuje, hůř zkouší a pracněji vyučuje – účinky nejsou „objektivní“. Školy jsou tu ovšem kvůli vzdělávání žáků – nikoli kvůli plošnému testování a zkoušení nebo kvůli učitelům. A zrovna třeba Italské listy nabízejí řadu příležitostí k tomu, aby si žáci povídali o tom, jak na ně určité pasáže působí, co si při četbě představují, zda je něco zaujalo tak, že by se tam nejraději hned vypravili, anebo by si naopak spíš v klidu nakreslili výjev, o kterém čtou. Žáci mají ve škole o knihách mluvit, protože přitom zjistí, že na každého působí trochu jinak, a protože se tak naučí své dojmy a pocity výstižně a srozumitelně vyjádřit. Občas se mohou od učitele také dozvědět, spíš mimochodem, jak vědci říkají fíglu, jímž Čapek oživil své líčení poněkud ospalého okolí Neapole. To je přece cesta, která může přitáhnout žáky k četbě!Systematické „probírání“ metafory, synekdochy, metonymie a bůhví čeho dalšího dětem škodí. Málokteré dítě je z domova zvyklé na záplavu cizích slov a na způsob, jakým je škola servíruje. Škola se tak neobejde bez pomoci rodičů. Právě v tom je ale kámen úrazu. Je hodně rodičů, kteří dětem pomoci neumějí (protože sami nevědí, co je personifikace), nemají na to čas anebo nechtějí.

Nic z toho, co se ve škole probírá, není ve skutečnosti obtížné. Ani matematika ne. Mnoho dětí, i těch nadaných, se ale bez pomoci nedostane přes umělé klacky, které jim škola neustále hází pod nohy. Osud těchto dětí však českou základní školu moc nezajímá. Jejím hlavním, tradičním úkolem je pověsit na dostatečný počet dětí visačku „na učňák“. Čím víc, tím líp, „aby vzdělanost národa neutrpěla“. Už to moc nefunguje, a tak se ČSSD rozhodla přidělovat visačky dodatečně, jednotnými přijímačkami na střední školy. Nápis na visačce bude záviset také na tom, kolik vědeckých termínů žák zná.

Jak si nezadělat na průšvih
Ve vyspělých zemích dávno pochopili, že musejí již na prvním stupni rozpoznat děti, které ve skutečnosti doplácejí jen na nevhodné pojetí vzdělávání a na své rodinné zázemí. A začít jim včas systematicky pomáhat. Jinak by si zadělali na pořádný celospolečenský průšvih o pár let později: ekonomický, sociální i politický. Až totiž takové děti dospějí a nenajdou zaměstnání, budou si chtít vybít vztek na společnost a přijmou první populistické řešení, které jim někdo nabídne. V těchto zemích hledají různá řešení, ač je to vzhledem k setrvačnosti školství velmi obtížné. U nás namísto toho řešíme, jak ty děti rozpoznat na konci základní školy a včas je někam odklidit, aby nepřekážely.

České školství patří v udržování nespravedlivého přístupu ke vzdělanosti k nejhorším v celém vyspělém světě. Je také zřejmé, které parlamentní strany volí rodiče těch dětí, jež naše škola nejčastěji poškozuje. Sociologové, politologové a pedagogický výzkum důkladně zdokumentovali obojí. Daleko důkladněji, než tomu bylo třeba u možných dopadů třicetikorunového poplatku u lékaře.

Velmi bych se divil, kdyby to opozice před příštími volbami konečně nevysvětlila voličům. Na sociální dávky pro ty odklizené děti totiž jednou budeme vydělávat všichni.