Mladá fronta Dnes: Česká škola, to je skanzen

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 31. 8. pod názvem Česká škola, to je skanzen v deníku Mladá fronta Dnes. Komentář naráží na konzervativní pohled na způsob vzdělávání, který v našich školách podle autora stále převládá.

Začíná školní rok. Většina veřejných škol jako by však stále nerespektovala fakt, že jsme se během posledních dvaceti let přehoupli do nové epochy. A stále se ohlíží do minulosti

V Česku začíná nový školní rok. Přídavné jméno nový však není tak úplně na místě. Určitě jste si všimli, že ve společnosti se v posledních letech leccos změnilo. Změny už se dokonce neptají na to, jaké je datum. Nejprve jdou většinou ty technologické a za nimi společenské. Takové je pořadí v současném civilizačním vývoji.

Ve školách jako by se však tyto změny neprojevily, každý nový školní rok je velmi podobný tomu předchozímu. Paní učitelky, dle svých ustálených pedagogických zvyklostí, pobídnou děti k přípravě na vzdělávání, jako jejich rodiče před dvaceti či třiceti lety. Jak příjemně sentimentální. Dokonce ani ve vlaku už člověk nezažije takový pocit návratu o desítky let zpět, pokud zrovna nejede souprava maďarského národního dopravce.

Ve školách je tato atmosféra ještě velmi patrná. Zdaleka ne ve všech, nicméně většinové pojetí vzdělávání v těch veřejných jako by stále nerespektovalo fakt, že jsme se během posledních dvaceti let přehoupli do nové epochy. A že děti, jež dnes navštěvují vzdělávací „skanzen“, budou muset žít tak trochu ve sci-fi. Bez přehánění. Za posledních dvacet let technologie zcela změnily způsob sdílení a šíření poznání, stejně jako způsob komunikace, práce s informacemi, ale i náplň a strukturu našeho pracovního života či trávení volného času.

Tento trend bude pokračovat. I takový mediální „popík“, jaký dnes představuje časopis ABC, dokáže dětem předestřít vývoj současného světa a jeho hybné síly lépe než škola. O umělé inteligenci, jejíž velmi rychlý nástup bude ve srovnání s nástupem internetu překvapení na druhou, se tam leccos dozvědí, stejně jako o probíhajícím nástupu virtuální reality.

Ve školách, jejichž současnou roli umělá inteligence a virtuální realita nahradí pravděpodobně během dalších dvaceti let, se o tom tak nějak mlčí. Píšeme, milé děti, perem na papír s okraji, případně křídou na tabuli. Zkoušíme příkladné memorování. Hodnotíme děti na škále od 1 do 5 ve stejných předmětech jako jejich rodiče, prarodiče i praprarodiče. Nějak bylo, nějak bude, třeba to přejde. Člověk maně vzpomene slova slovenské hymny „zastavme ich, bratia, veď sa ony stratia“…

Vážně, měli bychom se nad tím co nejrychleji zamyslet, oproti Finsku, Singapuru a dalším máme dvacet let zpoždění.
S každým staronovým školním rokem ujíždí českému vzdělávání vlak. A zajímavě se to projevuje na počtu neveřejných škol, které vznikají v reakci na tento fenomén. Jsou jich desítky ročně, což ještě při počtu zhruba 4 500 základních škol nemusí znamenat okamžité zemětřesení, nicméně podobné tempo za dalších deset let vytvoří paralelní vzdělávací systém.

Jenže hádejte, čí děti se v něm budou moci vzdělávat. Těch, kdo si budou moci dovolit vynaložit náklady na měsíční školné. To mohou být tisíce, ale i desetitisíce. Slovy klasika, kdo to dneska má?

Abychom jen nesýčkovali. Učitelé dostanou na podzim přidáno šest plus dvě procenta k platu, tedy v průměru. O. K., správný krok. Je poněkud ostudné, pokud má vysokoškolsky vzdělaný člověk podobný plat jako pokladní v supermarketu. Nechci srovnávat náročnost obou zaměstnání, co se však kvalifikace týká, rozdíl je propastný.
Tohle není vizitka, kterou by mělo Česko mít, i OECD tvrdí, že to je jedna z věcí, kterou je třeba v českém vzdělávání změnit.

Jenže toto doporučení počítá s tím, že trend bude pokračovat. Mezi námi, nějakých 8 % nic neřeší, jde o částečné dorovnání dluhu. Na to, abychom do škol dostali talentované mladé učitele, bychom museli pokračovat v následujících letech stejným tempem. Současná ministryně školství Kateřina Valachová tvrdí, že vyboxovala podobné zvýšení v dalších třech letech. Byl by to dobrý start, ale kdoví co se během nich bude dít.

Učitelé představují alfu a omegu vzdělávání. Nejde jen o jejich odměňování, ale i o to, co budou v dalších letech a desetiletích ve školách dělat, jakou roli budou zastávat. S ohledem na výše uvedené můžeme s velkou pravděpodobností tvrdit, že už současní absolventi pedagogických fakult zažijí radikální přerod vzdělávání ve školách.

To je ta lepší varianta, ta horší je rozpad veřejného vzdělávacího systému a exkluzivita v dostupnosti vzdělání. Jenže současné kantory na to nikdo nepřipravuje. Pedagogické fakulty se bohužel stále dívají upřeně do minulosti a odmítají vzít na vědomí změnu letopočtu. Reálná šance na to, že by udělaly nějaký dlouhý krok do současnosti, není.
Vysoké školy jsou v Česku svými vlastními pány. Skoro úplně. A propos, novela zákona o pedagogických pracovnících je na spadnutí. Co umožnit lidem, kteří mají vysokoškolské vzdělání a chtějí učit, aby vstoupili do dvouletého adaptačního období a následnou atestací prokázali, že učit umějí? Nebo budeme čekat, až přirozeně odejde silná generace kantorů z druhé poloviny 20. století a nebude mít kdo je nahradit?

To totiž podle demografických statistik hrozí. Bude pak stát lákat pokladní ze supermarketu, aby šli učit matematiku?

Zkusme se na začátku školního roku trochu zamyslet nad tím, co je ve vzdělávání důležité, a co ne. Skvělou příležitost nám k tomu dá rozřešení strašení o tom, kterak kvůli inkluzi různé „nepřizpůsobivé“ děti zničí život všem ostatním. Když se to nestane, dokážou tito lidé uznat, že vyvolávali hysterii zbytečně a odváděli pozornost od podstatných témat? Obávám se, že ne.